Padlý anděl

30. června 2011 v 22:44 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Někteří andělé berou padnutí jako štěstí. které jim bůh nadělil, ale jsou tu i tacíandělé, kteří to berou jako trest a za každou cenu se chtěj dostat zpět.Když anděl padne může se narodit do jakékoliv rodiny. Někdo se narodí do bohaté rodiny jako třeba Jane a někdo do chudé jako se to stalo Leile. Každá z nich mají jinou povahu a neudává to jenom riduna a vychování které jim poskytly na zemi, taky i to jak se chovaly dřív než padly. Každý anděl který padne má ještě možnost získat svou moc zpět, ale jen tehdy když najde svá ztracená křídla jinak řečeno duši anděla.







































Jednoho den se jsem se rozhodla, že půjdu na uměleckou školu. Moc ráda kreslím a chtěla bych se stát modní návrhářkou. Příjímačky sem udělala bez jakékoliv chyby. V létě jsem pak šla pracovat aby rodiče nemuseli platit celé školné.
Den před začárkem školy:
Máma "Leilo pojď sem prosím na chvilku." L "Už jsu mami." Seběhla jsem dolů o obýváku a tam už na mě čekaly. Máma " Leilo tady jsme pro tebe našetřily nějaké peníze." L "Ale to si nemohu vzít, pracovala jsem celé prázdniny aby jste za mě nemuseli všechno platit a myslela jsem i na tohle tak jsem si něco schovala." Máma "To mi s tatínkem víme a proto tí to chceme dát." L "Díki mami, díky tati." Táta "Tak neměla by jsi už náhodou jet?" L "Ano už asi ano." Zaběhla jsem si nahoru pro tašku a odešla na vlak. Dojela jsem na intr a tam jsem skočila rovnou do postele.
Druhý den:
"Tak je to tady nová škola, tak hlevně nesmím spanikařit, to bude dobrý zvládnu to." Pak jsem se vydala do třídy. Ve chvíli když jsem chtěla do třídy vstoupit tak mě někdo chytnul za ruku. Otočila jsem se abych viděla toho kdo mě chytl, ale nikdo tam nebyl tak jsem se otočila zpět a šla do třídy. Začala jsem hledat nějaké místo a pak jsem našla jedno kde seděla dívka s dlouhými černými vlasy a vypadala jako nějaká fiflenka z bohaté rodiny. Přišla jsem k ní a poprosila jí jestli si k ní mohu sednou. Nakonec přikývla, ale nevypadalo to že by byla nějak nadšená. "Ahoj jsem Leila" J "Jsem Jane a pokud by to bylo možný tak mě prosím neotravuj." V tu chvíli jsem myslela, že ji dám pěstí do toho jejho arogantního ksichtu. Po chvíli jsem se uklidnila a pak začala hodina.
Do třídy přišla učitelka a začala nám tam něco říkat, ale já přemýšlela nad něčím jiným. Třeba nad tím proč je tak holka vedle mě tak hnusná a ještě jedna věs mi hlava nebrala, připadalo mi totiž, že jí odněkuď znám, ale nevím odkud. Hodina skončila a Jane se zbalila a odešla. Taky jsem si vzala věci a odešla na pokoj. V pokoji jsem vzala blog a začala kreslit. Asi po třech hodinách sem toho musela nechat protože jsem pokreslila blog všeli jakými věcmi. Některé obrázky byly jakoby rozmazané, ale viděla jsem v nich dlouhé černé vlasy a chladně zelené oči. Na dalším obrázku byl zase někdo jiný, připadalo mi jako bych kreslila sebe proti té druhé ženě. A na konci blogu jsem viděla, že mě ta žena zabila. Když kreslím tak nepřemýšlim protě kreslím obrázky, které mám v hlavě. Je možné že by to mohly být vzpomínky na minulý život? Ale to je pitomost nic takového přeci není. Pak mě popadl divný pocit jako by stál někdo přede mnou, ale já ho neviděla. Pak se mi v hlavě oběvily další obrázky na kterých jsem byla já a nějaký kluk, ale kdo byl ten kluk já jsme ho nikdy neviděla. Ne musím se uklidnit takhle se brzo zblázním. Pak někdo zaklepal na dveře. Když jsem otevřela dveře tak tam stála Jane. "Ahoj chudinko tak co děláš?" L "Co tu chceš a proč seš na mě tak zlá?" J "Oh ono to vypadá jako kdyby jsi ztratila paměť, ale ona se ti určitě vrátí to bych se klidně i vsadila aa pak pochopíš proč jsem taková. Koukám, že sis kreslila kouknu se jo. Aha tak koukám, že ti všechny vzpomínky nevypadly přeci si jenom něco pamatuješ." L "Jaký vzpomínky co to tu žvaníš a to je moje věc