Září 2011

Že by osud?

30. září 2011 v 21:25 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Tato povádka je udělaná podle Anime Soul Eater a jak už jsem varovala u té předešlé, tak ten kdo to neviděl by to doopravdy nemusel pochopit. Ale nikdo vám v tom aby jste to nečetly nebrání tak hezké počtení.

Je možné aby osud svedl dohromady dvě osoby, které si sice napdnou do oka, ale spolu vytváří skvělou bojopvou dvojici. Je to možné, teď vám převyprávím příběh, který bych byla někdy ráda kdyby se nestal.

Nastoupila jsem na přání svých do Shibusenu. Oba jsou kosy smrti, tak by prý bylo divné kdyby jejich dcera nepokračovala v jejich stopách. Když jsem přišla do třídy ak tam všichni pobíhaly jak slepice a hledaly ke komu se hodí. Já jsem se radši rozhlédla po nějákém pohodlném a klidném místě a jedno jsem našla. Byla to poslední řada u okna, tak jsem se k ní vydala. Už jsem tam skoro byla, ale najednou mi ho zasedla nějaká malá bloncka. Vůbec mě to nerozhodilo. Rozhlédla jsem se tedy ještě jednou a šla k jinému místu. Po chvíli se od dveří ozvala obrovská rána a všichni se za ní otočily. "Sakra Steine ty se snad nikdy nepoučíš, že přes práh nikdy nepřejedeš." Řekl nějaký rudovlasý chlap který stál nad někým kdo leží na zemi. "Diť výš, že na to vždycky zapomenu." "Achjo, Shinigami proč mě trestáte." ze třídy se pak ozval smích. "Tak jsme se trochu pobavily. Mé jméno je doktor Stein a tohle je moje zbraň kosa smrti Spirit. Začneme teda dnes tím, že určíme bojové dvojice, které se rovnají frekvencí duše. A kdyby jste měli kdykoliv nějaký problém neváhejte a přijdě za námi." Když byla všichni byly spárování, zjistila jsem že k mojí frekvenci se hodí jen ta malá bloncka a po chvíli jsem slyšela i její otravný řev. "Děláte si sakra srandu nebo co? Já s ní nikdy nebudu, protože můj a její rod se odjakživa nenávidíme. Tak jak mě k ní můžete přiřadit. Já budu sama." "Mischell uklidněte se, musíte s ní být nikdo jiný se k vám nehodí. A sama bejt nemůžete." "A proč ne, nechte mě to aspoň zkusit ne." Stein se zhluboka nadechl a chtel na to něco dodat, ale pak e otočil ke mě a řekl "Leilo souhlasíš." "Klidně, aspoň si vyzkouším jak na tom budu bezezbraně." "Tak tedy dobrá. Teď všichni zkuste sladit své frekvence a pak se pusťtě do boje." Všichni dle příkazu poslechly. Jeden kluk šel hned po mě, ale udělal chybu. Když už ležel na zemi neschopen se hýbat řekla jsem "Příště si vyber někoho u koho výš, že ho porazíš. Ja vím že jsem se ti tak jevila i já, ale nejdřív si zjisti soupeřovi slabiny a hlavně techniku boje, než se k němu tak bezhlavě přiřítíš." Když jsem se pak odhlédla viděla jsem jak na nohou stojí jen Mischell. "Tak co slečinko troufneš si na mě?" Achjo proč zrovna já. "Tak dělej ať to už máme za sebou." V tu ránu se jí místo jedné ruky oběvila hlaveň od brokovnice a začala po mě střílet. Tím, že jsem se jejím střelám vyhíbala jí štvalo, ale pak když jsem nedávala jen na chviličku pozor mi jedna střela škrtla o nohu a já ztratila koncentraci a spadla jsem na zem. Viděla jsem jak se snaží k poslední ráně. Tak jsem ani chvíli nepřemýšlela a začala ze svého těla ve velkém vypoštět svou frekvenci duše. Pak jsem jí sformovala do velké koule a v tu chvíli kdy naposledy vystřelila svůji nejlepší střelu jsem proti ní poslala i já tu kouli. Do cet těch ran si, ale stoupli Stein se Spiritem aby to nikomu neublížilo a aby to taky nezničilo celou školu. Chvíli na to jsem já i Mischell padly vyčerpáním k zemi. "Spirite máme problém." "Jaký držet je co nejdál od sebe aby se navzájem nezabily?" "Ne musíme je donutit ke spoulupráci." To bylo to poslední co jsem slyšela než jsem ztratila vědomí.

