Červen 2011

Padlý anděl

30. června 2011 v 22:44 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Někteří andělé berou padnutí jako štěstí. které jim bůh nadělil, ale jsou tu i tacíandělé, kteří to berou jako trest a za každou cenu se chtěj dostat zpět.Když anděl padne může se narodit do jakékoliv rodiny. Někdo se narodí do bohaté rodiny jako třeba Jane a někdo do chudé jako se to stalo Leile. Každá z nich mají jinou povahu a neudává to jenom riduna a vychování které jim poskytly na zemi, taky i to jak se chovaly dřív než padly. Každý anděl který padne má ještě možnost získat svou moc zpět, ale jen tehdy když najde svá ztracená křídla jinak řečeno duši anděla.







































Jednoho den se jsem se rozhodla, že půjdu na uměleckou školu. Moc ráda kreslím a chtěla bych se stát modní návrhářkou. Příjímačky sem udělala bez jakékoliv chyby. V létě jsem pak šla pracovat aby rodiče nemuseli platit celé školné.
Den před začárkem školy:
Máma "Leilo pojď sem prosím na chvilku." L "Už jsu mami." Seběhla jsem dolů o obýváku a tam už na mě čekaly. Máma " Leilo tady jsme pro tebe našetřily nějaké peníze." L "Ale to si nemohu vzít, pracovala jsem celé prázdniny aby jste za mě nemuseli všechno platit a myslela jsem i na tohle tak jsem si něco schovala." Máma "To mi s tatínkem víme a proto tí to chceme dát." L "Díki mami, díky tati." Táta "Tak neměla by jsi už náhodou jet?" L "Ano už asi ano." Zaběhla jsem si nahoru pro tašku a odešla na vlak. Dojela jsem na intr a tam jsem skočila rovnou do postele.
Druhý den:
"Tak je to tady nová škola, tak hlevně nesmím spanikařit, to bude dobrý zvládnu to." Pak jsem se vydala do třídy. Ve chvíli když jsem chtěla do třídy vstoupit tak mě někdo chytnul za ruku. Otočila jsem se abych viděla toho kdo mě chytl, ale nikdo tam nebyl tak jsem se otočila zpět a šla do třídy. Začala jsem hledat nějaké místo a pak jsem našla jedno kde seděla dívka s dlouhými černými vlasy a vypadala jako nějaká fiflenka z bohaté rodiny. Přišla jsem k ní a poprosila jí jestli si k ní mohu sednou. Nakonec přikývla, ale nevypadalo to že by byla nějak nadšená. "Ahoj jsem Leila" J "Jsem Jane a pokud by to bylo možný tak mě prosím neotravuj." V tu chvíli jsem myslela, že ji dám pěstí do toho jejho arogantního ksichtu. Po chvíli jsem se uklidnila a pak začala hodina.
Do třídy přišla učitelka a začala nám tam něco říkat, ale já přemýšlela nad něčím jiným. Třeba nad tím proč je tak holka vedle mě tak hnusná a ještě jedna věs mi hlava nebrala, připadalo mi totiž, že jí odněkuď znám, ale nevím odkud. Hodina skončila a Jane se zbalila a odešla. Taky jsem si vzala věci a odešla na pokoj. V pokoji jsem vzala blog a začala kreslit. Asi po třech hodinách sem toho musela nechat protože jsem pokreslila blog všeli jakými věcmi. Některé obrázky byly jakoby rozmazané, ale viděla jsem v nich dlouhé černé vlasy a chladně zelené oči. Na dalším obrázku byl zase někdo jiný, připadalo mi jako bych kreslila sebe proti té druhé ženě. A na konci blogu jsem viděla, že mě ta žena zabila. Když kreslím tak nepřemýšlim protě kreslím obrázky, které mám v hlavě. Je možné že by to mohly být vzpomínky na minulý život? Ale to je pitomost nic takového přeci není. Pak mě popadl divný pocit jako by stál někdo přede mnou, ale já ho neviděla. Pak se mi v hlavě oběvily další obrázky na kterých jsem byla já a nějaký kluk, ale kdo byl ten kluk já jsme ho nikdy neviděla. Ne musím se uklidnit takhle se brzo zblázním. Pak někdo zaklepal na dveře. Když jsem otevřela dveře tak tam stála Jane. "Ahoj chudinko tak co děláš?" L "Co tu chceš a proč seš na mě tak zlá?" J "Oh ono to vypadá jako kdyby jsi ztratila paměť, ale ona se ti určitě vrátí to bych se klidně i vsadila aa pak pochopíš proč jsem taková. Koukám, že sis kreslila kouknu se jo. Aha tak koukám, že ti všechny vzpomínky nevypadly přeci si jenom něco pamatuješ." L "Jaký vzpomínky co to tu žvaníš a to je moje věc co kreslím. Kreslím prostě jen to co vidím." J "No právě teď jsi nakreslila to jak tě zabíjím." L "Cože?" J "Ano na tomto obrázku tě skutečně zabíjím, ale už je to tak dávno a tentokrát až nastane čas tak tě znovu zabiju, ale tentokrát si to pořádně vychutnám, tady tě totiž nemá kdo ochránít. Tak zatím ahoj." To je,ale mrcha jen tak si příjde do mého pokoje začne se mi hrabat ve věcech a ještě k tomu řiká samý blbosti, to je ale drzost ona bude určitě z bohaté rodiny. No nic přestanu to řešit je to jen hloupá nafoukaná kráva. Když odešla tak sem si skočila pro večeři a pak šla spát. Druhý den ráno
jsem normálně přišla do třídy a v tu chvíli se všichni začali smát. Bylo mi hrozně, protože jsem věděla že to udělala Jane, ale proč to řešit třeba ať mě všichni nenávidí stejně nemám čas se s někym bavit. Došla jsem ke své lavici sedla si a začala kreslit. Po chvíli pak do trřídy přošla učitelka a rozdala nám různé obrázky a řekla nám že na konci dne je chce mít překreslené na
formátu A3 každý obrázek. Já dostala 3 nevypadaly moc těžce tak jsem vytáhla papíry a začala kreslit. Na konci dne jsem jí je odevzdala. Učitelka byla nadšená "No páni je to úžasné a ty detaily no porstě hezké máš u mě jedničku" L "Moc děkuji" U "Tak když už máš dokresleno tak jdi" Jak řekla učitelka tak jsem odešla. Šla jsem rovnou na pokoj a přemýšlela nad tím co, že to vlastně Jane včera mlela. Prý až příjde čas znovu tě zabiji to je blbost to by neudělala je to jen hloupá puperťačka. Přišla jsem na pokoj a na posteli jsem měla nějaký papír. Rozevřela jsem ho a tam stálo "Jestli si myslíš, že to byl nějakej žert tak se mýlíš. Schválně zkus zavolat domů jak se maj tvý rodiče." To je mrcha. ale co když to myslí vážně no radši jim zavolám. Vzala jsem telefon vyťukala číslo a volala. Nikdo mi to nezvedal. To je divné rodiče vždy hned telefoin vezmou. Tak jsem zavěsila a zjusila zavolat našim sousedům. Ti mi to zvedly "Ahoj Leilo" L "Dobrý den