co kreslím. Kreslím prostě jen to co vidím." J "No právě teď jsi nakreslila to jak tě zabíjím." L "Cože?" J "Ano na tomto obrázku tě skutečně zabíjím, ale už je to tak dávno a tentokrát až nastane čas tak tě znovu zabiju, ale tentokrát si to pořádně vychutnám, tady tě totiž nemá kdo ochránít. Tak zatím ahoj." To je,ale mrcha jen tak si příjde do mého pokoje začne se mi hrabat ve věcech a ještě k tomu řiká samý blbosti, to je ale drzost ona bude určitě z bohaté rodiny. No nic přestanu to řešit je to jen hloupá nafoukaná kráva. Když odešla tak sem si skočila pro večeři a pak šla spát. Druhý den ráno
jsem normálně přišla do třídy a v tu chvíli se všichni začali smát. Bylo mi hrozně, protože jsem věděla že to udělala Jane, ale proč to řešit třeba ať mě všichni nenávidí stejně nemám čas se s někym bavit. Došla jsem ke své lavici sedla si a začala kreslit. Po chvíli pak do trřídy přošla učitelka a rozdala nám různé obrázky a řekla nám že na konci dne je chce mít překreslené na
formátu A3 každý obrázek. Já dostala 3 nevypadaly moc těžce tak jsem vytáhla papíry a začala kreslit. Na konci dne jsem jí je odevzdala. Učitelka byla nadšená "No páni je to úžasné a ty detaily no porstě hezké máš u mě jedničku" L "Moc děkuji" U "Tak když už máš dokresleno tak jdi" Jak řekla učitelka tak jsem odešla. Šla jsem rovnou na pokoj a přemýšlela nad tím co, že to vlastně Jane včera mlela. Prý až příjde čas znovu tě zabiji to je blbost to by neudělala je to jen hloupá puperťačka. Přišla jsem na pokoj a na posteli jsem měla nějaký papír. Rozevřela jsem ho a tam stálo "Jestli si myslíš, že to byl nějakej žert tak se mýlíš. Schválně zkus zavolat domů jak se maj tvý rodiče." To je mrcha. ale co když to myslí vážně no radši jim zavolám. Vzala jsem telefon vyťukala číslo a volala. Nikdo mi to nezvedal. To je divné rodiče vždy hned telefoin vezmou. Tak jsem zavěsila a zjusila zavolat našim sousedům. Ti mi to zvedly "Ahoj Leilo" L "Dobrý den paní Wincloová, prosím nevíte kde jsou mí rodičě? Oni mi totiž neberou telefon." "Tak chvilku počkej já se k vám zaběhnu podívat. Zachvíli zavolám zpátky ano." L "Moc vám děkuji." "Ale nemáš vůbec zač ahoj" Čekala jsem hodinu než mi zavolá zpátky a přišlo mi to už divný tak mi to nedalo a volala jsem znovu "Leilo je mi to opravdu moc líto, ale tvoji rodiče no jak bych to řekla no prostě jsou mrtví někdo je zabil." L "Cože? To není možný jak a kdy." "Jak nevím, ale nejspíš se k vám v noci někdo vloupal a jsou mrtví." "Tak vám děkuji naschle" Zavěsila jsem a začala jsem brečet, pak mě ale popadl vztek a vilítla jsem z pokoje. Namířila jsem si to rovnou k Jane a vrazila k ní do pokoje. "Ty mrcho proč si to udělala já jsem ti nikdy nic nudělala tak proč." Jane vtala ze židle a zavřela dveře aby nás nikdo neslyšel. "Tak já ti řeknu proč to co jsem včéra říkala byla naprostá pravda a tehdy jsem tě zabila. Jenže to jsem nevěděla, že když zabije anděl nějakýho jinýho anděla tak ho postihne trest. Mě postihnul a tohle je ono padla jsem. Ztratila jsem svoje křídla a to jen kvůli tobě." L "Za prví já si nic z tohohhle nepamatuju a za druhý neřikala jsi náhodou, že si ty zabila mě tak já za to nemůžu, že si nakonec padl. Počkat ale to znamená že já jsem taky padla, ale tohle je všechno blbost tohle je přeci nemožné." J "Ale je to možné. Ty jsi to snad necítila včéra jak tě někdo zatáhnul za ruku." L " Po-Počkat jak to výš." J "No včéra jsem torchu jecala s tím, že tě tady nikdo nechrání. Chrání tě jeden anděl a za ruku tě zatáhnul jen proto že viděl mě a nechtěl aby si sem šla." L "Cože tohle je fakt blbost a tobě nejspíš hrabe měla by sis zajít k psychoušovi. Můžu ti nějakýho doporučit, mám jednoho známýho který by ti určitě pomohl." J "Sakra tohle není blbost počkej až najdu svoje křídla to teprv uvidíš co jsem zač." L "Tak si hledej, ale mě z toho všeho vynech." Otevřela jsem dveře a praskla s nima za sebou. Došla jsem do pokoje