Druhý den jsem se probudila na ošetřovně a když jsem se rozhlížela po pokoji zjistila jsem, že hned vedle mě leží na lůžku Mischell. Naštěstí ještě spala, takže aspoň nebude nějakou chvíli dělat scény. Koukla jsem se jak se hojí moje noha a kupodivu se to zhojilo docela rychle. Chvíli na to se ozvalo vrznutí dveří a do pokoje vstoupila sestřička. "Koukám, že už je aspoň jedna z vás vzhůru. Tak co jak se cítíš?" "Jen mi trochu třeští v hlavě, ale jinak je noha už skoro zdravá." "Tak to je dobře, to se odsud brzo dostaneš. Tak až se tvá kamarádka probudí tak na mě zazvoň ano." "Dobrá." Chvíli na to co odešla sestříčka se Mischell probudila. "Tak co jak se cítíš." Zeptala jsem se. "Copak ses nějak rozpovídala. Čekala bych že budeš mlčet. A co se vůbec ptáš, myslela jsem že se tvůj rod nezajíma o ten můj. Takže si hleď svého." "Snažila jsem se bejt zdvořila, mlčet tedy budu, ale dám ti jednu malou radu "NESUĎ KNIHU PODLE OBALU." "Mě rady dávat nemusíš." "To vidím." "Ty mě chceš vytočit viď." Řekla dost rozčíleně, ale já jí jen v klidu odpověděla "Ne" Torchu jsem se v duchu bavila nad její vzteky rudnoucí tváří. Pak najednou vyskočila z postele a vrhla se na mě. Když jsme přistály na zemi u hlavy jsem najednou měla hlaveň od brokovnice. "Jestli to chceš doopravdy udělat, tak dělej, ale pak nelituj svého činu." "Sakra už mě neštvi nebo to doopravdy udělám." "Tak dělej, nebo seš na to moc velkej srab?" Ruka se jí najednou změnila do normálu "Možná, že tě nedokážu zabít, ale ránu ti dát můžu." Ruku pak zatla v pěst a rozmáchla se. Její ruku ale těsně před mím obličejem chytla ruka někoho jiného. "Nechte toho." "Jen jí nech Steine, jestli to chcetak moc udělat a uleví se jí potom." "Ty máš opravdu klidnou duši viď." "Hm, ale i někdo jako já nědokáže být vždy v klidu a to v tu chvíli kdy má jeho zbraň divokou duši." Pohlédla jsem pak na Spirita "Ty už vidíš i typ duše a v takovémhle věku?" "Já bych se ani nedivil diď výš kdo jsou její rodiče." "No jo máš pravdu." Jakmile jsem zaslechla něco o svých rodičích hned jsem na oba vrhla vražednej pohled. Sice jsem na tuhle školu šla jen na přání rodiču, ale nikdy jsem nebyla u nich ta která odpovídájejich hodnotám. Nikdy se o mě nezajímali tak jak o mou mladší sestru. To co teď umím jsem se naučila sama. Ani se nepovažuju za člena sve rodini. Z hloubi diše jí nenávidím. Byla bych nejraši kdyby jsem se do ní nikdy nenarodila. "Leilo, jsi tu s námi." Vytrhl mě z mého zamyšlení Steinův hlas. "Ano jen jsem se zamyslela. Prosím už se předemnou o mích rodičích nezmiňujte." "Ach ano promiň já zapoměl." "Je to vidět." "Hele Steine odkud se znáte?" Ptalse nechápavě Spirit, protože mu bylo divné, že si tykáme. "To už je dlouho co jsme se potkaly a víc vás nemusí zajímat Spirite." "Oh chuděrka si nechce vylévat srdíčko protože jsem tu já." V hlavě mi běžely věty pro uklidnění jinak bych tu holku musela zabít. "Výš já nejsem zviklá zpovídat se na potkání víš." "No tak holky nechte se bejt, máte držet spolu a ne byt na sebe takhle hnusny." "To řekní jí Steine, ať do mě furt nereje a když přestane ona tak já taky." "Tak dost Leilo, Mischell ode dneška bude váš vztah takový že ty seš zbrojíř a ty zbraň, budete spolu cvičit a chodin na mise, ale co budetě dělat ve volnej čas je mi jedno." "No tak dobře." Odpověděla s velkou nechutí Mischell. "Hm, tak dobrá."
"Hele Steine jses si jistej, že se nepovraždí když půjdou na nějakou misi?" "Jsem si jistný, že ne Leila má dobře cvičenou trpělivost. Tu jen tak nic nerozhodí." "No dobře, ale stejně o ně mám strach."
Uběhly asi tři měsíce a já s Mischell jsme už měli splněno 98 misí a tutíž už jsme měli 98 kišinských vejcí. Tentokrát nás lord Shinigami poslal dál než kdy jindy, prý se tam obvil někdo z koho by se mohl stát brzy kishin. Tak jsme tedy vyrazily na cestu. Jízda byla jako vždy tichá a tím pádem hrozně dlouhá. Po dvou dnch jsme dojeli na to místo. Zločince jsme našli a zneškodnily, ale když jsme z toho místa odcházeli, viděly jsme na zdi siluetu tygra a taky slyšeli jak řve. Najednou Mischell někdo chytnul pod krkem "Ani se nehni, nebo jí zabiju." "Jen si posluž aspoň už bude klid." "Cože?? Tebe nezajímá, že někdo zajal tvou zbraň?" "Ne, tahle holka už mi totiž leze pěkně krkem. Nebýt několika lidí co mi to výslovně zakázaly už by tu nebyla." "Tak takhle to asi nepůjde." Pustil Mischell a zmizel pak se oběvil kus před námi. Mischell se okamžitě proměnila ve zbraň a já začala pálit. Udělala jsem mu v těle několik slušně velkej dír, ale ty se během chvíle zacelyly. "Co to sakra je." Pak mi najednou něco vyrazilo z ruky Mischell a dostala jsem ránu do zad. Viděla jsem jak se Mischell mění zpět na člověka a pak jak k ní jde ten chlap a přimo předemnou jí probodl srdce "Néééééééééééé." Zařvala jsem. "Sakra opovaž se umřít. Já to nikdy nemyslela vážně." Slabím hláskem se pak jenom ozvalo "Leilo ty pitomče, koukej odtuď utéct." A pak jí pohasla jiskra v očích a ona naposledy vydechla. "Mischell, promiň mi to." Pak jsem ucítila bolest na zátilku a padla jsem k zemi.
Z pohledu Mischell:
"Leilo, kam jsi zmizela???" ohlížela jsem se ale nikde jí nevěděla. Najednou mě polil divný pocit. Znovu jsem se ohlédla a pak jsem to viděla. Tan muž stál u Leily a rukou jí zabořil do hrudníku, potom vytáhl její duši a snědl jí. "Leilo." Řekla jsem a potom jsem ucítila hrouznou bolest v očích.
Po několika dnech jsem se porbudila v nemocnici. Myslím že jsem ve městě smrti, ale já nic nevídím. "Haló je tu někdo? Leilo jsi tu aspoň ty?" Ale počkat Leila tu vlastně není, d-diť jí zabil ten chlápek. "Leilo, ty hlupačko, proč jsi sakra nezdrhla." Začala jsem brečet. "Mischell, musíš se uklidnit" Utěšoval mě velůice známí hlas. "Steine, prosím řekněte že to není pravda co se stalo." "Bohužel tě zklamu, ale ano byla." "Ne, ona je doopravdy pryč. Moje přání se splnilo, ale proč nejsem štastná."
Ve stejnou dobu, ale někde jinde.
"Sakra to byl hrozný sen." Probudila jsem se snad z nejhorší noční můry, kterou jsemkdy mohla mít. "Ale počkat kde to jsem a proč jsem sakra bez oblečení." "Leilo, miláčku ty už jsi vzhůru. To jsem rád spala jsi několik dní a já už se začínal bít, jestli ti něco není." "K-kdo jste?" "To jsem já Erik. Ty mě nepoznáváš?" "Ne nepoznávám." "Miláčku co si poslední pamatuješ?" "Poslední, myslím že jsem cvičila na nějakém odlehlém místě a pak se silně praštila do hlavy." "Aha, tak já se ti trosku připomenu." Přítáhl si mě k sobě a políbil mě. Bylo mi to příjemné tak jsem se ani neodtáhla. "Vzpoměla sis na něco?" "Ne, ale vím že jsme si asi byly blízcí. Ten pocit byl krásný. Neboj se určitě se pokusím vzpomenout si." Po několika dnech se vzpomínky nevraceli, ale mě to nevadilo já jsem si vytvářela nové. Erik mě vzal do sklepa a řekl mi aď si vyberu zbraň, že by chtěl abych mu pomohla někoho zničit. Mě padla do oka taková krásná brokovnice. "Líbí se ti?" "Ano je užásná a není ani moc težká." "Dobrá tak teď si zkusíš zastřílet" Dobrý tak střílet se z ní taky dá, ale jakmile jsem vystřelila, uvědomila jsem si že ten pocit znám. Přišlo mi to divné, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pak se mnou několik měsícu cvičil boj na blízko. To mi docela šlo, ale musela jsem to ještě pořádně dopilovat. PO několika měsících tvrdého tréninku mi Erik konečně řekl co chce udělat. Chce napadnou město smrti a zabít jakéhoso lorda Shinigamiho. Já mu odkejvala to že půjdu s ním. Za několik dní jsem tedy dorazily do města smrti. Procházeli jsme málo zalidněnýma ulicema a na sobě sme měli černý plášť s kapucí. Až ke škole jsme dorazily bez povšimnutí, ale jakmile jsem chtěli vejít dovnotř zastavily nás dva chlápci. Jeden měl vlasy zbarvené do zrzava avypadal mladě. Druhý zas měl šedivé vlasy, v hlavě jakýsi šroub nebo co a na očích měl brýle. "Stůjte, kdo jste?" Erik si sundal kápi a ten sedovlasei pokynul tomu druhému a ten se změnil v kosu. Erik s ním začal bojovat, ale moc mu to nešlo až pak pdl k zemi a já se tedy musela tyk pustit do boje. Během několika prvních ran jsem na sobě měla pořád kapucu, ale pak přišla jedn hnusná rána a najednou mi můj plášt spadnul. "Leilo?" Řekl a oči mu málem vypadly z ďůlků. Nezjišťovala jsem odkud mě zná, má minulost mi byla ukadená. využila jsem toho, že se nehlídá a kopla ho do bricha a pak do zad on spadl k zemi už nevstal. Ten zrzek se zas proměnil zpět, ale to neměl dělat, dostal taky pár ran a padl k zemi. Vešla jsem tedy do školy, dokončit Erikovo dílo když on teď nemůže. Škola byla skoro prázdná, asi je právě hodina. Došla jsem až k takzvané komnatě smrti a vešla do ní. "Hej je tady někdo jménem Shinigami?" Zeptala jsem se a šla po cestě dopředu. Došla jsem až k dvoum osobám. K malé blondýně a nějakému chlapovi s černým pláštěm. "Hele ty v tom plášti. Ty jsi Shinigami že." "Ano kdo se ptá?" Otočil se a pěkně se zarazil. Otočila se i ta blondýnka a kdyby nebyla slepá, určitě by se taky divila. "Leilo? Ne to není ona už mi začíná hrabat. Je to jen slyšina." "Mischell zklamu tě je to Leila. Dělej a porměň se ve zbraň píč tohle už není ten člověk kterého si znala. Ta tě teď klidně zabije." "Ne nemůžu, už jednou jsem jí viděla umírat. Teď sice nevidím, ale nesnesla bych ten pocit že by znovu umřela." "Hele já tu jsem taky, tak budeš se bránit nebo ne." "Mischell dělej." Mischell se ted porměnila a začal boj. Ne ne a nabrat konce užmě to nudilo. "Hele Mischell, kdybych tě po ní hodil a ona tě chitila je 90% možnost že si vzpomene." "Ste se sna upe zbláznile nebo co a když si nevzpomene tak vás zabije." "Já věřím tomu, že si vzpomene." "Počkat." Ano nestihla dokončit větu a Shinigami jí po mě najednouhodil. Chytla jsem jí a musela jsem si sednout z toho co se mi najednou oběvovalo před očima. Takových vzpomínek, ojím se že semi rozkoči hlava. "Mischlell." "Vzpoměla sis?" "Ano vzpoměla, já myslela, že jsi tm umřela." "No já si myslela to samé." "Leilo, co to tu vivádíš, já myslel že mi pomůžeš." Ozvalo se za mnou. Stoupla jsem si "Eriku tobě bych už nikdy v životě nepomohla, jediný co teď udělám je to že tě zabiju a udělám to proto že jsi mě a mé přátele nechal trpět." S Mischell jsme spojily duše do souzvuku a najednou se ozvalo "Jupí já zas vidím." "Je mi to líto Mischell, ale není to na moc dlouho." "Já vím, ale přesto ten pocit." "Dost mluvení čeká na tebe duše čaroděje, co na to říkáš." "Hmmm, že by se ze mě konečně stala kosa smrti." "To si piš." Pak jsem na Erika začala útočit. To že se mnou několikrát bojoval mi umožnilo nad ním zvítězit znala jsem veškeré jeho slabiny a navíc jeho iluze už na mě neplatily. Pak jsem vypálila poslední ránu a před náma už nestál ten hrozný čaroděj, ale už tam jen poletovala jehop duše. Mischell se porměnila zpět, došla k té duši a snědla jí.