paní Wincloová, prosím nevíte kde jsou mí rodičě? Oni mi totiž neberou telefon." "Tak chvilku počkej já se k vám zaběhnu podívat. Zachvíli zavolám zpátky ano." L "Moc vám děkuji." "Ale nemáš vůbec zač ahoj" Čekala jsem hodinu než mi zavolá zpátky a přišlo mi to už divný tak mi to nedalo a volala jsem znovu "Leilo je mi to opravdu moc líto, ale tvoji rodiče no jak bych to řekla no prostě jsou mrtví někdo je zabil." L "Cože? To není možný jak a kdy." "Jak nevím, ale nejspíš se k vám v noci někdo vloupal a jsou mrtví." "Tak vám děkuji naschle" Zavěsila jsem a začala jsem brečet, pak mě ale popadl vztek a vilítla jsem z pokoje. Namířila jsem si to rovnou k Jane a vrazila k ní do pokoje. "Ty mrcho proč si to udělala já jsem ti nikdy nic nudělala tak proč." Jane vtala ze židle a zavřela dveře aby nás nikdo neslyšel. "Tak já ti řeknu proč to co jsem včéra říkala byla naprostá pravda a tehdy jsem tě zabila. Jenže to jsem nevěděla, že když zabije anděl nějakýho jinýho anděla tak ho postihne trest. Mě postihnul a tohle je ono padla jsem. Ztratila jsem svoje křídla a to jen kvůli tobě." L "Za prví já si nic z tohohhle nepamatuju a za druhý neřikala jsi náhodou, že si ty zabila mě tak já za to nemůžu, že si nakonec padl. Počkat ale to znamená že já jsem taky padla, ale tohle je všechno blbost tohle je přeci nemožné." J "Ale je to možné. Ty jsi to snad necítila včéra jak tě někdo zatáhnul za ruku." L " Po-Počkat jak to výš." J "No včéra jsem torchu jecala s tím, že tě tady nikdo nechrání. Chrání tě jeden anděl a za ruku tě zatáhnul jen proto že viděl mě a nechtěl aby si sem šla." L "Cože tohle je fakt blbost a tobě nejspíš hrabe měla by sis zajít k psychoušovi. Můžu ti nějakýho doporučit, mám jednoho známýho který by ti určitě pomohl." J "Sakra tohle není blbost počkej až najdu svoje křídla to teprv uvidíš co jsem zač." L "Tak si hledej, ale mě z toho všeho vynech." Otevřela jsem dveře a praskla s nima za sebou. Došla jsem do pokoje a tam znovu leže vzkaz, ale tentokrát nebyl od Jane, ale od někoho jiného "Promiň, že jsem je nedokázal ochránit." Kdo to jsem dal? Tohle už je moc, skočila jsem do postele a začla znovu brečet. Probrečela jsem celou noc až chvíli nad ránem jsem na chvíli usnula. Probudila jsem se asi v 6 ráno pod očima jsem měla pytle a nikam se mi nechtělo, ale vstát jsem musela. V půl osmý už jsem byla nachystaná tak jsem čapla telefon a zavolala znova sousednce z telefonu se ozvalo "Tady dům Wincloových zanechte nám prosím vzkaz" L "Dobrý den paní Wincloová já jsem se chtěla zeptat jestli nevíte něco nového tak mi prosím dištak pak zavolejte" Položila jsem a šla rovnou do třídy. Ve třídě jsem si sedla apřišla učitelka. Dnes jsme měli teoretickou část takže nám furt něco řikala. Já ale přemýšlela nad něčím jiným. Jak sem mohla Jane dostat večer k nám zabít mé rodiče a do rána se vrátit to prostě nechápu a když už jsem u Jane tak kde vlastně je? Madam si přišla až další hodinu, ale mě to bylo ukradený jen by mě zajímalo co dělala.
Skončila škola a já šla rovnou do pokoje kouknout se na telefon jestli nevolala sousedka, ale bohužel tam nic nebylo. Tak jsem vytukala číslo a zavolala jí tentokrát mi to už zvedla "Ano kdo je tam" L "Dobrý den to jsem já Leila chtěla jsem se zeptat jestli nevítě ne¨ěco nového o mích rodičích." "Leila, promiňte ale asi jste si zpletla číslo." L "Ne nespletla jste paní Wincloová moje sousedka" "Paní Wincloová jsem, ale vedle nás už řadu let nikdo nebyldlí." L "Jakto diť tam bydlíme s rodiči už jakou dobu." "Promiň děvče asi sis mě s někým spletla" a zavěsila to. Tak už vím co Jane nejspíš neska dělala. Hrozně jsem se naštvala a pěstí jsem nechtěně prorazila zeď. A sakra co teď budu dělat nemám peníze na opravu. Zalepia jsem to prvním obrázkem , který jsem našla, dobrý snad to nikdo nenajde a vypadáto že tu ránu ani nikdo neslyšel a zvláštní taky bylo že i po takové ráně je má ruka v pořádku. Pak se 14 dní nic nedělo a to jsem byla hodně vděčná, ale pak to začalo to nejhorší co mě mohlo kdy potkat. Po 14 dnech kli ke mě do pokoje vlítla Jane a za zadý měla siluetu křídel. Popadla mě za límec a v tu chvíli jsme byly na úplně neznámém místě. "Říkala jsem ti že si nevýmíšlím, ale taky se mi nechce hrát nefér tak jsem našla jak svoje tak i tvoje křídla." Pak po mě hodila malou lahvičku a chtěla abych jí otevřela a vypila. L "Ty jsi se asi doopravdy zbláznila v takovýhle malý lahvičce a křídla jo a jak mám věřit, že to jsou pravá křídla a že mě nechceš jen otrávit." J "Když anděl padne ztratí svá býla křídla má místo nich černá a křídla sou vlastě andělské duše tu přezdívku dostaly po prvním padlém andělovi, který je tak pojmenoval." No tak dobrá otevřela jsem lahvičku a vypyla její obsah. Pak jsem viděla jen ohromnou záři a pak jsem pak viděla má černá křídla jak se zbarvují do bíla, taky se mi vraceli všecny vzpomínky až z mě z toho začala bolet hlava. Z tý bolesti jsem si musela kleknout abych se uklidnila. J "Koukám že už se ti vrací vzpomínky." Když to dořekla byla jsem schopna se postavit.
Když jsem vstala měl jsem na sobě Nějáké mini tílko, sukni a na zádech jsem měla obrovská bílá křídla. Na sukni jsem měla opasek a na tom opasku pouzdro s mečem. J "A taky koukám, že seš i po takové době schopna se vrátit hned do své pravé podoby. To mě to teda trvalo týden, ale svoji pravou podobu jsem taky získala." Pak se okolo Jane zvedl vítr a když odvál stála těsně předemnou s mečem v ruce a chtěla mě zasáhnou, ale já jsem zareágovala rychlejc než by čekala. J "Ts to byla jen náhoda příště tě už trefim." Rozeběhla se proti mě a zaútočila a měla pravdu další rána mě sekla do ruky. Po půl hodině jsem měla sečné rány na mnoha místech těla a nemohla jsem po poslední ráně ani vstát. Jane přišla ke mě a napřahovala se k poslední ráně, ale někdo mě chytl kolem pasu a uskočil se mnou pryč. J "Cožee ty? Ty jsi taky padl Keigo?"