a tam znovu leže vzkaz, ale tentokrát nebyl od Jane, ale od někoho jiného "Promiň, že jsem je nedokázal ochránit." Kdo to jsem dal? Tohle už je moc, skočila jsem do postele a začla znovu brečet. Probrečela jsem celou noc až chvíli nad ránem jsem na chvíli usnula. Probudila jsem se asi v 6 ráno pod očima jsem měla pytle a nikam se mi nechtělo, ale vstát jsem musela. V půl osmý už jsem byla nachystaná tak jsem čapla telefon a zavolala znova sousednce z telefonu se ozvalo "Tady dům Wincloových zanechte nám prosím vzkaz" L "Dobrý den paní Wincloová já jsem se chtěla zeptat jestli nevíte něco nového tak mi prosím dištak pak zavolejte" Položila jsem a šla rovnou do třídy. Ve třídě jsem si sedla apřišla učitelka. Dnes jsme měli teoretickou část takže nám furt něco řikala. Já ale přemýšlela nad něčím jiným. Jak sem mohla Jane dostat večer k nám zabít mé rodiče a do rána se vrátit to prostě nechápu a když už jsem u Jane tak kde vlastně je? Madam si přišla až další hodinu, ale mě to bylo ukradený jen by mě zajímalo co dělala.
Skončila škola a já šla rovnou do pokoje kouknout se na telefon jestli nevolala sousedka, ale bohužel tam nic nebylo. Tak jsem vytukala číslo a zavolala jí tentokrát mi to už zvedla "Ano kdo je tam" L "Dobrý den to jsem já Leila chtěla jsem se zeptat jestli nevítě ne¨ěco nového o mích rodičích." "Leila, promiňte ale asi jste si zpletla číslo." L "Ne nespletla jste paní Wincloová moje sousedka" "Paní Wincloová jsem, ale vedle nás už řadu let nikdo nebyldlí." L "Jakto diť tam bydlíme s rodiči už jakou dobu." "Promiň děvče asi sis mě s někým spletla" a zavěsila to. Tak už vím co Jane nejspíš neska dělala. Hrozně jsem se naštvala a pěstí jsem nechtěně prorazila zeď. A sakra co teď budu dělat nemám peníze na opravu. Zalepia jsem to prvním obrázkem , který jsem našla, dobrý snad to nikdo nenajde a vypadáto že tu ránu ani nikdo neslyšel a zvláštní taky bylo že i po takové ráně je má ruka v pořádku. Pak se 14 dní nic nedělo a to jsem byla hodně vděčná, ale pak to začalo to nejhorší co mě mohlo kdy potkat. Po 14 dnech kli ke mě do pokoje vlítla Jane a za zadý měla siluetu křídel. Popadla mě za límec a v tu chvíli jsme byly na úplně neznámém místě. "Říkala jsem ti že si nevýmíšlím, ale taky se mi nechce hrát nefér tak jsem našla jak svoje tak i tvoje křídla." Pak po mě hodila malou lahvičku a chtěla abych jí otevřela a vypila. L "Ty jsi se asi doopravdy zbláznila v takovýhle malý lahvičce a křídla jo a jak mám věřit, že to jsou pravá křídla a že mě nechceš jen otrávit." J "Když anděl padne ztratí svá býla křídla má místo nich černá a křídla sou vlastě andělské duše tu přezdívku dostaly po prvním padlém andělovi, který je tak pojmenoval." No tak dobrá otevřela jsem lahvičku a vypyla její obsah. Pak jsem viděla jen ohromnou záři a pak jsem pak viděla má černá křídla jak se zbarvují do bíla, taky se mi vraceli všecny vzpomínky až z mě z toho začala bolet hlava. Z tý bolesti jsem si musela kleknout abych se uklidnila. J "Koukám že už se ti vrací vzpomínky." Když to dořekla byla jsem schopna se postavit.
Když jsem vstala měl jsem na sobě Nějáké mini tílko, sukni a na zádech jsem měla obrovská bílá křídla. Na sukni jsem měla opasek a na tom opasku pouzdro s mečem. J "A taky koukám, že seš i po takové době schopna se vrátit hned do své pravé podoby. To mě to teda trvalo týden, ale svoji pravou podobu jsem taky získala." Pak se okolo Jane zvedl vítr a když odvál stála těsně předemnou s mečem v ruce a chtěla mě zasáhnou, ale já jsem zareágovala rychlejc než by čekala. J "Ts to byla jen náhoda příště tě už trefim." Rozeběhla se proti mě a zaútočila a měla pravdu další rána mě sekla do ruky. Po půl hodině jsem měla sečné rány na mnoha místech těla a nemohla jsem po poslední ráně ani vstát. Jane přišla ke mě a napřahovala se k poslední ráně, ale někdo mě chytl kolem pasu a uskočil se mnou pryč. J "Cožee ty? Ty jsi taky padl Keigo?"