Tak takhle to končí, mě se vzpomínky navrátily a Mischell zjistila, že skrze mě může zas vidět. Už jsme nebyli nepřátelé, ale dobré kamarádky. Stein se Spiritem si oddychly, ale stejně naše hádky stály za to i teď. No nic byla bych rád kdyby se tohle nestalo, ale stalo se. No už s tím nic nenadělám tak doufám že zbytek života bude klidnější.

Tak doufám že se vám povídka líbila :)

Přelétavé Dánsko

27. září 2011 v 21:03 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Tato povídka je dělaná podle Axis powers hetalia. Toto anime je o druhé světové válce a každá země má svého lidského
zástupce. Ten kdo to neviděl by tuto povídku nemusel pochopit. V této povídce Dánsko a Amerika jsou holky. Dánsko chodí s Francií a Amerika s Ruskem.

Já normálně neutrální země Dánsko, jsem se bohužel zapletla do jednoho sporu.

Začalo to tak, že na mě Německo s Pruskem ušily boudu. Pokud se k nim nepřidám tak se Francie nemusí dožít druhého dne. Přes odpor Francie, jsem tu nabídku přijala. Daly mi úkol, unést mlého brášku Ameriky, Canadu. Bylo jim jedno kdy, ale udělat jsem to musela.

Jednou jsem jela za svým nejlepším přítelem Norskem. Cestou tam jsem se, ale dozvěděla, že přes Norsko pojede Canada na návštěvu do Ruska. Této chvíle jsem využila, protože jakmile by se Ludvig dozvěděl že jsem ho nechala proklouznout, Francie by si to odnesla. Norsku jsem tedy řekla, že se stavím jindy a šla jsem tedy pro Kanadu. Bylo lehké ho unést, moje sekera má dobré přesvědčovací schopnosti. Švédsko mě, ale při tom bohužel vidělo, protože se vracelo k sobě domů. Zas byl přesvědčovat Norsko aby mu přenechalo Finsko. On si nedé pokoj. Sammozřejmě hned ale volal Americe.

Amerika si chtěla na chvíli oddychnout, ale z jejího klidu jí vyrušil vybrující telefon. "A-A-Ameriko." "Ahoj Švédsko, co potřebuješ." "Ch-chtěl bych ti něco říct." "Nejdřív se uklidni ano a pak mluv." "Dobře. Dánsko uneslo Kanadu." V telefonu se najednou neozíval její hlas a Švédsko znervóznělo. "Ameriko jsi tam??? Ameriko." Amerika byla, ale mimo. Ihned zavěsila a šla domů. Tam si zbalila pár věcí a letěla za Anglií pro nějakou radu. Cestou jí v hlavě zaznělo "Sakra co to blbý Dánsko vyvádí. Chtěla zůstat neutrální, tak co to sakra dělá. Klid, musím se uklidnit ono to má určitě nějaké dobré vysvětlení." Když dojela za Anglií ten se jí tam málem sesipal když to slyšel a oba se shodly že pojedou za Ruskem aby jim pomohl. "Vím co se stalo Ameriko. A má rada je. Leť do Dánska a vem si brášku zpět. Dánsko je malá a nic ti neudělá, takže budeš mít tak nějak volnou cestu. Ale dej pozor aby tam nebil ještě někdo jinej." "Díky Rusko, kdybych se náhodou nevrátila tak se mi něco stalo a nehledejte mě." Pak se sebrala a odešla.

"Dánsko, kde je můj bráška." Rozlehlo se v mé kanceláři, když Amerika rozrazila dveře. "Ahoj Ameriko." Ozvalo se zas z druhé strany pokoje." Amerika zbledla když uviděla toho kdo to řekl. "Německo, Prusko co tu sakra děláte a kde je můj bráška!" Řekla naštvaně. Já se jen radši krčila v jednom z rohů kanceláře a chtěla jsem se pokusit od tamtaď vyplížit. "Ameriko mám pro tebe nabídku. Vrátím ti tvého brášku, ale jen pod podmínkou, že ty půjdeš s námi." Amerika se zamyslela. Prusko i Německo sledovali Ameriku a já v tom viděla šanci se vyplížit. Začala jsem se tedy plížit ke dveřím. Když jsem byla u nich a už je otvírala Prusko mi je přibouchl. "Kampak razíš." "Chtěla jsem jen ven z téhle husté atmosféry, prosím pusť mě." "Ne ne hezky tu zůstaneš s námi." "Prusko prosím, budu hned za dveřmi." "Řekl jsem ne!" "Brácho běž s ní ven tady by jen překážela." Chtěla jsem ven, ale sama. No tak alespoň tu ale nebudu muset být.

"Výš, že ta tvoje sukně je nebezpečně vysoko." "Ta sukně je takhle normálně veliká." "Vážně, nevěřím. Ale výš, že mě to dráždí." "Na to ani nemysli ta sukně zůstane na svém místě!!!" "A co takhle....." Větu nestihnul dokončit, protože ze dveří vyšlo Německo se spoutanou Amerikou. "Dánsko, vemeš Canadu a jak jsem slíbil doručíš jí do bezpečí a to je teď v Rusku." Řekl před odchodem Ludvig. "Ale...." "Žádný ale, udělěj to a hned." "Dobře."

"Canado jseš tu?" Houkla jsem do temného pokoje. "Kdo je tam?" Ozvalo se z jednoho koutka pokoje. "To jsem já Dánsko, nemusíš se bát teď tě vemu za Ruskem. Už na tebe čeká." "Vážně?" "Ano, tak pojď už se mě nemusíš bát. Já bych ti už předtím nic neudělala a natož teď." Canada ke mě celá štastná přiběhla a mi vyrazily do Ruska. Docela jsem se bála co se stane, protože Rusko ví co jsem udělala a teď když přijedu bez Ameriky. On mě zabije.

"Bráško, Rusko jsem rád že vás vidím, ale kde je Amerika?" "To bych se měl ptát já a vůbec co tu dělá ona!" Rusko začalo chytat záchvat zuřivost a už nahmatával tu svou tyč. Chtěla jsem okamžitě zdrhnout, ale do cesty se mi připletla Anglie. Tak jsem šla s pravdou ven. "No Ameriku má Německo s Pruskem." "Cože???" Zahromovalo Rusko a já viděla už jen svou smrt. "Klid Rusko, to se určitě nějak vyřeší." Začala ho ukliňovat už celkem bledá Anglie. "Prosím odpusťe mi to já neměla na výběr." "Odpustit, u tohohle to nejde." "Prosím já to opravdu udělat musela." "A co byl ten důvod aby jsi to udělala." Řekla Anglie když už zase chytla jemně růžovej odstín. "No oni pohrozoli, že mu něco udělají." "Ale komu???" Zeptalo se Rusko dost podrážděně. "Francii." Pak se tam Anglie najednou skácela smíchy k zemi. "To není vtipné." Začaly se mi kutálet malé slané kapičky po tváři a já se sesula na kolena. "Pomůžu vám Ameriku dostat zpět, ale Německo a už vůbec né Prusko se to nesmí dozvědět." "A jakou mám e záruku, že to co tu nevymyslíme neprozradíš." Řekla už vážně Anglie. "Žádnou, jen mé slovo, ale já přísahám že i kdyby mě sebevíc mučily doopravdy nic neřeknu." "Tak dobrá." Řeklo nakonec Rusko.

Dva měsíce nám trvalo vymyslet nějaký pořádný plán. Celé ty dva měsíce jsem se z Ruska nesměla ani hnout a úplně jsem zapoměla na to, že se mám aspoň dvakrát do měsíce hlásit Prusku, jinak se tam přijede podívat. Vždy jsem to dělala, ale teď jsem doopravdy zapoměla. Jednoho dne mi zazvonil telfon. "Ahoj Dánsko." "Ahoj Prusko co potřebuješ?" "No jel jsem tě navštívit, protože ses dlouho neozívala, ale když jsem sem přijel tak jsi tu nikde nebyla. Tak by mě zajímalo kam jsi odjela na tak dlouhou dobu." "No jela jsem za Norskem, už jsme se dlouho neviděly a zas tak dlouho tu nejsem. Promiň, že jsem se dlouho neozívala měla jsem dost rušno v poslední době. Jestli chceš tak já hned přijedu." "Ne, ne to vůbec nemusíš. Bys jela docela z daleka." "Ale ne ne ja tam za par dni budu." "Ne vážně nemusíš. A není ti tam zima?" "Ne není. Teď je tady v Norku krásné počasí." "Lžeš!" V tu chvíli jsem zbledla. "Myslíš si snad, že jsem úplně blbej? V Norku je teď zima. Ale ja mluvil o tom jestli ti v Rusku není zima." "Sakra kolikrát mám říkat, že jsem v Norsku a ne v Rusku." "Mám pro tebe jednu blbou zprávičku Dánsko. Nevadilo mi že jsi v Rusku, ale vadí mi to že se mi snažíš nabulíkovat bůh ví co. Takže se s Francií můžeš už rozloučit.!!!" Tutututut, zavěsil on zavěsil. "Nééééééééé." Zařvala jsem, sesula se na zem a začala jsem brečet." "Co se děje?" Zeptala se Čína. "P-Prusko zjistilo, že jsem tady a te-teď chce zabít Francii. Prosím musíte nějak zakročit." "A proč bychom měli, aspoň bude o jednoho pitomce míň." "Rusko prosím." "Můj názor jsem ti řekl, ale v mé zemi panuje demokracie, takže když tihle dva odsouhlasí tak mě nic jiného nezbude." "Číno prosííííííím musíme ho zachránit a nejen jeho. Prosíííím." "Ježiši, bolí mě z tebe hlava." "Prosíííím když to odsouhlasíš tak už na tebe promluvim jen když se na něco zeptáš. Prosíííím" "No tak dobře, ale hlavně už mlč." "Děkuju" Pak jsem se otočila směrem k Anglii. "Anglie prosím, zachráníme i Ameriku při tom." "Jseš otravná, nech mě bejt." "Prosím Anglie, diť víš jak mi na něm moc záleží. Prosíííím." "A dáš mi pak pokoj.?" "Ano přísahám." "Tak dobrá." "Děkuju. Rusko.?" "Co mám s tebou dělat, tak jdem. Ale mám novej plán když už jsi to takhle uspíšila tak z tebe uděláme návnadu. Teď je Prusko u tebe a on nikdy nikam nechodí bez Německa. Takže toho využijem a teď už jdem."

Už v Dánsku. "Ale ale kdo se nám to tu oběvil?" "P-Prusko? Já myslela, že už jsi odjel." "Ale jak vidíš stále jsem tady a výš co bude tvůj trest?" "N-ne prosím ne." Okamžitě jsem se otočila zpět ke dveřím, ale když jsem je otevřela málem jsem vrazila do Německa. "Německo ty jsi tu taky. Prosím, domluv nějak Prusku já, já už nechci." "Já myslel že jsi požádala o pomoc někoho jiného. Padej zpět dovnitř. Brácho, ale moc jí neponič ano." "Jasně neboj." A pak jen prasknul dveřmi. "H-hele Prusko já mám nápad, dívej se chvíli z okna a pak uvidíš překvapení." "Copak já myslel že nechceš." Ty seš opravdu perverzní prase. Tato myšlenka mi prolétla hned hlavou. "Otoč se." "Tak dobrá, ale pospěš si." "jasně neboj." Přeběhla jsem rychle ke své skříni a vyndala z ní svou sekeru. "Už se můžeš otočit zpět." Otočil se a trochu se zarazil "Že by jsi konečně začala vzdorovat. To se mi líbí. Tohle bude ještě zábava." Řekl a chlípně se usmál. Já se proti němu rozeběhla a rozmáchla se sekerou. On jí mečem, ale vyblokovala a sekera skončila zaseknutá v podlaze a já měla jeho meč u krku. "Tohle je na tebe moc velká hračka. Měla by jsi si vybrat něco menšího." Pak mě schodil na stůl a připotal mě k němu. Potom si sundal košily a já musela uhnout pohledem, jinak bych se nad tím jeho dokonalém těle rozpustila. Byl krásný, ale to co vyžadoval bylo hnusné. Potom když si chtěl sundat i další části svého oblečení tak se najednou rozletěly dveře a v nich stála Amerika a za ní jako její stín stálo Rusko. "Ameriko? R-Rusko?" "Překvapení. Niky nenech nikoho hlídat Itálií." Pak ona i Rusko prošly dveřmy a Prusko se docela zhrozilo nad pohledem Ruska a začal "R-Rusko já, já to nechtěl udělat t-to Německo mi jí nařídilo znásilnit." "Co, že si jí udělal?" Rusku se oběvila na čele dost velká tepající žíla a já s Amerikou která mě zrovna odpoutávala jsem dostaly záchvat smíchu. "T-ty jsi to ne-nevěděl." Rusko začalo sahat po své tyči a jakmile ji nahmatal tak se pustil do Pruska. Po chvíli leželo Prsuko na zemi v bezvědomí celé pomlácené. Chvíli na to do dveří vešla Francie. Nevšimla jsem si ho takže on došel až za mě a zezadu mě objal. "Jsem rád že ti nic není." Pošptal mi do ucha. Rychle jsem se otočila a silně ho objala. "Promiň mi to. Je to moje chyba." "Ale není, uklidnise a porsím nemačkej mě tak." "Promiň." "Neomlouvej se pořád." "Ale já musím." Pak jsem se otočila a došla k Rusku a Americe. "Promiňte mi to, je to vše moje chyba." "Netrap se tím, to nevadí." Odpověděla mile Amerika. "Moc děkuju." "Výš uvědomila jsem si, že jako malá země musíš být asi hodně ostražitá. A že naší pomoc asi nepotřebuješ, protože podle toho co jsem občas vyslechla od Itálie, tak svou zemi vedeš velice dobře. Takže hodně štěstí a kdybys potřebovala, můžeš se na mě obrátit. Ale opovaž se ještě jednou udělat něco mému bráškovi jinak neznám bratra." "A-ano a opravdu se omlouvá."

Nakonec to skončilo dobře. Německo zavřeli, Prusko někam zmizel, ale řekla bych že už si bude dávat pozor na to co dělá a Itáli ta si vše odporacovává u svého kamaráda Španělska.

Tak doufám, že se vám to líbilo :) během několika dalších dní bych se mohla pokusit napsat další povídku, ale fakt nevim jak vyjde čas.

Povídky

21. září 2011 v 20:51 | Leila-CHAN |  Leila-CHAN
Takže s kámoškou jsme teď vymyslely pár povídek a já se ptám jakou sem máme napsat nedřív. Nebude sice hned napsaná, ale bude. Když je teď zas škola tak já s kámoškou se teď musíme učit takže mějte trpělivost kdyby se tu neoběvovala slouho nějaká povídka. Budu se snažit přidávat pořád, ale někdy to prostě nevíjde tak ahoj


Illegal racing VII

14. září 2011 v 19:20 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
Takže tohle je závěrečná kapitola Illegall racing, doufám že se vám tato povídka líbila. :)

kapitola osmá: Štastný konec
Bohužel jsme to nestihly všas. Před organizaci jsme přijely akorát když už byly ve dveřích budovy. Měla jsem chuť do něčeho třísknout, ale neudělala jsem to. Nakonec jsme od tamtaď s Lukem odjely. Chtěla jsem jet aspoň domů, ale tam jsem taky emohla, protože to je první místo kde by mě mohly hledat. Luke mě zavedl do nějakého úkrytu za městem a pak odjel pryč aby nebylko podezřelé, že nikde neni. Musel aspoň jěště chvíli zůstat na jejich straně.

Když už to byl týden a on se nevrátil, přišlo mi to podezřelé. Tak jsem nasedla na motorku a jela se kouknout k němu domů, ale tam jsem ho nenašla, tak jsem to zkusila v přestrojení do organizace. Naštěstí mě nikdo nepoznal, ale dozvěděla jsem se, že Luke je v cele předběžného zadření, prý pomáhal jedomu zločinci. To mě naštvalo, ale odešla jsem pro teď. Večer jsem se tam vrátila, ale to už jsem nešla dveřmy, ale oknem a přímo do Jonathanovy kanceláře. Přišla jsem potichu k němu přiložila mu pistoly k hlavě. "Ahoj Leilo, čekal jsem na tebe." "Co sakra chceš Jonathane, proč mě měli přetím odvézt taky. Řekl si, že když jí najdu a nechám jízadržet tak mě necháš na svobodě." O Lukem jsem radši nemluvila, chtěla jsem aby ho uznaly za neviného. "No plán se změnil ti nahoře tě chtějí za mřížemi." "Já věděla, že tě mám zabít hned a ne potom co byc se vrátila." Jakmile jsem to, ale dořekla vtrhlo dovnitř několik mužů spolu s trenérem a tím uchlem z vězení. Neváhala jsem ani chvilku, rozeběhla jsem se k oknu a skočila z něj. Bylo to jen druhé patro a dolepod ním byl trávník, takže jsem více méně padala do měkkého. Venku se za mnou rozeběhlo několik strážců, ale já nasedla rychle na motorku a odjela. Zkusila jsem jet domů a naštěstí tam nikdo nehlídal. Už radši vzdaly. Byla jsem tam asi hodinu a vzala jsi nějaké věci. Pak jsem jela zpět do úkrytu a tam už na mě čekal Luke. "Kde si byla?" "Byla jsem te hledat. Pry si byl v cele předběžného zadržení a já se o tebe hrozně bála." Přistoupila jsem k němu a silně ho objala. "O mě se bát nemusíš, sice je pravda, že jsem si tam pár dní pobyl, ale už jsem tady tak je to v pořádku ne." "Ano to je, ale teď hlavně musíme přijít na způsob jak Mischell dostat z vězení. Ona totiž dostane tak nejmíň dvacet let."

Po několika dnech přinesl Luke plánek věznike ve které Mischell byla a zjistil i přesnou celu. Plán jsme vymysleli teď ho jenom zrealizovat.

Po několika dnech jsme vyrazily. Jeli jsme na motorká to je jasné. Přijely jsme k věznici a podle plánu dovnitř půjdu jenom já, kdyby nás náhodou chytli. Vylezla jsem na horní část plotu a odstříhala ostnatý drát co tam byl, pak jsem seskočila dolů. Našla jsem vchod do šachty a vlezla do ní. Přilezla jsem až k její cele, vypada to že jsem přišla akorát. "Dej z ní ty ruce pryč ty slizká obludo." Lekl se a ihned otočil, ale než ztihl cokoliv říct tak dostal taklovou ránu, že už byl schopen jen padnout na zem. Mischell byla celkem vyděšená nejen z toho co jí chtěl udělt ten hnusnej slizoun, ale taky z toho co tu dělám. "Leilo, co tu děláš." "Přišla jsem tě odsud dostat. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu když jsem tě nechala sebrat. Můžeš mi to prosím odpustit?" "Ale to víš že jo. Právě jsi mě zachránila od tohohle ubožáka." "Děkuju a teď jdem." Z kapsy jsem vytáhla sponku a odmekla mříže, z cely to šlo hladce. Když jsme šli, ale okolo místnost s bachaři, jeden jsi nás všiml a ihned spustil poplach. My jsme od tamtaď rychle vyběhly, ale vyhíbaly se osvětlení. To aby nás jen tak nezaměřily. Ale ořece jenom jse jim to povedlo a mě ztrefily do levé ruky kulkou. "Sakra od kdy tu používaj ostrý." "Od té doby co jsi tu byla ty." "Tak to už chápu." Běžely jsme k místu kde jsem předtim přelejzala dobnitř. Za Mischeliný pomoci jsem se dostala přez plot, ale bylo to těsně, protože hned za námi byly bachaři. Mischell nasedla na mou motorku a já si nasedla k Lukemu. Odjeli jsme od tamtaď co nejrychleji sme mohly.

Když už jsme byly v úkrytu, tak mi Luke s Mischell vyndaly kulku a ošetřily ránu. "Leilo." "Ano Mischell." "Já bych se ti chtěla omluvit." "A za co to já tě nechala poslat do vězení." "No jo, ale tam jsem už od začátku měla bejt já. Takže promiň." "Hele já jsem prostě nemohla dopustit, že by jsi byla mou vinou ve vězení a i kdyby tě tenkrát chytli tak bych tě od tamtuď co nejrychleji dostala." "Děkuju. A co bude teď." "No nedávno jsem se nabourala do účtu organizace a vybrala z něj nemalou částku, takže letíme pryč. Někam daleko odsud." "Hele děvčata a co já mě nikdo nepoděkuje." Ozvalo se za námi. "Ale to víš, že ne" Odpověla jsem mu a začala se smát a Mischell se přidala. Našpulil pusu a chtěl odejít, ale já jsem vstala, přitáhla si ho k sobě a dala mu polibek na usmířenou. "Dobře, omluva se přijímá." "Samozřejmě že jsme ti obě moc vděčné. Nebýt tebe tak bych ten plán nejspíš nikdy nezrealizovala. Ale teď není čas na kecání, jeď rychle domů a zůstaň tam do rána. Ráno si zbal nějaké věci a dopoledne odlítáme." "Ty mě chceš sebou?." "Samozřejmě, že chci. Miluju tě a chci být s tebou. Takže teď se rozhodni ty, ale já se vsadím že hned zítra jak by jsi se oběvil v organizaci by tě zavřeli a to bych nechtěla." "Tak tedy dobrá, zítra sem tu, tak zatím ahoj holky." Když odešel šla jsem si zbalit i já. Mischell neměla co tak na mě jenom koukala. Celou noc jsme pak nespaly, protože jsme vybíraly kam poletíme. Nakonec jsme vybrali Dánsko.

Ráno za námi přijel Luke s jedním kufrem a vyrazily jsme na letiště. V půli cesty jsme se zbavily motorek a najali si taxi. Na letišti jsme prošli bez jakéhokoliv podezření. Měli jsme totiž falešné pasy, které jsem nechala vyrobit ještě před tím něž jsme šly pro Mischell. Nasedly jsme do letadla a odletěly. V Dánsku bylo krásně a hlavně nikdy by je nenapadlo že budem zrovna tady. V Dánsku jsme začali úplně nová život. Najali jsme si jednu vilku. Vybrali jsme takovou, aby jsme se tam vešly všichni tři. Já jsem si po nějáke době Lukeho vzala a Mischell si našla přítele. Nikdo nevěděl o naší minulosti a tím jsme si začali novou budoucnost.

Konec

Illegal racing VI

12. září 2011 v 22:05 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
kapitola sedmá: Schledání
Další dva měsíce pak proběhly bez problému. Já znovu zacalachovit na tréningy. Trenérovi jsem se za své chování tehdy omluvila, ale vypadalo to, že se na mě pořád zlobí. Já se mu ani nedivim, ale co mě to může být jedno.

Jednou si me Johny zaolal do kanceláře "Leilo, mám pro tebe misi. Možná bys už mohla tušit o co jde." "No, že bych měla najít Mischell." "Ano." "Ne, děkuji. Pošlete si na ní někoho jiného. Já tu osobu už nikdy vidět nechci." "To tě nezajíma ani to, proč ti nenapsala nebo proč se za tebou nepřišla podívat." "Protože není tak blbá jak vi všichni si myslíte. Sakra jak dlouho orcanizovala ty závody a pak po smrti její matky ještě vedla mafii. Vážně si myslíte, že by se někde jen tak ukázala." "No když jí o to požádáš ty tak ano." "Ne, se mnou teda nepočítejte." "To se chceš vrátit znovu do vězení." "Ne já jen nejsem někdo kdo by podrazil kamarádku." "Tentokrát to bude na díl, řekněme takovejch 10 let." Trošku se mi zamotala hlava když jsem si uvědomila, že bych tam byla dalších deset let. Nechtělo se mi tam vím jaký to tam je, ale zase nemůžu zradit Mischell. "Tak dobrá, ale až jí najdu tak tě zabiju, s tím počítej."

Vyrazila jsem okamžitě ani doma jsem se nezastavovala, chtela jsem to mít rychle z krku. Jela jsem tedy do toho známého města a ptala se známích tváří jestli někde neviděly Mischell. Ptala jsem se i na závody těch, kteří se jich účastnily, ale taky nic. Prý se asi před víc jak rokem přestaly pořádat. Byla to uleva, protože jsem Mischell řekla aď s tím skončí a ona to doopravdy udělala. Nakonec kdyz jsem se ptala několika posledních osob tak mi řekly, že někdo nosívá čerstvé kytky na hrob její matky. Poděkovala jsem a okamžitě tam jela. Motrku jsem skovala do polozpadlého kostela a šla si sednou za jeden z hrobů tak by mě neviděla. Čekala jsem tam dva dny a už jsem to chtěla vzdát, ale najednou jsem slyšela známí zvuk motorky tak jsem si sedla zaszahrob. Pak vrzli vrátka a k jednmu z hrobů se blížila malá blondýnka. "Ahoj Mischell." Křikla jsem a ona se lekla. Málem upustila květiny co držela v ruce. "L-Leilo? C-co tady děláš?" "Copak nejseš ráda, že mě vidíš? A co myslíš, že bych tu mohla dělat." "Promiň je překvapení tě tu vidět, já myslela...." "Že jsem ve vězení, promiň , ale z něho už mě dávno pustily." "Promiň, já jen, že jsem nevěděla kdy tě pustí když si neodepsala na žádný můj dopis." "Poslala jsi jen jeden a k tomu bez adresy tak jak bych ti asi mohla odpovědět, to mi pověz." "Prosím nekřič. A poslala jsem ti víc jak jeden bylo jich asi přes 20 možná i víc psala jsem skoro každý týden, ale ty furt jsi neodepisovala tak jsem se na to časek vykašlala, protože jsem si myslela že jsi na mě naštvaná nebo už se mnounechceš mít nic společného." Byla jsem dost naštvaná, rpotže jsem si myslela že mi lže tak jsem zmáčkla GPSku co jsem měla pridělanou na pásku. "Dostala jsem jen jeden jediný dopis. A to ten první." "Hele nepoštvala jsi si náhodou proti sobě bachaře." "No tak jako když každodenně jezdila do věznice sanitka pro jednoho z nich tak se to asi dalo říct poštvání, ale já už ty jejic odporný návrhy nechtěla poslouchat, tak jsem prostě jednala." "Aha tak to bude ono. Hele Leilo prosím nevolej nikam, já jsem se doopravdy změnila. Od závodů a mafie jsem se distancovala nechala jsem jí jen tak. Prosím nech mě odejít." "Na to už je pozdě Mischell." Pak na hřbytov vtrhla zásahovka a okamžitě se na ní vrhly, nakonec jí spoutanou odtáhly k autu. Jeden z nich pak přešel ke mě a řekl "Vy slečno s námi půjdete taky, buď po dobrém nebo po zlém." "Ale proč." "Příkaz ze zhora a byl bych rád kdyby jste šla po dobrém. Já jsem byl na tohle plně vyscvičem a takové hezké tvářičce bych nerad ublížil. Spíš bych ti udělal něco jiného." Ten hlas mi někoho připomínal a pak jsem si vzpoměla koho. To by jeden z bachařů. Hlasitě jsem polkla a instinktivně ucouvla, protože jsem sio vzpoměla na tu hrůzu co byla když v provních měsícíh ve vězení. "Ale copak snad se mě nebojíš." Řekl to tak slizkím hlasem že mě z toho přeběhl mráz po zádech. Když udělal několik kroků ke mě tak jsem se otočila a rozebhla se pryč. Když jsem viděla jeho jak mě pronásleduje, tak se mi do očí nahrnuly slzy a já sotva viděla na cestu, ale bežela jsem dál ted'd jsem zastavit nemohla, protože bůh ví co by mi udělal. Běžela jsem dost daleko a když už jsem viděla, že za mnou už neběží, nejspíš mu došel dech, tak jsem zalezla za nějakej tlustej strom a nechala slzám volný průběh. Když jsem pak uslyšela něčí kroky, hrklo ve mě a rychle jsem se zvedla a chtěla se dát k útěku. Ten někdo mě ale chytil za ruku a uzemnil mě. Pak mi zakryl pusu a zašeptal "Neboj já ti neublížím, jsem s tebou." Ten hlas to byl Luke. Uklidnila jsem a trochu se uklidnila. "Luke co tu děláš." Sýpala jsem mezi vlyky. "Přišel jsem ti pomoct. Slyšel jsem co ti říkal Jonathan abylo od něj hnusné, že ti pohrozil tím že tě vrátí do vězení. Já tě mám rád a byla by škoda kdyby tě znovu zavřeli. ALe teď spíš musíme vymyslet jak dostat tu tvoji kamarádku z jejich spárů." "Ale Luke ty mi nesmíš pomáhat. Výš co by se stalo kdyby se to někdo dozvěděl." "Ano vím, ale já prostě nemůžu dopustit to aby tě znovu zavřeli. Jak jsem řekl mám tě rád a tohle pro tebe není dobré. Viděl jsem během těch dvou měsíců jak jsi se chovala a dost mě to mrzelo." "Výš ona to byla jenom maska, já jsem pořád stejná jako dřív jenom jsem to nedávala najevo, protože to co jsem si prožila na mě nechalo nějakou stopu. Mrzí mě jak jsem se dřív chovala a omlouvám se i tobě, protože jsemn tebe byla opravdu hnusná."



























Najednou mě chytnul kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž. Pak nahnul hlavu a spojil naše rty v jedno. Byla jsem z toho trošku vyplašená, ale Luke se mi už od začátku líbil, tak jsem se nechala unéšet jeho polibky. Pak když už jsme měli oba nedostatek ksylíku se odemě odtrhnul a jen zašepta "To nevadí." A po chvíli ještě dodal. "Musíme si pospíšit, než dojedou až k organizaci. "A-ano." Vykoktala jsem ze a rozeběhla jsem se směrek hřbitovu. Tam jsem vytáhla motorku s kostela a nasedla na ní. Luke okamžitě nasedl na tu svou a odjeli jsme.

Prcek pod palbou

12. září 2011 v 14:21 | Mischell-CHAN |  Povídky jednorázovky
Tato povídka je věnována všem kteří se za svým snem dokáží dotknout dna a udělají vše aby ho dosáhli.


Americká základna v Alžírsku, se strará o nepokoje občanské války a proto vyjíždějí často do akce. Dnes přijela nová várka 30 nováčků, kteří se rozdělí do 20 oddílů. Kapitán Abery měl vždycky smulu. Nikdy mu zezhora nedaly to co potřeboval i když měl se svým týmem špičkové výsledky. Dnes mu měli přidělit jednoho nováčka. Bylo mu jedno jaky bude, jak bude vipadat nebo odkud bude, jediné co ho zajímalo byly jeho schopnosti a činy. Sice se trošku zarazil když do jeho kancelaře přišel mladík tak o hlavu a půl menší jako on ale to mu bylo jedno, dostal už předem jeho spis. Byl dokonalý a hlavně výborný střelec. Chlapec se jmenoval Andy Hawk, čerstvích 18 let, byl chudák v tomhle parnu nabalený na plnou polní. Což zračilo víc jak 30 kilo bagáže. Na hlave měl čepici a okolo krku šátek. Poručík se ho zeptal na vše potřebné.
"jméno, hodnost, a číslo vojenské osoby."
"Andy Hawk, rotmist číslo 27568-348, pane!" odpověděl mu mladík. Vzal ho do jejích kasáren. Když tam řišli chlapy už buď spaly nebo se dívaly na partu co hraje pockera. Když tam přišel Kapitánvšichni se seřadily nebo alespoň ležerně vstaly aby mu ukázaly že ho zdraví.
"Takže chlapy tohle je naše nová posila tak na něj buďte hodní. Jinak je to... ehm..."
(na jména nikdy neměl dobrého pamatováka a tohohle kluka znal teprve nekolik minut, tak se nené čemu divit)
"Prcek" vylezlo z jednoho vojáka a hned na to vypuknul výbuch smíchu u všech přítomných. I jmenovaný mladík se zasmál.
"Chargy! Okamžitě se omluv, to je rozkaz!" Zavelel kapitán. Voják se už nadechoval že se tedy omluví za nejapný fert ale mladík se rozchechtal.
"Ale to nemusí mě to nevadí, ať mi tak klidně říká. Vždyť je to ptavda, alespoň si nebudete muset pamatovat další zbytečné jméno." Tak se tedy vše urovnalo.
"No tedy dobrá, ale když už je Charge taková dobrá duše vše ti tu ukáže a vysvětlí jak to u nás chodí. Hodně štěstí." chlapec tedy šel za Chargem. ukázal mu vše od koupelny po malinký bar až po jeho postel.
"Takže tohle je konec naší přehlídky. Kdyby jsi něco potřeboval tak budu v pokoji vedle, prcku."
"Děkuji ti moc Chargy. Večer se ještě uvidíme." Charge odešel a mladík ze seve všechno schodil. zašel si do sprchy a převlíkl se. Když si vše vybalil a srovnal bylo okolo deváté večer. Usoudil že by si mohl trochu odpočinout a tu neukojitelnou celo dení žízen zahnat dobře vychlazeným pivkem. Zašel do baru a u jednoho stolu seděl Charge a ještě další dva z jejich party. S radostí ho k sobě přijaly. Ale když si k nim sednul jeden z chlapu takový ten ledabylý vzhled lamače srdcí, jménem Winry, si neodpustil vtipnou připomínku.
"Hale mladej, tady se dětem nenalejvá, přijď až trochu povyrosteš."
" Zajímavé a já myslel že blbnu až po 12 pivu ale jak to vypadá tobě bohatě stačí jedno viď." Když mu odvětil donesl mu barman jedno pivo. Vypil ho na ex, jakou na něj měl po tom dni chuť a už se neslo další. Smáli se a jak se předpokládalo Charge to krapánek přehnal a mladík ho musel dotáhnout do postele.Když ho jakš takš uložil šel si také lehnout, bylo tak půl jedné ráno. Ráno v 5:30 byl budíček. Charge si ráno stěžoval na bolest hlavi z důvodu kocoviny. Oddílový lékař Winry mohl konkurovat zdi svou bílou barvou no a ostatní byly v pohodě. začala cvičná střelba na terč ve vzdálenosti osmdesát metrů. Měly za ůkol vystřílet 5 ran ze své zbraně a zasáhnout jedno ze dvou důležitých míst hlava, srdce. Kapitán dal povel a všech dvanáct vojáků začalo střílet. Když dostřílely zašli si pro terče. Prcek si prohlžel s hřejivým pocitem svůj terč s větší dírou na srdci.
"Prcku měl by jsi to vypilovat. jenom jeden zásah z pěti." přišel k němu Charge a dal mu ruku na rameno. Ale prcek se k němu podíval s úsměvem.
"Chargy, my máme všichni stejnou zbraň, viď?"
"n ano, a co to s tim ma společnýho."
No že se podívej jakou díru udělala tvoje zbran v průměru tak 2cz no a ta moje podle tebe jediná kulka udělala díru víc jak 6cm to se mi nějak nezdá. Neřekl by jsi třeba že jsem se do toho samího místa trefil víc jak jednou ? " usmál se a odcházel. Bohužel Charge si vzal až moc osobně že se tohle škvrně trefíl líp jako on. skočil po něm a začali se spolu prát. když ležel na prckovi a znemožnil mu jakoukoliv cestu na uúnik. když mu rukou svíral krk jen tak silně aby mu neublížil ale udržel ho zzemněného. Prcek přiškrceným hlasem řekl s úsměvem na rtech.
"Dobře, Chargy, omlouvám se jsi ten nejlepší střelec pod sluncem." Charge z něho slezl a otočil se k odchodu. Když ucítil menší ránu pod kolenem a pak už jenom jak leží na zemi s plnou pusou písku s prckem na zádech, skříženou rukou za zády a jeho drobnou rukou tlačící mu hlavu ještě víc do písku. Prckovo hlave se přiblížila k jeho uchu.
"Chargy, nikdy se neotáčej k nepříteli zády! Zvlášť ne k těm malejm a mrňavejm.:D"
Začal se smát a svezl se do písku vedle CHarge. Charge se otočil a chytnul ho tež záchvat smíchu. Když tak přiběhl kapitán a rozkřikl se na celé kolo.Prcek si stoupl před Charge protože věděl že když by kapitan zjistil že s bitkou začal jako první on tak by ho stáh z kuže a sežral zaživa.
"Omlouvám se pane! To já jsem Charge vyprovokoval. Jsem si toho vědom a přijmu jakýkoliv trest za svůj prohřešek. Pane." Kapitán se nadechl a v klidu vydechl. Podíval se na malého prcka jak kajícně zkoumá zem.
"Dobřě. Tvůj trest bude 40 koleček okolo celého tábora. A začneš okamžiťe. Všichni ostatní mají rozchod zítra bude trening zase v estejnou dobu."
"Rozkaz!" Křikli všichni zborově.

Illegal racing V

11. září 2011 v 19:30 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
kapitola šestá: Vězení
Asi po měsíci mi přišel dopis "Ahoj, je mi moc líto, že jsi to schytala za mě, ale jsem ti moc vděčná za to co jsi pro mě udělala. Ještě nikdy jsem neměla kamaráda nebo kamarádku, který by pro mě něco takového udělal. Vždy jsem byla obklopena jen falešnými přáteli, ale to se změnilo toho dne co jsem potkala tebe. Teď jsem vyprdla na závody a začala si života konečně užívat. Někdi ti ještě napíšu. Děkuju a promiň. Mischell." Bylo hezké, že mi napsala, ale mohla udat adresu, aspoň bych si měla s kým povídat. Ale zase na druhou stranu jí chápu. Kdyby udala adresu a bachaři by si ten dopis přečetly, měla by velkej průšvih. No nic, počkám si na další dopis, třeba napíše adresu tam.

Jsou to dva měsíce od toho co mi přišel ten dopis. Čekala jsem každý den na to jestli nepříjde další. Mezitím jsem si, ale proti sobě poštvala bachaře. Furt mě obtěžovaly a dělaly mi odporné návrhy ze kterých se mi dělalo zle a když jsem odmítla tak mě vždy zmlátily. To už jsem si ale nenchala líbit a začala je taky mlátit. Každý den jsem poslala aspoň jednoho do nemocnice. Od té doby co tohle začalo se mi obloukem vyhíbaly.

Po půl roce už mě čekání přestalo bavit. Moje každodení posílání bachařů do nemocnice nepřestalo a pocítila jsem změnu. Byla jsem jiná. Když mě sem poslaly, tak jsem se snažila vyhíbat problémům, ale teď je vyhledávám. Bitka je u mě na dením pořádku a tresty jak by smet. Bachaři už neví co by se mnou dělůaly. Žádný z trestů na mě neplatil. Vysmívala jsem se jim do očí a oni z toho málem zešílely. Už začaly odpočítávat dny kdy od tamtaď konečně vypadnu. Už na mě poštvávaly vězně, aby mě trochu zklidnily, ale nic každý z nich skončil na ošetřovně a v horším případě v nemocnicy. Spoluvězně jsem šetřila, ale na bachařích jsem se vyžívala.

Po 7 měsících odpikávání mého trestu mi přišel další dopis. Myslela jsem, že je od Mischell, ale bohužel nebyl. Byl od šéfa a trenéra naráz. Šéf "Milá Leilo, rozhodli jsme se, že tě u nás nadále necháme i po té věci co jsi udělala. Hned ten den co tě propustí se u nás budeš hlásit a bude ti navrácen průkaz se zbraní. Tak se tam měj. S pozdravem Jonathan." Jasný a kdo řekl, že se budu chtít vrátit, ale možná by to špatný nebilo. Trenér "Ahoj Leilo, doufám že se tam máš dobře a že tě bachaři nenapadaj. Zítra se na tebe příjdu podívat, tak mě čekej. Zdraví tvůj milovaný trenér Daniel." Takže se na mě příjde podívat jo. Už vidím před očima jeho zklamaný víraz jakmile mě uvidí, ale co každý se mění. Já se změnila a hodně teď nikoho jen tak pláchnout nenchám.
Druhý den trenér opravdu přešel. "Čau trenére." "Ahoj Leilo, rád tě vidím. Prosím promiň mi, že jsem nepřišel nebo nenapsal dřív, ale měl jsem misi tak jsem ani nevěděl, že ses ve vězení." "To neva, docela jsem si zvikla že nikdo nepíše." "A co jak se ti tu daří a co bachaři nejsou na tebe hnusní." "No jak by jste myslel že se mi tu daří. No samozřejmě že špatně už abych byla venku. A bachaři, to by jste se měl spíš ptát jich jestli já na ně nejsem hnusná. Na mém dením pořádku je že jednoho vždy pošlu do nemocnice. Zavinily si to samy neměli si dovolovat. A vy moc dobře víte co já dokážu a dokážete si předstvit jak dopadly." "Leilo, co se to s tebou stalo. Kam zmizelo to milé děvče, které by neublížilo ani mouše." "Uteklo, protože ho už nebavilo poslouchat ty nechutné nabítky bachařů." "Jen kvůli tomu jsi se změnila." "Děláte si ze mě srandu. Vy řikáte jen, ale za všechno můžete vy. Kdyby jste tenkrát nepustil toho chlapa na náš tréning nikdy by se tohle stalo. A opovažte se říct že si za to můžu sama. Jinak jestli to řeknete tak porskočím tímhle sklem a rozbiju vám hubu." "L-Leilo." "Co došli vám slova nebo co, takovouhle ste mě snad nechtěl. Hele na tohle já nemám náladu ani čas. Ale jediný co tady za něco stojí je knihovna a tam maj parádní knížky, takže jestli mě omluvíte tak bych jednu ráda dočetla. Naschle." S úsměvem na rtech jsem odešla. Bylo zábavné vydět jeho zklamaný a zároveň vyděšený obličej. Na tohle snad nikdy nezapomenu.

Jsou dva dny před mím proputěním a já se snažím nedělat už žádné problémi. Bachaři jásaj že už konečně vypadnu a bodeď by ne, před týdnem jsem poslala posledního z nich do nemocnice. Tak se nedivím že jásaj. I mě už ani nebavilo pošílak každý den někoho do nemocnice, ale celkem dost bachařů se tu vystřídalo. Ti chudáci asi těžce nesou to, že je dosatala 17 holka do nemocnice a to několikrát.

Den mého propuštění. Když už jsem byla zaplotem tak jsem ještězamávala bachařům a co nejrychleji od tamtaď vypadla. Došla jsem domů a viděla tu spoušt co jsem tam zanechala. Ihned jsem sepustila do úklidu a bylo mi úplně jedno, že se mám hlásit u Johnyho a taky to že mě dnes pustily a já začala uklízením. Teprve večer jsem si uvědomila, že jsem se u něj měla zastavit. Tak jsem se teda převlékla a sešla do garáže za mím miláčkem, kterého jsem rok neviděla. Nasedla jsem na něj a odjela. Bylo 9 večer a John byl stále ve své kanceláři. "Ahoj Johny, dlouho jsme se neviděly." "A Leila se konečně uřáčila dostavit." "No co tak jsem zapoměla že se mám hned dostavit, přeci už je to jenom nějaká doba co jsi mi ten dopis poslal." "Ano to je a víš co mě zklamalo?" "Pčokt nechte mě hádat. To, že jste viděl zkroušený víraz mého trenéra. Víte že mě to ani nějak nevadí. No jo hold jsem se změnila. Vězení změní každého." "To máš pravdu, tak já to nebudu protahovat. Tady máš průkaz azbraň a zítra už přijď včas." "Jo jasný čau." Odešla jsem z jeho kanceláře a cestou potkala trenéra. "Čau trenére." Pozdravila jsem ze slušnosti, ale on okolo mě poršel jako tělo bez duše. Mávla jsem nad tím rukou a odjela jsem domů tam jsem se svalila do mé pohodlné postílky a usnula jsem.

Illegal racing IV

11. září 2011 v 9:07 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
kapitola pátá: Odhalení pravdy
"Ahoj Leilo, kde jsi včéra byla." "Byla jsem se podívat za svým otcem. Promiň, že jsem ti to neřekla, ale musela jsem odjet na rychlo." "Leilo, prosím už mi nelži. Chci aby jsi mi řekla pravdu. Vím totiž že otce ani matku už nemáš. Mám tě ráda, ale nerada se nechám tahat za nos." "Tak dobrá, stejně už jsem ti to chtěla říct, ale prosím radši se posaď. Tak kde začít. Víc jak před měsícem jsem podstoupila jakou si zkoušku, která měla určit jestli se hodím na to abych byla agentem. Zkouškou jsem prošla bez mého vědomí, ale prošla jsem. Pak jsem tedy nastoupila do NSA pro teenageri. Je to oddělení, pro mladé lidi kteří jsou něčím víjímeční. JSou tam abnormálně chytré děti, pak jsou tam hekři a nakonec tam kam patřím já. Děti talentované pro boj. To proto jsem tenkrát tu zásahovku viřídila tak lehce. No a asi měsíc potom co mě tam přijaly jsem dostala svou první akci. Mám chytit organizátora nelegálních závodů a už i vím kdo to je, ale prostě ho nemůžu udat, i když už jsem to tak trochu udělala." "Cože??? Leilo děláš si ze mě srandu." "Nedělej blbou Mischell, moc dobře víš že si jí nedělám a teď k tomu že jsem tě udala máme 14 dní na to vymyslet plán jak tě dostat odsuď." "Jak si, ale přišla na to že jsem to já. A proč si mě sakra udala." "No tak jsem si to trošku pospojovala tvůj táta mafián a organizátor nelegálních závodů, pak ty smsky co jsi posílala ty většinou posílá organizátor a nakonec vždy si se po závodech vypařila. A udat jsem tě musela, protože jsem už po takoví době něco říct musela, ale já tě prostě do vězení nepošlu. Za 14 dní si pro tebe přijedou tak musíme něco vymslet." Trvalo nám týden než jsme na něco přišly, ale přece jenom jsme se na tom obě schodly.

za 14 dni:
Tak dobrá jakmile se tu oběví nasadím si paruku a naženu je na sebe ano ty mezitím budeš moct ujet, ale hlavně se nenech chytit hned potom co se pro tebe obětuju jo. Jinak si tě najdu a zabiju tě." "Jasný." Po hodině do naší třídy vběhla policie a všichni motorkáři z naší třídy se rozutekly samozřelmě i já. Všichni jsme doběhly na parkoviště a nasedly na motorky já si nasadila paruku a nasedla na Mischellinu motorku. Mischell udělala to samé takže nebylo poznat že ta ischell co sedí na její motorce jsem vlastně já. Ihned co jsem se od tamtaď snažila odjet mě chytla policie. Nandaly mi želíska a posadily mě do auta. Mischell naštěstí stihla ujet pryč. Jsem za to ráda já z toho vyváznu dobře, ale ona by šla na dvacet let za katr a to jsem prostě nemohla dopustit. Na policejní stanici zjistily že to jsem vlastně já, ale nepustily mě. Obvinili mě z toho,






















že jsem jí nechala utéct a tím pádem já si odpikám trest za ní. Sakra. že já ten plán nevymyslela jinak. U soudu mi pomohl Jonathan, takže místo 10 let mi daly jenom 1 rok ve vězení. Aspoň, že tak, ale stejně doufám že Mischell je teď pěkně daleko odsud. Až mě pustí, hledat jí nebudu, protže by mě sledovaly a taky odejdu od NSA, rprotože já se nehodím na to být agentem. Zavřeli mě do smíšeného vězení. Nemohly mě dát jen tak do ženského, protože věděli, že by mě tam dost nehlídaly. Tady to bylo něco mezi, byly tu brutální vraždkyně a jiné a chlapi tu byly vrazi, násilníci a jiní nižšího kalibru, tak že nepotřebvovaly být hlídáni moc.


Tato kapitolka byla krátká já vím, ale slibuji že ta další bude o něco delší :P :)

Illegal racing III

10. září 2011 v 22:18 | Leila-CHAN |  Povídky kapitolovky
kapitola čtvrtá: Podezření
Další den jsem tedy dotahla motorklu k Mischellinu obchodu, tam jsme ji naložily na auto a odjeli k ní do garáže. Ten den jsme vyměnily gumy. Další dny jsme vybouchávaly ty promáčkliny. Nakonec už zbívala jen barva, kterou jsem si už na motorku dala sama. Během týdne jak Mischell slíbila byla moje motorka zas funkční a tak jsem mohla zas jezdit a i obvau už jsem mohla odložit.
Další den jsem přileja do školy a sedla si k Mischell, chtěla jsem jí dát ty peníze a pokecat, ale ona vyťukávala furt něco do telefonu. Když už telefon odložola mě a několika lidem ze třídy přišla smska o tom kdy a kde se koná další závod. Je možné aby ona byla hlavní organizátor, to se mi nezdá. Ale už od začátku jsem jí podezřívala a teď se mi to utvrdilo. Vypadá to že už nemusím nikoho hledat a zaměřím se na ní. "Hele Mischell v kolik tam pojedeš." "Asi v 5" "Ale závod je až od 8, proč tam, budeš tak brzo." "No je訚te si v okolí musím něco zařídit tak pojedu dřív." "Aha" "Proč se ptáš." "No jen jsem se tě zeptala jestli nechceš jet se mnou, ale nic." "Promiň třeba příště." Pak zazvonilo na hodinu. Vůbec mě to tam neska nebavilo a jakmile se ukončila poslední hodina tak jsem od tamtaď zmizela. Nedalo mi to a doma najela do jednoho programu organizace a našla si tam její jméno. Zarazilo mě když jsem zjistila, že její otec byl mafián a ještě k tomu pořádal nelegální závody. To už jsem měla jasno, už žádné pochybnosti je to určitě Mischell, ale přeci jí nemůžu nahlásit, an to jsem si jí dost oblíbila. Dlouho jsem si s nikým tak nepopovídala než s ní. Ti arogantní a namyšlení blbci z organizace mi už lezli krkem. Rozhodla jsem se tedy o tom ještě mlčet. V 7 jsem nasedla na motorku a odjela na závody. Dnes jsem bohužel taky nejela, tak jsem se hned sebrala a odjela od tamtaď. Nedalo mi to a zajela k Mischellinu domu. Věděla jsem, že nebude doma a tak jsem tam vlezla oknem abych získala aspoň nějakej důkaz kdybych to teda nahlásila. Na moje neštěstí byla doma její matka a já se musela schovat. Asi po 10 minutách jsem slyšela hroznou ránu, jako kdyby někdo vykopl dvěře a následně pak střelbu. Vyběhla jsem okamžitě z pokoje a na zemi viděla ležet Mischellinu matku a naproti mě stálo asi 5 chlapů s pitolemi a mířili na mě. "Hele klid ano. Tady je můj průkaz, jsem od NSA můžete ty zbraně sklopit.
" "Ale co tu dělá dětské NSA, nebylo nám nahlášeno že by sem někoho naše jiná sekce poslala." "No já tu hledám organizátora nelegálních závodu a dcera této ženy je mou podezřelou." "Ani bych se nedivil, kdyby to doopravdy dělala, protože tato žena co tu teda teď leží mrtvá byla šéfka jedné mafie." "Cože?" "Mami už jsem doma." Ozvalo se najednou u dveří. "Teď s vámi budu muset bohužel bojovat, aby nenabrala podezření." Pak jsem tedy začala bojovat. Najednou jsem viděla Mischellin viděšený obličej a pak to jak běží ke své matce. "Leilo, co se to tu sakra stalo?" Když už byly všichni na zemi a plazily se odtamtaď pryč tak jsem jí odpověděla. "Mischell je mi to velice líto. Jela jsem za tebou a chtěla ti dát ty peníze ve škole jsem na to totiž zapoměla. Tvoje matka mě pustila dál a řekla aď na tebe tady teda počkám. Po chvíli sem vběhlo komando a začalo střílet a pak jedna střela zasáhla tvou matku. Je mi to opravdu líto."

Bylo to už asi měsíc co její matku zabily a ona už byla tak nějak v pořádku a zas začala jezdit na závody. Já ten den musela odjet za šéfem podat informace. "Dobrej Johny." "Ahoj Leilo, dlouho jsme se neviděli." "Ano to jepravda, přijela jsem podat hlášení." "Ano tak povídej." Rozhodla jsem se to o Mischell říct. "No mám jednu podezřelou, ale nejsem si jí jistá." "A jak se jmenuje?" "Mischell Johnsnová." "Není to dcera toho mafiána." "Ano je a vypadá to že po něm zdědila ty závody." "Hned pro ní pošlu nějaký lidi aby jí okamžitě přivezly a podrobily výslechu." "Ne prosím zatím to nedělejte já si tím nesem opravdu jistá." "Tak dobrá, ale dávám ti 14 dní na to aby jsi něco našla jinak jí nechám přivést." "Ano děkuji, ahoj" Okamžitě jsem odjela zpět. Udělala jsem jedno rozhodnutí, ale asi není nejlepší, protože mě bude nejspíš nenávidět. Bude to ale rozhodně lepší než kdybych jí nechala posadit do vězení.