K "Ano a z vlastní vůle, protože jsem věděl, že budeš chtít Leile znova něco udělat." L "Takže to jsi byl ty kdo mě první den ve škole chytil za ruku." K "Ano byl jsem to já. Nechtěl jsem aby si znovu trpěla, ale ty jsi mě neviděla tak jsem ti nemohl nic říct ani tě varovat tak jsem se pokusil aspoň o tohle. A teď zpět k tobě už zas si jí ublížila, ale tentokrát ti to umě neprojde jen tak. J "Ale no tak co zmůže padlý anděl proti normálnímu andělovi." L "To by ses divila kolik toho padlý anděl dokáže. Kdyby jsi aspoň někdy pozorovala svého bratra co tu vyváděl když padnul věděla by jsi to, ale ty jsi vždy myslela jen na sebe." J "Jak se opovažujěš tohle říct." J "No a co tak jsem se zajímala jen o sebe tobě to může být fuk. Ale teď uvidíš můj hněv do konce zabiju nejdřív Keiga a pak tebe, alespoň uvidíš jak trpí ti co miluješ." K "Nedovolím ti abys jí jakkoliv ublížila." J "Nevěřím, že padlý maj víc sily než pravý anděl. Tak pojď ukaž se co dokážeš." Keigovi se pak v ruce oběvil meč a po chvíli zaútočil na Jane a zasadil jí ránu. Jane udělala několik kroků dozadu a spadla na zem. K "Ale copak se stalo Jane, neříkala jsi, že jsi silnější jak já?" J "Sakra já tě opravdu zabiju." Vstala a rozeběhla se proti Keigovi, ale ten jí uhnul a jak okolo něj proběhla tak jí sek do zad. Jane znovu spadla a vypadalo to že už asi nevstane. Keigo k ní přišel a řekl "ty už nidky nikomu neublížíš a probl jí sdrdce. V tu chvíli se okolo nich oběvila ohromná žaře a Jane v té záři zmizela. Keigo pak přiběhl ke mě "Leilo jsi v pořádku?" L "Ano jsem za chvíli se ty rány zhojí nemsiš se bát." Keigo mě pak vzal do náruče a odnesl mě na nedalekou lavičku. Seděli jsme tam a mě už se zhojily skoro všechny rány. najednou se před náma kdosi oběvil a podal Keigovi podobnou lavičku jako předtím dala Jane mě. Keigo si jí vzal a vypil obsach pak mu jeho černá křídla opět zbělala. "Děkuji otče" Potom ten muž zmizel. K "Tak co teď budeme dělat. Chveš se vrátit zpět?" L "Ano chci, ale ještě tu musím něco zařídit. Pomůžeš mi s tím prosím." K "Ano a o co jde." L "Ty umíš dobře manipulovat s myšlenkama viď, tak bych potřebovala někomu pozměnit paměť já zas oživím své rodiče." Vzala jsem Keiga za ruku a přenesla nás k mému bývalému domovu poslal jsem ho za sousedkou a já šla zatím na hřbitom. Rozbila jsem náhrobek mých rodiču a pak jsem je oživila a přenesla domů. Tam už na mě čekal Keigo. Máma "Leilo co tady děláš něměla by jsi být ve škole a kdo je tenhle kluk?" L "Mami musím vám něco ukázat." Zviditelnila jsem pro mé rodiče křídla, nelekly se a ani se nebály jen řekly "My jsem vždy věděly, že si boží posel. To je dobré určitě se chceš vrátit zpět. O něco tě ale poprosím mohla by si nám nechat na tebe vzpomínky." L "Dobrá jak chcete, ale vážně se chcete trápit" Máma "Ale pro nás to nebude trápení pro nás je to štěstí. Tak už jdi zbohem dcerko." L "Zbohem mami a tati." Pak Keigo otevřel bránu a odešli jsme zpět do našeho světa. Od té doby co jsme se vrátily sleduju své rodiče a držím nad nimi ochranou ruku a na každého kdo by jim chtěl ublížit dopadne můj hněv.

Nerozluční přátelé II

27. června 2011 v 14:05 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
Nerozluční přátelé
Rok první
Kapitola druhá: láska která si vyžádala ztrátu
Na začátku února jsme konečně začli s bojem. Trénovaly jsme každý den a tím jsme se všichni zlepšovaly. Pak jsme se měli rozdělit do tými po pěti. Mi jsme měli jasno já, Jack, Michell, Venu a John budeme spolu. Byly jsme jeden z prvních týmu ostatní se nemohly rozhodnou koho k sobě vemou nebo nevemou. Když už všichni měli svůj tým začalo se se skupinovým bojem. všihni jsme se museli naučit jak bojovat jako tým. Nakonec proti sobě začli stavět týmy. Proti nám postavily tým, který kdyby porazil nás byl nejlepší ze třídy, ale ti dotiční měli smůlu
, protože mi sme je porazily a pak jsme porazily všechny týmy ze třídy. Nakonec se teda učitelé dohodly, že proti nám postaví tým z vyššího ročníku. V tom týmu byly 4 kluci a jedna holka. Vypadalo to, že ta holka je něco jako jejich vůdce. L "Hele tohle bude asi složitější než když sme bojovali proti lidem z naší třídy tihle jsou zkušenější." Jack "Copak Leilo snad se nebojíš?" L "No abych řekla pravdu tak se krapánek bojim no, ale na tom není nic špatného u někoho může strach dohnat i k vítězství, ale u mě teda pochybuju." Sid "Tak můžete začít, ale bacha tohle je nejlepší tým na škole." L "Děláte si ze mě srandu nebo co, to ste to nemohl říct dřív." Sid "No protože by někdo z vás do toho nešel." L "Tak to máte pravdu." V "Jen klid Leilo to dáme." M "Jen se uklidni." L "KLID, KLID, KLID, dobrý už sem tak nějak v klidu můžem." John "Tak jdeme na to, už jsem myslel že setu zhroutíš" L "Tak to si mě podcenil." Pustily jsme se tedy do boje. Boj trval hodinu možná dvě to nevim nikdo čas nevnímal. Nejhorší na to všem ale bylo to že na nás všichni koukaly a mě to hrozně znervózňovalo. Když se boj blížil koncina nohou stáli jen John já a dva kluci z druhého týmu.
Sid "Boj neskončil. Skončí až budou všichni členové jednoho týmu unavení" L"Johne jak si na tom?" John "Dobrý já mám ještě síly." L "Jo tak to ti závidim já sem na sklonku svých sil, ale ještě to zvládnu." Kluk z druhého týmu "Tak co už ste domluvily? Můžeme pokračovat nebo se chcete vzdát?" L "Já se nebzdám!" Když jsme to řekla tak oni na to zarágovaly tím, že zaůtočily.Jenže mi jsme jejich útok lehce odvrátily. Vypadalo že jeden z nich už taky nemá moc síly, ale vzchopil se a šel po mě. Po 10 minutáchuž ten kluk vysílením padl na zem. John furt bojoval ten jeho soupeř se prostě nedal porazit. Chtěla jsem mu pomoct, ale on mě zastavil. "Odpočiň si kdybych to nezvládnul tak aby si byla schopna ho porazit." S tim klukem to vypadalo špatně, ale ten kluk ho najednou srazil na zem a John už nevstal. Ten kluk se na mě podíval a řekl "Tak co troufneš si na mě?" L "To si piš že jo, protože si ublížil mímu kamarádovy a to ti oplatím." Rozeběhla jsem se proti němu a začala na něj útočit tak rychle že se nestíhal občas bránit. Nakonec upadl na zem únavou.
Sid "Pane ředitely viděl jste to?" Ředitel "Ano viděl, ta holka neuvěřitelně rychle zesílila, ale u ní bych to čekal." Sid "Jak čekal?" Ř "To se časem dovíte, ještěna to není správná doba abych to řekl."
Potom na ošetřovně:
L "Tak co jak vám je?" V "No jde to" M "V pohodě" Jack "Dobrý" John "Dobrý až na ukrutnou bolest hlavy." L "Tak to je dobře, že jen hlava a koukejte už vstát máme po výuce přece tu nebudete jen tak ležet." M "Cože tak brzo." L "No tak když to vemu, že jsme bojovaly asi tak 3 hodiny a tady ste pak 2 hodiny spali tak to vycházi. Ale prý máme ještě odpočívat." John "Aspoň že tak ta hlava mě fakt bolí." L "Dávej pozor aby ti náhodou neupadla a taky ten kluk co s tebou bojoval taky dostal pár dobře mířených ran takže jeho nebude bolet jen hlava." M "Leilo tak hnusná si na něj byýt nemusela." V "To jsme opravdu spali dvě hodiny?" L "Jo a pěkně ste sebou škubaly." L "Hele víte taky co je možný, že nás pošlou na nějakou misi protože sme porazily tým z vyššího ročníku." John "To by bylo super." M "No, ale jestli by jsme skončily jako teď tak nemáme nejmenší šanci ny výhru." L "No tak to musíme přádně trénovat." John "Jo ale teď budem odpočívat." L "Volno máme ještě zítra takže máte možnost pořádně si odpočinout." V "Super takže se budeme flákat." L "No tak to s tím hlavně nepřežeňte abyste nezlenivěli." John "Hele a co budeš dělat ty když nám furt říkáš aby jsme si odpočinuly." L "No já už mám asi 3 dny domluvenýho něco s jedním klukem ze třeťáku." M "A co tak se pochlub." L "No dohdla jsem si s nim lekci no teda spíš on se mnou." M "A to tě nenapadlo, že ti třeba něco naznačuje?" L "Ani ne já bych řekla že to bude jenom lekce a navíc znám se s ním jenom chvíli." M "No hele hlavně to nepodceňuj ano." L "Neboj." M "Hele mi ti ten den ještě spestříme zítra od 4 do 7 to je tvůj čas na to aby si nás našla." L "Tak dobře, ale skovejte se pořádně abych to měla trochu težší." John "A kde jsou vlastně naše zbraně?" L "Neboj už je máte na svých pokojích." John "Ufff bylo by špatný kdyby jsme je ztratily." L "To je pravda. Hele já už půjdu uvidíme se tedy zítra Ahoj." Odešla jsem do svého pokoje kde byl klid.Lehla jsem si do postele a usla. Zdál se mi divný sen ve kterém byl nějaká muž s jizvou na obličeji a tvářil se hodně nepřátelsky, jako by mě chtěl zabít. Najednou se proti mě rozeběhnul s kusarigamou v ruce. Než ke mě doběhl hrůzou jsem se probudila. Koukal jsem se na hodiny a bylo 8 večer propásla jsem večeři, ale to nevadí. Vzala jsem si tedy ručník s pyžamem a šla jse koupat. Po sprše jsem sebou flákla rovnou do postele a spala jsem. Ráno jsem se v 9 hodin sešla s Todem. Šly jsme na jedno hřiště kde se často bojuje, ale dnes tam nikdo nebyl takže smě ho měli celé pro sebe. Tod "Tak co Leilo jsi připravená?"
L "To si piš. Ty a ta tvoje kosa ne mě nestačíte." T "Cože ty si myslíš že mě porazíš jenom s dvěma mečíkama jo? Si teda hodně věříš." L "No nejsem si jistá, že tě porazím, ale bez odřenin neodejdeš." T "Hele mám tu jednu sázku kdo prohraje zve druhýho na zmrzlinu bereš?" L "Jasně že beru." Tak jsme se pustily do boje. Tod zaútočil jako první. Já se mu ale s lehkostí vyhla. " Jak jsi to dokázala, to není možný aby si tak rychle uhla." L "Ale možný to je diť jsem to právě udělala a zas tak těžké to není když se pokusíš předpovědět úder protivníka. A taky by jsi měl v pravý čas uhnou když už teda nic nepředpovíš." T "Aha" L "No neřikej mi že vám tohle neřikaly."
T "No je možný. že řikaly ale to je dlouho tak jsem asi zapoměl a navíc je to samozřejmost ne."
L "No je vidět že jsi na to zapoměl." Tentokrát jsem zaútočila já a uhodila ho tupou stranou meče do břicha "Tak tupou stranou jo já tě šetřit nebudu." L "S tím počítám, ale tohle byla jenom náhoda." T " Nevěřim ale to je jedno já se porazit nenechám." L "To se ještě uvidí." Chvíli na to zaútočil on ale tentokrát už nebylo lehké uhnout a po útoku se mi začali po ruce kutálet kapičky krve. T "Seš vážně dobrá někdo jiný by už me celou ruku roztrhlou." L "No jsem protě šikula." Pak sem nečekaně zaútočila já a sekla jsem ho do ruky a podtrhla mu nohy tekže spadnul na zem. L "Tak co budeš se ještě bránit?" T "Jasně že budu." během chvilky mě odkopnul a tentokrát jsem na zemi skončila já, potom mi sebral oba měče kleknul si ke mě a řekl "Vzdáváš se?" L "Asi nemám na výběr co." T "No nemáš. Tak pojď, vstávej zvu tě na tu zmrzlinu." T "Ale diť jsem prohlála." T "No jo ale jsem muž a ten vždycky zve ženu a mě by to pak přišlo blbý." L "No tak dobře ale trvám na tom že příště tě pozvu já a nebudu přijímat žádné námítky." T "Tak dobře, ale teď už pojď." L "Hele nevadilo by ti kdyby sme se nejdřív převlíkly, já v tomhle teda nikam nepudu a navíc jsem oba od krve." T "No vidiš to mě ani nenapadlo, tak se tu za hoďku sejdem tak zatim ahoj." L "Ahoj" Rychle jsem od tamtaď utíkala abych všechno stihla. Ve skříni jsem našla jedny pěkné šaty. Ještě před oblíknutím a upravením jsem se šla osprchovat a taky jsem si ošetřila ránu na ruce. V pokoji jsem si pak vysušila vlasy a upravila se, poté jsem se oblíkla a obula. Zbívalo mi asi čtvrt hodiny tak jsem si očistila meče a potom je uklidila. Znovu jsem se koukla na hodiny a zjistila jsem že mám už jen pět minut. Když jsme dorazila na místo kde jsme se měli sejít měla jsem asi 3 minuty spoždění. Rozhlížela jsem se tam, ale Toda jsem nikde neviděla. Čekala jsem tam asi pul hodiny a když už jsem to chtěla vzdát tak se oběvil "Moc se omlouvám, ale kluci mě nechtěli nikam pustit." L "To nevadí hlavní je že jsi dorazil." Když jsme dorazily do města vzaly jsme si každý jeden kopeček zmrzliny a sedli jsme si na nejbližší lavičku. Tam jsme si dlouho povídaly, když jsem se pak podívala na hodinky a zjistila jsem že je už 7 hodin. Vstala jsem z lavičky a řekla "Tode je mi to líto, ale já už budu muset jít." T "A proč?" T "Promiň měla jsem ještě něco domluveného a už měëškám tak mi to promiŇ ahoj." T "Počkej a kdy se zase uvidíme." L "Tak třeba zítra a tentokrát tě zvu na zmrzlinu já." T "Tak dobře ahoj" L "Ahoj" Utíkala jsem co mi síly stačily až jsem doběhla do školy k pokoji Mischell a Venu. Zaklepala jsem na dveře a vešla, ale v pokoji nikdo nebyl. Tak jsem myslela že budou u kluků tak jsem zaběhla i k nim na pokoj, ale jejich spolubydlící mi řekl, že před 3 hodinama odešly a ještě se nevrítily. Poděkovala jsem mu a šla jsem je teda hledat. Za půl hodiny jsem prošla celou školu, ale tam nikde nebyly tak jsem šla ven, ale tam jsem je taky nikde nenašla. To není možné, bylo to jako by se po nich slehla zem. Hledala jsem je asi do půl noci. Měla jsem o ně hroznou starost protože ještě v jedenáct nebyly ve svých pokojích. Přemýšlela jsem kde bych je mohla ještě najít. Když už jsem pak nevěděla kde mám hledat tak jsem zahlídla Toda. Sednul si ke mě na lavičku na kterou sem si před chvílí sedla a objal mě. Já už se pak zoufalstvím rozbrečela. T "Co se děje?" L "Nemůžu najít své přátelé byla jsme s nima domluvená že si je potom najdu ale nejsou ani venku a ani ve škole. A je to moje vina že se ztratily." T "To není tvoje vina že se ztratily" L "Ale je zapoměla jsem na čas a oni buď někde zůstaly nebo se jim něco stalo a za všechno můžu já." Tod se mě snažil uklidnit, ale nešlo mu to já dál brečela. Asi po půl hodině jsem vysílením usnula. Když jsem se ráno probudila Tod tam byl stále s mnou, a když viděl že jsem vzhůru hezky se na mě usmál.
L "Ahoj nevíš kolik je hodin?" T "Je sedum za hodinu začíná škola." L "No jo ale já se tam teď nemůžu ukázat po tom co se ztratily moji přátelé. Co když se mě budou ptát proč se ztratily." T "Neboj se to zvládneš já ti věřim." L "No tak dem no." Když jsme dorazily do školy tak jsem se doběhla ještě převléknout, vzít zbraň a pak sem rychle pelášila do třídy. Cestou jsem přemýšlela jestli to mám říct Sidovy a když jo tak jak. Když jsem doběhla do tídy úplně jsem stuhla John, Venu, Jack a Mischell byly tam a seděli na svých místech a když viděli že jsem přišla šly ke mě. V "Nezapoměla jen sem koukla na hodinky pozdě a je mi to líto." M "Jo tak líto. Mi na tebe asi 5 hodin čekaly. Ty jsi u nás skončila." L "Cože diť jsme nic tak hroznýho neudělala každýmu se stane že zapomene nebo ztratí pojem o čase." M "No jo to je ale tvoje smůla jo a dohodly jsme si výměnu jdeš do jinýho týmu a k nám de někdo jiný." L "Kvůli jedný blbosti mě chcete hned vyměnit?" M "Mi už ti nemáme co říct. Zbohem." V tu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí a já utekla ze třídy a cestou jsme minula Sida. Sid "Co se jí stalo?" M "Nic se jí nestalo ona se hned vrátí." Vběhla jsem do pokoje. schoulila se do postele a po krátké chvíli jsem usnula. Probudila jsem se až odpoledne a když jsem akorát chtěla odejít někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a tam stál Tod. Nečekaně mě popadl za ruku a dotáhnul mě až k té lavičce kde jsme včéra seděli. T "Je pravda že tě seřvali a pak vyhodily z týmu." L "Ano je" T "A mohla si se aspoň nějak obhajovat." L "Moc ne skoro mě nepustily k řeči a pak už nechtěli nic slyšet." T "To snad není možný ty jednou zapomeneš a oni udělaj tohle to jsou teda kamarádi." L "Prosím teď ale neřeš ju." T "Tak dobrá." Když jsme domluvily mlčky jsem na tý lavičce ještě hodinu seděli. T "Nechceš se jít projít." T "Tak jo." Vstaly jsme a procházeli se okolím a když už jsme měli namířeno ke škole tak jsme potkaly Michell a ostatní. Snažila jsem se Toda přesvědčit aby je nechal být ale nešlo to. Přišel k nim a řekl "Proč jste na ní byly tak hnusní a ani jí nenechali nic říct." M "To není tvoje věc." T "Tak trochu i jo, protože jsme jí o půl noci našel jak vás furt někde hledá a když jsem k ní přišel psychycky se zhroutila." M "To je možný, ale nás to nezajímá." T "Ty seš doopravdy zlá a"
L "Tode pojď už." T "Počkej" L "Ne pojď" M "To bych ti radila jen si ho odveď a měla bys ho trochu zkrotit." L "Mischell buď už sakra zticha já bych chtěla slyšet i názor ostatních a né jenom tvůj." V "Mi ale stojíme za Mischell" L "Tak si klidně stůjte mě je to od teď jedno.Zbohem"
Vzala jsem Toda za ruku a odtahla ho pryč. Když jsme došli k intru tak mě Tod políbil na tvář a odešel do svého pokojea já zamířila k tomu svému. Vešla jsem do svého pokoje s trochu lepší náladou, ale to se hned změnilo když jsem viděla Mischell u sebe jak se dí na posteli "Co tu chceš!" M "Prosím neřvi nebo tě nědko uslyší." L "To je mi fuk, protože já už odmítám řešit co se stalo." M "A co se stalo?" L "Děláš si ze mě srandu" M "Ne nedělám dnes ráno jsem se probudila na neznámém místě a byla jsme ráda že jsem došla jsem. Pak jsem zahlídva naší partu ale byly tam bez tebe a místo mě tam byl taky někdo jiný, ale nevím jak to že vypadala jako já a potom jsem běžela sem za tebou a čekám tady na tebe." L "Počkat takže to si nebyla ty a kdo to teda byl?" M "To nevím, ale taky by mě to zajímalo." L "Takže neska chceš zůstat u mě viď. Tak se vyspi a zítra to vyřešíme ju." M "Děkuju ti" M "Ale nemáš vůbec za co." L "Hele já si zaběhnu něco vyřídit a hned se vrátím." Odešla jsem z pokoje a vyběhla o patro výš za klukama, protože jsem věděla že budou teď sami. Vešla jsem k nim do pokoje a řekla "Ještě než na mě začnete řvát tak mě prosím cyslechněte." John "Tak dobrá povídej ale dofám že je to něco co nás bude zajímat." L "Tohle vás zajímat bude" Potom jsem jim pověděla jak jsem našla Mischell u mě v pokoji a co mi řekla plus jsem jim řekla můj plán na odhalení neporavé Mischell. John "Ale pořád mi neleze do hlavy jakto že vypadá jako Mischell." Jack "No může to být jenom nějaká maska." L "A mám na vás jednu prosbu neříkejte to Venu protože ta by vám to nevěřila." Potom jsem seběhla schody dolů a běžela k sobě do pokoje že to řeknu všechno Mischell ale ta už spala, tak jsem se šla vykoupat utlala jsem si na křesle a šla taky spát. Ráno jsem pak šla na místo kde jsme měli cvičit a jak jsem očekávala a jak mi bylo řečeno byla jsem zařazena do jiného týmu a u mího bejvalýho týmu byl nějaký kluk. Byl vyhlášen první boj ve kterým jsem byla já s novým týmem proti mému bejvalému týmu. Po hodině boji byl můj tým až na mě vyčerpaný a v druhém týmu nebyl vyčerpán nikdo.
M "Jakto že ještě stojíš na nohou to není možné." L "Ale ty se tomu divíš jestli sis nevšimla tak i v ostatních bojích sem nebyla moc unavená. A navíc koukám že nejsi vůbec klidná a jen to už je špatně." M "Cože? Venu podej mi zbraň!" Když jí Venu nechtěla tu zbaň dát tak ji jí vytrhla a střelila mě do břicha. PAk ke mě ještě přišla a zašeptala mi do ucha "Koukám že už jsi na to přišla, ale bohužel je to moc pozdě", chvíli na to jsem pak ztratila vědomí. Když jsem byla v bězvědomí zdál se mi sen. Byl v něm muž s jizvou na obličeji. Přišel ke mě a řekl mi "Přijdi za mnou a tvý kamarády nezabiju." L "Cože ne nezabíjej je" pak jsem se probudila. U mé postele seděl Tod, ale spal. Bylo hezké koukat se na něj když spí měl tak nevinný obličej. Po půl hodině se konečně probudil usmál se, políbil mě na tvář a řekl "Jsem rár že ses už vzbudila. Byla jsi asi týden v bezvědomí. A tu ránu po střele už máš skoro zahojenou." L "No mě se vždy rány hojily rychle." T "A jak snášíš to že tě postřelila kamarádka." L "No výš ona to vlastně nebyla Mischell, pravá Mischell v tu dobu byla u mě v pokoji." T "A kdo to teda byl?" L "To by mě taky zajímalo" Pak jsem Todovy pověděla vše co se stalo i to co mi ta druhá Mischell pak řekla. T "Počkat, ale kde je teda teď ta pravá Mischell." L "No měla by být u mě v pokoji." T "Tam není protože ten den kdy tě postřelily tak mi to neřekly a já jsem šel za tebou do pokoje že tě někam vytáhnu ale nikdo tam nebyl." L"Ale kde teda teď je?" T "To nikdo neví a mám ještě jednu věc kterou ti musím říct ne že se ztratila Mischell, ale zmizeli i ostaní z tvé party." L "Cože? Musím je hned najít." T "Ne teď nemůžeš musiš se nejdřív uzdravit." Chvíli na to co to řekla přišel do pokoje doktor "Dobrý denslečno Leilo. Je radost vidět že jste se už probrala" L "Dobrá den, děkuji."
D "Takže koukám že máte ránu skoro zahojenou, tak to vás budeme moct brzy pustit." L "To je dobrá zpráva." T "Ano to opravdu je." D "A koukam že tu jste zase, celou dobu z vás nezpustil oči." L "a kdyby jste mě teda pustily?" D "No tak nejdřív za týden musíme ještě vytáhnout stehy to bzde tak za dva dny a pak ještě tří dny na pozorování." L "No nedá se nic dělat budu to tu muset vydžet." Tak jak doktor řekl tak se i stalo po pěti dnech mě pustily a já šla rovnou za Sidem. S "Ach ahoj Leilo jsem rád že už si zdravá." L "Dobrý den ano to jsem taky ráda." S "Předpokládám že jsi přišla kvůli svým kamarádů." L "Ano prosím puste mě je hledat." S "TAk dobrá pustím tě, ale máš dva týdny na to aby jsi je našla" L "Moc vám děkuji." S "Ale neska si ještě odpočin." L "Ano to jsem měla taky v plánu. Moc děkuji naschledanou." S "Ahoj a dávej na sebe pozor." Zaběhla jsem za Todem a všechno mu řekla, neypadal moc nadšeně, ale já se mu ani nedivím. Ještě jsme se dohodly že se se mnou ráno příjde rozloučit. Pak jsem běžela do svého pokoje připravila si věci na zítřek, šla se vysprchovat a pak spát. Ve snu se mi zase oběvil ten muž s jizvou. L "TAk dobrá kdo jste a co chcete." B "Ahoj jsem Bob a přichistal jsem si pro tebe malou pomstu." L "A proč mě já vám nic neudělal." B "Ale udělala jen už si to asi zapoměla." L "A co to teda bylo." B "Neboj se brzy se to dozvíš a ne že za to zaplatíš jen ty ale i tví přátelé."
L "Oni s tim nemaj nic společného tak je z toho laskavě vynechjte." B "No možná je ušetřím, ale ty musiš přijít dobrovolně za náma." L "Tak dobrá a kde jste." B "Myslim že se to tu jmenuje Leave bydlí tu John." L "Dobrá do dvou dnů tam budu." B "Dobrá budeme tě čekat." když to dořekl tak mě probudil budík. Vstala jsem a šla se umejt, oblíknout a najíst. Potom jsem vyšla před školu a čekala na Toda. Tod dlouho nikde nešel ale zahlídla jsem Sida. L "Dobré ráno."
S "Dobré, hele tady jsem ti přinesl jejich zbraně kdyby jste je náhodou potřebovali." L "Mockrát vám ještě jednou za všechno děkuju." S "Nemáš zač Leilo a prosím dávej na sebe pozor." L "Nebojte já i ostatní se vrátímě v pořádku." S "Tak dobrá a nemělia by jsi už jít?" L "No on se se mnou chtěl ještě někdo rozloučit." S "Aha tak to já už teda půjdu ahoj." L "Naschle" Čekala jsem ještě asi 15 minut a pak se oběvil. Přišel ke mě a ani nic neřekl, ale dlouze mě políbil "Prosím dávej na sebe pozornechci tě ztratit." L "Nemusíš se át nic se mi nestane." T "A kde je vůbec
budeš hledat?" L "No začnu ve vesnici Leave a pak půjdu dál." T "Tady ještě než odejdeš něco pro tebe mám." L "Tode to jsi neměl, ale je překrásný." T "Tento křížek mi dala mámáma a řekla že ho mám dát dívce kterou miluji a taky ti ho dávám pro štěstí bay jsi se mi v pořádku vrátila." L "Děkuju je vážně nádherný a neboj vrátim se v pořádku."
T "Tak dobrá ale už by jsi měla jít." L "Tak ahoj" T "Ahoj." Pak jsem se co nejrychleji rozeběhla abych stihla vlakdo Leave. Bylo to jen tak tak, asi bych si nikdy neodpustila kdybych ten vlak nestihla a přijela tam pozdě.

Láska která neutichá

17. června 2011 v 15:56 | Mischell-CHAN |  Povídky jednorázovky
Mladý voják Luke ukončil akademii a narukoval do armady. Když přišel na ubikace a vybalil se, objevil se tam kapitán. Všichni se na pozdrav seředili a čekali co jim kapitán chce.
"Nazdar bažanti, jsem váš kapitán, jmenuji se Rogul, nyní vám budu blíž než vaše matka. Postupně se naučíte pár pravidel, které vám mohou později zachránit život. Ještě jedna věc, pořádně tu ukliďte, zítra příjde na vizitu Pan Markus spolu s Generálem May.Tak abych se za vás nemusel stydět. Toť vše, ROZCHOD!"
Luke si šel lehnout ale nemohl usnout, několik vojáků se tam bavilo asi až do pulnoci s větami typu.
"Ty vole, tak to je super. Zítra uvidím generála. nikdy jsem ho neviděl, jsem zvědavý jaký bude."
" Tak to já taky, slyšel jsem že má nejvíc vyznamenání ze všech za posledních 50 let . Ten chlap musí být fakt něco."
"Ale už by jsme meli jít spát nebo odsud poletíme ještě rychlejš než namyslenej blesk =D"
Ráno bylo vše krásně vyleštěné a v pozoru čekali na příchod generála. Ve dveřích se objevil Pan Markus, všichni si přiložili pravou ruku na srdce a zdali mu hold. Byl to chlap jak hora. Na sobě černý plášť, na nohách černé těžké boty a s červenou košilí musel být idolem u žen. Blonďatá neposedná kštice s modrýma očima. Za ním stál daší muž měl černou uniformu a v obličeji povýšenecký víraz. Vedle něj stála malá drobná dívka. Černý kabát jí kopíroval linie štíhlé postavy, těžké boty, uhrančivé černé oči, černé vlasy jako noc s modrým melírem dodávaly tajemna a kamená tvář, ani špetka nějakého citu. Vystoupila a prošla okolo všech vojáků v řaďe Luke byl nastoupený hned vedle kapiána. stál a nehnul ani brvou snad ani nedýchal. Když dívka stála před Lukem, voják vedne něj hvízdnul po dívce (jak to dělají lidi co jsou v úžasu) a strčil do Luka se slovy že ta sekretářka Pana Markuse je sexy. Ona se Otočila k němu ani nemrkli a voják ležel na zemi s kudlou u krku s dívkou sedící na něm.
"Tak s tímhle by jsi nevydržel ani minutu, zvlášť by mě zajímalo jak si připadáš silný když se dotknu tohoto bodu."
Řekla a dvěma prsty mu zmáčkla bod na hrudím koši. On skřivil obličej bolestí a vykřikl. Ona se postavila a on se svíjel na zemi v bolesti. Ona popošla před kapitána a pověděla mu.
"Kapitáne spoléhám na vás že z nich vycvičíte dokonalé vojáky. Jsou nevychoaní až je hanba. Příště to bude boletivější trest!"
Poslední věta patřila všem vojákům. Kapitán si stoul do pozoru a přiložil rku na srdce.
"Rozkaz, Generále!"
Pan Markus jim ještě před odchodem něco pověděl a odešli. Všichni jakoy vyděli ducha.
"To si ze mě děláte srandu, ta malá holka že je generál, to není možný!!"
" TAK DOST!! Dost řečí bažanti. okamitě se převlékněte začíná vám tréning, a tohohle odvedte na ošetřovnu tam se na něj podívají. Večer vám zodpovím všechny otázky. tak fofrem!!!"
Vojáka odnesli na ošetřovnu a začal tvrdý tréning. Večer všichni zapadli do postelí zmožení. Přišel k nim kapitán. Sedl si a napil se kávi.
"Tak co by jste chtěli vědět?"
"No jak j možný že ona je generál, vždyť je mladá to namůže být Generál May kolik jí vůbec je?"
"No Generálovy je čerstvích 20. A ano je to ten generál o kterém jste toho tolik slyšeli."
"Cože ona je o 4 roky mladší jak já a je generál, jasně tady si někdo zasoužil hodnost postavením rodiny."
"Tak to není Generál je důkazem těžké dřiny. Byla to dcera podkoního, u bohaté rodiny. Její otec si vždy přál sina aby se mohl dostat do armády, ona měla velmi silnou lásku ke zbraním ale když do jejího domu vtrhlo komando a zabylo všechny krom ní a jejího otce, přísalahala že narukuje do armády a všem ukáže ž se ženy ve válce dokážou prosadit. Byla na treningu u samotného Ivana Braginskiho. Absolvovala trening který zvládlo jen pár lidí, a ješťe jí trenoval její milý."
U tohoto se Kapitán zastavil a vzpomínal. Obličej mu pohltil stí a bylo vidět že se o daších věcech nehodlá bavit.
Luke měl volno zatímco ostatní vojáci šli na pivo, on šel za kapitánem. Ctěl se dozvědět víc o dívce která mu zamotala hlavu už prvním pohledem. Chťel vědět co je generál zač.
"Kapitáne, mohl bych se vás na něco zeptat, týká se to generála."
"Dobře pojď si sednout"
Luke si sednul na pohovku vedle kapitána. Kapitán se uklidnil uělal si kafe a usrkl z něj několik doušků.

Děti jiného světa I.

14. června 2011 v 17:20 | Mischell-CHAN |  Povídky vytvořené společně


Dnes se všichni sešly na škole první den. Byla tu i Leila moc se těšila. První den v nové škole. Byly dvě minutky před zvoněním a mezi hloučkem studentů, smykem zastavila obrvská šerná motorka s tyrkysovým plamenem na boku. Sesedla dívka drobné postavy. Její oči byly tyrkysové ale postrádaly jiskru, jakoby v nich nebyl život a pak to Leile došlo. Ta drobná dívka byla slepá.Dlouhé blond vlasy jí padali na černý kabát dlouhý těsně pod kolena. Na nohách těžké boty ke kolenům. V nich zastrčené maskáčové kalhoty, držené přehnaně silným páskem s prapodivným pouzdrem. Vstala ale někdo í chytl za rameno.
"Kam si myslíš že jdeš Spicowá"
"Podle tonu hlasu bych usuzovala, že budeš nějaký poskok mých bratrů. Nemýlím se snad, Hmm?"
"Ty jedna malá!"
Už jí chtěl natáhnout ale ona mu ruku vyblokovala, a
zasadila tvrdý úder do žeber. Chlapek blestně zasípal. Naznačil rukou ve vzduchu. Okolo dívky se sesypaly další mohutní kluci. Seběhli se na ní všemi možnými i nemožnými směry. Ona se jen pousmála.
"Takže třináct, zajímavé"
Jednomu kopla do zubů, daší padl k zemi tak rychle že ani neviděl odkud dostal ránu.
Když se všichni valeli na zemi v křečích, čapla tašku spolu s helmou od motorky. šla směrem škola ale zastavil jí hromový hlas.
"Kimberlly Spicowá, okamžitě sem pojď!!"
"já za to nemůžu pane řediteli, oni si začali."
"To mě nezajímá pojď sem, HNED!"
"Ano pane ředit
eli." se sklopeným obličejem došla až k nmu.
"Poslyš Kim, já vím že tě tvý bráhové štvou. ale měla by jsi se klidnit, vyděsila jsi nám nové žáky. Když už ne kvuli nim, tak kvuli mě. Ju?" zašeptal jí do ucha.
"Dobře ale jen kvuli tobě Ryko."
Usmál se na ní a zvíšil hlas naoko pro ostatní.
"slečno Spocowá, z
a vyprovokování rvačky budete po škole, a uložím vám i prospěšné práce."
"a-ale"
"domluvil jsem, ostatní se rozejděte do tříd"
Hlouček prváků se rychle rozestoupil, protože zrovna procházeli ti nejkrásnější kluci ze školy. Dva bratři a jejich parta. Čtvťáci kteří očarovali každou dívku na kterou se jen podívaly, bohatí bratři, kterým ale žádná není dost dobrá.
"Hele Kunrou, nevíš co máme první hodinu?"
" Tak to vážně bracha nevím"
před nosem se mu zabodl malá nožík s vlající tykysovou stuhou na konci. Nožík se mu zabodl pás milimetrů před nosem do nástěnky na zdi. Kunrou i Ranrou se podívali na viníka, hned věděli komu ten nožík patří.
"Bratříčku, za tebou je nástěnka tak se leskavě podívej."
"Ale ale sestříčko, copak tak nevrlá hned po ránu. A nemohla by jsi mi to čirou nahodou přečíst.Chmm?"
"Ty jeden zasranej šmejde!"
Rozeběhla se proti němu a v ruce se jí zaleskly šepele dalších šesti nožíků. Ucítila pod krken něčí ruku která ji zastavila a její ruku držela další. Za sebou měla učitele tělocviku a před ní stál její trenér(druhý tělocvikář).
"Notak Kim, uklidni se. Půjdeme se projet dobře?" řekl jí její trenér. Učitel jí pustil ona se otočila na podpatku a zamířila zpátky ke své motorce. Po trenérovy hodila helmu a nasedli. Odjeli. Učitel si oddychl a hodil vražedný pohled po bratrech.
"Všichni se rozejděte, a vy dva pojďte ke mě!" bratři přišli za učitelem. všichni už z nádvoří před školou zmizeli a on jim dal pořádný pohlavek.
"Nejste padlí na palici, oba víte jak jí to pořád trápí a vy ji děláte tohle. Oba si ke mě po škole přijdete pro trest. a navíc mi napíšete sloh o 5000 slovech o porzumění utrpení druhých."
"Ježiši, ja za to nemužu že si jí otec oblíbil, nemůžu jí vystát. a nic dělat nebudu."
Otočil se Ranrou a odešel. Kunrou se ještě podíval na učitele a s povrchním obličejem odešel taky.
Kim dojela do parku. Sesedla spolu s trenerem a šli se projít.
"Kim vždyť víš že se tě snaží jen naštvat. Začni je už konečně ignorovat."
"Chtěla bych, ale vždy si vzpomenu na slova tatínka co mi vždy říkal. Že rodina je to jediné na čem opravdu záleží, a oni jsou má nynější rodina." Po tváři jí stekli slzy.
"Bolí to ještě stále co.Pojď sem" obejmul jí a ona zabořila hlavu do jeho hrudi. Věděl co se stalo před 10 lety když Kim bylo 6 let.

Nerozluční přátelé

2. června 2011 v 15:54 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
Nerozluční přátelé
Rok První
Kapitola první Začátek školy a seznámení

Nastoupila jsem do prváku na školu, která se věnuje boji se zbraní i beze zbraně. Den před začátkem školy jsem dorazila na intr. Dostala jsem pokoj jen pro sebe, takže se nemusim s nikým dělit. Začla jsem si vybalovat a po vybalení jsem si do malé taštičky připravila propisku s bločkem. Potom jsem se šla umýt a spát. Ráno jsem došla do školy a ptala jsem se na cestu do své třídy, ale oni mě nejdřív poslaly do knihovny pro knížky a že mi tam taky popíšou cestu. V knihovně mi cestu řekly, ale pro jistotu mi daly i mapku a k tomu jsem dostala 3 knihy, první byla o boji se zbrní druhá o boji bez zbraně a třetí tam byl seznam různých zbraní ze které si pak vybereme kterou budem chtít. Vyšla jsem z knihovny a vzala do ruky mapu, protože to co mi řekly už jsem zapoměla.Celou cestu sem se dívala jen do mapky a na neštěstí jsem o něco zakopla, a když jsem padala náhodou jsem sebou strhla nějakého kluka. Když sem si uvědomila co se stalo zašla jsem se mu hrozně omlouvat, ale on se jen usmál a řekl "To je dobrý nic se nestalo, ale příště buď opatrnější." , pak se ještě jesnou usmál a odešel. Konečně jsem našla svou třídu, vešla jsem dovnitř a v tu cvíli jsem zrudla, v té třídě seděl ten kluk co jsem ho srazila. Snažila jsem se projít tak, aby mě neviděl, ale bohužel si mě všimnul. Znovu jsem zrudla aon se jen zasmál. Pak už jsem teda šla normálně. Sedla jsem si k jedné blonďaté holce a představila se jí "Ahoj jsem Leila"
M "Ahoj já jsem Mischell. Jak se máš? " L "Já no ujde to a co ty? " M "No já taky dobře. A taky jsem si všimla, že ses pěkně červenala když si sem přišla. Zajímalo by mě proč? " L "No při cestě do třídy jsem srazila jednoho kluka , a když vejdu sem tak ho tu vidim." M "HIHIHI. Promiň, ale když mě to příjde srandovní." L "No mě spíš zase trapný." Mischell pak najednou zařvala "Venu ahoj pojď sem. Venu tohle je Leila." L "Ahoj těší mě." V "Ahoj, mě taky můžu si k vám sednout?"
M "Ale jistě jen se kousek šoupnem." Když si Venu sedla do třídy akorát dorazil náš profesor, tak jsme si na pozdrav stouply. On nás taky pozdravil a pokynul že si máme sednout. "Dobrý den třído jmenuji se Sid a teď byste se mohly představit vy, začneme třeba tady dole." John "Já jsem John a bydlím v nedaleké vesnici." Sid "A jak se ta vesnice jmenuje? " John "Leave" Sid "Tu já znám občas tam jezdím za známíma. Tak pokračujem." Jack "Tak já jsem Jack a jsem z Kriosu" Takhle to pokračovalo dál, až to došlo ke mě "Já jsem Leila a pocházím z Islandu" Sid "Z Islandu z takové dálky. A v jakém městě bydlíte?" L "Bydlím v Danestu." Pak byla na řadě Mischell a Venu. M "Já jsem Mischell a pocházím z Temenu." V "Já jsem Venu a žiju ve vesnici Slei." a pak to pokračovalo dál neř zazvonilo. Do druhé hodiny si máme vytipovat neo vybrat zbraň. Po krátké chvíli zazvonilo a pár sekund na to přišel do třídy Sid. "Tak co máte už někdo vybráno?" Já s Venu, John a ještě pár lidí se přihlásilo. Tak se zas začal ptát dole. John " No takm mě se líbí tenhle meč." Sid "Ukaž mi ho. Ano tenhle je dobrý. Tak a třeba mi teď řekni zbraň ty Venu. Jseš Venu." V "Ano jsem. No já bych si vzala ty dvě pistole co sou v téhle knížce jediné." Sid " To je taky dobré ale budeš se muset rychle měnit zásobníky.A co sis vybrala ty Leilo?" L "No já měla vybráno už dávno a vzala bych si 2 nijnovské meče." Sid "Tohle už si dlouho nikdo nevybral, ale je to dobrá volba." L "Ano já vím" Sid "Tak pokračujem dál ať to do konce hodiny stihnem." A až do konce hodiny ještě pár lidí říkalo jakou zbraň si vybrali. Sid "Zítra si vemte jen tu učebnici se zbraněmi, nic jiného potřebovat nebudete. Ti co si ještě nevybrali si budou muset zítra už vybrat takže se nad tím zamislete a ti co už mají vybráno se mnou po hodině půjdou do skladu a tam si ji najdou." Chvíli na to zazvonilo a mi co máme vybráno jsme šly se Sidem. Došli jsme ke skladu a Sid otevřel a rozsvítil tam. bylo to tam úžasné, takových zbraní co tambylo proště hotový ráj zbraní. Začala jsem hledat ninjovské meče a pak jsem je zahlídla 2 ninjovské meče s pouzdrama, jako by tam na mě čekaly. Šla jsem k nim a vzala je do rukou, byly neuvěřitelně lehké. Bylo rozhodnuto tyhle dva meče jsou moje. Ostatní se nemohly rozhoudnout, ale já už mám vybráno. Šla jsem tedy za Sidem, když jsemk němu přišla tak řekl "Tohle jsou krásné meče, jestli už máš vybráno tak můžeš jít jestli chceš a nezapomeň si vzít hlavně tu učebnici." L "Nebojte vemu." Tak jsem odešla ze skladu a zamířila si to k sobě do pokoje. Meče jsem položila na stůl a na chvíli jsem si šla lehnout. Asi po hodině se ozvalo klepání na dveře a já musela vstát a jít otevřít. Když jsem otevřela za dveřmi stály Venu a Mischell. Venu už pišně nosila zbraně u sebe. V "Ahoj, můžeme dál?" L "Ale jistě pojďte." M "Páni jsme tu teprv jeden den a ty sis to už tady vyzdobila." L "No víš sem se nudila." V "Páni ty jsou pěkné." L "Ano to jsou a jsou taky neuvěřitelně lehké." M "Můžu?"
L "Jasně, ale pozor jsou ostré." M "Neboj jsem opatrnost sama." V "A vemeš si je zítra sebou?" L "Asi si je hodim do tašky kdyby náhodou." V "Jo tak dobře já si je taky hodim do tašky." L "A co ty Mischell už sis nějakou zbraň vybrala?" M "Váhám buď kosu nebo 2 nože broušené z obou stran." L "A můžu ti poskytnout jednu malou radu?" M "Ale jistě" L "No já být tebou vyberu si ty nože, protože jsou praktičtější, ty dáš do pouzdra, ale kosu bys musela táhnout pořád v ruce a to by tě časem unavilo." V "Leila má pravdu, ale rozhodnout se musíš jen ty." M "No odemě se čeká, že si vemu kosu, protože ta se u nís v rodině dědí, ale já bych chtěla spíš ty nože." L "Jestli na tebe vyvíjí tlak rodiče tak je to špatně, protože ty by ses třeba s kosou nechtěla učit a jednou by se ti kvůli tomu mohli zranit a nedej bože třeba i zabít." M "To já moc dobře vim a asi si vemu ty nože." V "Jasný, ale buď ráda, že tě rodiče nějak motivovaly. Moji si myslí, že jsem na umělecké škole." L "A řekneš jim někdy pravdu?" V "To ještě nevim, ale teď se o to starat nemusim. Jednou jim to řeknu to vim jistě." M "Hele Venu já už půjdu deš se mnou?" V "Jo jdu tak ahoj zítra ve škole." M "Ahojky" L "Ahoj a nezapomeňte na tu učebnici.HIHIHI" M "Jasný ahoj"
Když odešli šla jsem si znovu lehnou. Spala jsem až do večeře, když jsem se vzbudila tak sem si pro ní došla a odnesla si jí do pokoje. Když jsem sojedla tak sem si dala do tašky svoje meče, učebnici a blog s propiskou. Potom jsem se šla vykoupat a spát. Ráno jsem vstala a byla plná energie, vlzala jsem si šminky a kartáček a zaběhla dokoupelny. Po půl hodině jsem se od tamtaď konečně vyhrabala. Pak jsem se ještě oblíkla, zaběhla i s taškou na snídani a potom jesm šla rovnou do třídy. Když jsem vešla do třídy seděli tam jen 2 kluci jinak nikdo. Došla jsem na svoje místo a čekala na holky. Dorazily asi tak za 10 minut, se zvoněním pak přišel i profesor. Začal se ptát ostatních co si teda vybrali za svou zbraň. Začal dole u Jacka " No tak když jsem koukal na všechny možné zbraně tak mě zaujala tahle velká s tím přívěskem" Sid "Ta je vážně dobrá, ale pozor je taky dost těžká." Pak se pokračovalo až to došlo k Mischell "No já bych si vzala tyhle nože, ty co jsou broušené z obou stran." Sid "Pozor na ně jsou doopravdy dost ostré." Ke konci pak Sid řekl "Příští hodinu půjdeme do skladu kde si svou zbraň najdete a ty co už svou zbraň mají tak si pro ní zaběhnou jestli ji nemají u sebe." Pak zazvonilo na přestávku. M "Jsem ráda, že jste mi včéra poradily, nebýt vás tak si asi vemu kosu." L "Není zač, ale ty se musíš rozhodnou né,že jí za tebe někdo vybere." V "Hele a nevíte kdy začnem bojovat?" L "Nevim, ale řekla bych, že tak asi za půl roku, protože s náma asi nejdřív něco proberou." M "Mohlo by to být brzo." L "To bymohlo, protože jestli to bude jen samá teorie tak se asi unudím k smrti. Nebo bych si mohla říct někomu z vyššího ročníku." Chvíli na to co jsem to dořekla tak zazvonilo a do třídy přišel Sida a pokynul, že máme jít. Já a ti co už zbraň měli mohly zůstat ve třídě, ale museli si pro ni dojít. Asi po půl hodině přicházeli do třídy lidi s vybranýma zbraněma. Všechny byly originál a všechny taky byly krásné, ale jsem si jista že ty moje jsou stejně nejhezčí. Když přišly všichni u Sid, řekl nám ať si do zítra nastudujem co nejvíce o své zbrani a pak o ní něco řeknem a taky že si máme vzít učebnice s bojových umění. Dalších pá měsíců byla nuda. Studovaly jsme různá bojová umění a já s holkama jsme se seznámili se dvěma milími kluky od nás ze třídy s Jackem a Johnem. Za tu dobu co sme někam chodily a spolu se i učily sme se staly dobřími přáteli.