K "Ano a z vlastní vůle, protože jsem věděl, že budeš chtít Leile znova něco udělat." L "Takže to jsi byl ty kdo mě první den ve škole chytil za ruku." K "Ano byl jsem to já. Nechtěl jsem aby si znovu trpěla, ale ty jsi mě neviděla tak jsem ti nemohl nic říct ani tě varovat tak jsem se pokusil aspoň o tohle. A teď zpět k tobě už zas si jí ublížila, ale tentokrát ti to umě neprojde jen tak. J "Ale no tak co zmůže padlý anděl proti normálnímu andělovi." L "To by ses divila kolik toho padlý anděl dokáže. Kdyby jsi aspoň někdy pozorovala svého bratra co tu vyváděl když padnul věděla by jsi to, ale ty jsi vždy myslela jen na sebe." J "Jak se opovažujěš tohle říct." J "No a co tak jsem se zajímala jen o sebe tobě to může být fuk. Ale teď uvidíš můj hněv do konce zabiju nejdřív Keiga a pak tebe, alespoň uvidíš jak trpí ti co miluješ." K "Nedovolím ti abys jí jakkoliv ublížila." J "Nevěřím, že padlý maj víc sily než pravý anděl. Tak pojď ukaž se co dokážeš." Keigovi se pak v ruce oběvil meč a po chvíli zaútočil na Jane a zasadil jí ránu. Jane udělala několik kroků dozadu a spadla na zem. K "Ale copak se stalo Jane, neříkala jsi, že jsi silnější jak já?" J "Sakra já tě opravdu zabiju." Vstala a rozeběhla se proti Keigovi, ale ten jí uhnul a jak okolo něj proběhla tak jí sek do zad. Jane znovu spadla a vypadalo to že už asi nevstane. Keigo k ní přišel a řekl "ty už nidky nikomu neublížíš a probl jí sdrdce. V tu chvíli se okolo nich oběvila ohromná žaře a Jane v té záři zmizela. Keigo pak přiběhl ke mě "Leilo jsi v pořádku?" L "Ano jsem za chvíli se ty rány zhojí nemsiš se bát." Keigo mě pak vzal do náruče a odnesl mě na nedalekou lavičku. Seděli jsme tam a mě už se zhojily skoro všechny rány. najednou se před náma kdosi oběvil a podal Keigovi podobnou lavičku jako předtím dala Jane mě. Keigo si jí vzal a vypil obsach pak mu jeho černá křídla opět zbělala. "Děkuji otče" Potom ten muž zmizel. K "Tak co teď budeme dělat. Chveš se vrátit zpět?" L "Ano chci, ale ještě tu musím něco zařídit. Pomůžeš mi s tím prosím." K "Ano a o co jde." L "Ty umíš dobře manipulovat s myšlenkama viď, tak bych potřebovala někomu pozměnit paměť já zas oživím své rodiče." Vzala jsem Keiga za ruku a přenesla nás k mému bývalému domovu poslal jsem ho za sousedkou a já šla zatím na hřbitom. Rozbila jsem náhrobek mých rodiču a pak jsem je oživila a přenesla domů. Tam už na mě čekal Keigo. Máma "Leilo co tady děláš něměla by jsi být ve škole a kdo je tenhle kluk?" L "Mami musím vám něco ukázat." Zviditelnila jsem pro mé rodiče křídla, nelekly se a ani se nebály jen řekly "My jsem vždy věděly, že si boží posel. To je dobré určitě se chceš vrátit zpět. O něco tě ale poprosím mohla by si nám nechat na tebe vzpomínky." L "Dobrá jak chcete, ale vážně se chcete trápit" Máma "Ale pro nás to nebude trápení pro nás je to štěstí. Tak už jdi zbohem dcerko." L "Zbohem mami a tati." Pak Keigo otevřel bránu a odešli jsme zpět do našeho světa. Od té doby co jsme se vrátily sleduju své rodiče a držím nad nimi ochranou ruku a na každého kdo by jim chtěl ublížit dopadne můj hněv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BlakeOweli BlakeOweli | E-mail | Web | 29. března 2017 v 5:51 | Reagovat

st louis pharmacy school  <a href=http://sibutramina.sitiwebs.com/>comprare sibutramina</a>  brown road family medicine

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama