Že by osud?

30. září 2011 v 21:25 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Tato povádka je udělaná podle Anime Soul Eater a jak už jsem varovala u té předešlé, tak ten kdo to neviděl by to doopravdy nemusel pochopit. Ale nikdo vám v tom aby jste to nečetly nebrání tak hezké počtení.

Je možné aby osud svedl dohromady dvě osoby, které si sice napdnou do oka, ale spolu vytváří skvělou bojopvou dvojici. Je to možné, teď vám převyprávím příběh, který bych byla někdy ráda kdyby se nestal.

Nastoupila jsem na přání svých do Shibusenu. Oba jsou kosy smrti, tak by prý bylo divné kdyby jejich dcera nepokračovala v jejich stopách. Když jsem přišla do třídy ak tam všichni pobíhaly jak slepice a hledaly ke komu se hodí. Já jsem se radši rozhlédla po nějákém pohodlném a klidném místě a jedno jsem našla. Byla to poslední řada u okna, tak jsem se k ní vydala. Už jsem tam skoro byla, ale najednou mi ho zasedla nějaká malá bloncka. Vůbec mě to nerozhodilo. Rozhlédla jsem se tedy ještě jednou a šla k jinému místu. Po chvíli se od dveří ozvala obrovská rána a všichni se za ní otočily. "Sakra Steine ty se snad nikdy nepoučíš, že přes práh nikdy nepřejedeš." Řekl nějaký rudovlasý chlap který stál nad někým kdo leží na zemi. "Diť výš, že na to vždycky zapomenu." "Achjo, Shinigami proč mě trestáte." ze třídy se pak ozval smích. "Tak jsme se trochu pobavily. Mé jméno je doktor Stein a tohle je moje zbraň kosa smrti Spirit. Začneme teda dnes tím, že určíme bojové dvojice, které se rovnají frekvencí duše. A kdyby jste měli kdykoliv nějaký problém neváhejte a přijdě za námi." Když byla všichni byly spárování, zjistila jsem že k mojí frekvenci se hodí jen ta malá bloncka a po chvíli jsem slyšela i její otravný řev. "Děláte si sakra srandu nebo co? Já s ní nikdy nebudu, protože můj a její rod se odjakživa nenávidíme. Tak jak mě k ní můžete přiřadit. Já budu sama." "Mischell uklidněte se, musíte s ní být nikdo jiný se k vám nehodí. A sama bejt nemůžete." "A proč ne, nechte mě to aspoň zkusit ne." Stein se zhluboka nadechl a chtel na to něco dodat, ale pak e otočil ke mě a řekl "Leilo souhlasíš." "Klidně, aspoň si vyzkouším jak na tom budu bezezbraně." "Tak tedy dobrá. Teď všichni zkuste sladit své frekvence a pak se pusťtě do boje." Všichni dle příkazu poslechly. Jeden kluk šel hned po mě, ale udělal chybu. Když už ležel na zemi neschopen se hýbat řekla jsem "Příště si vyber někoho u koho výš, že ho porazíš. Ja vím že jsem se ti tak jevila i já, ale nejdřív si zjisti soupeřovi slabiny a hlavně techniku boje, než se k němu tak bezhlavě přiřítíš." Když jsem se pak odhlédla viděla jsem jak na nohou stojí jen Mischell. "Tak co slečinko troufneš si na mě?" Achjo proč zrovna já. "Tak dělej ať to už máme za sebou." V tu ránu se jí místo jedné ruky oběvila hlaveň od brokovnice a začala po mě střílet. Tím, že jsem se jejím střelám vyhíbala jí štvalo, ale pak když jsem nedávala jen na chviličku pozor mi jedna střela škrtla o nohu a já ztratila koncentraci a spadla jsem na zem. Viděla jsem jak se snaží k poslední ráně. Tak jsem ani chvíli nepřemýšlela a začala ze svého těla ve velkém vypoštět svou frekvenci duše. Pak jsem jí sformovala do velké koule a v tu chvíli kdy naposledy vystřelila svůji nejlepší střelu jsem proti ní poslala i já tu kouli. Do cet těch ran si, ale stoupli Stein se Spiritem aby to nikomu neublížilo a aby to taky nezničilo celou školu. Chvíli na to jsem já i Mischell padly vyčerpáním k zemi. "Spirite máme problém." "Jaký držet je co nejdál od sebe aby se navzájem nezabily?" "Ne musíme je donutit ke spoulupráci." To bylo to poslední co jsem slyšela než jsem ztratila vědomí.

Druhý den jsem se probudila na ošetřovně a když jsem se rozhlížela po pokoji zjistila jsem, že hned vedle mě leží na lůžku Mischell. Naštěstí ještě spala, takže aspoň nebude nějakou chvíli dělat scény. Koukla jsem se jak se hojí moje noha a kupodivu se to zhojilo docela rychle. Chvíli na to se ozvalo vrznutí dveří a do pokoje vstoupila sestřička. "Koukám, že už je aspoň jedna z vás vzhůru. Tak co jak se cítíš?" "Jen mi trochu třeští v hlavě, ale jinak je noha už skoro zdravá." "Tak to je dobře, to se odsud brzo dostaneš. Tak až se tvá kamarádka probudí tak na mě zazvoň ano." "Dobrá." Chvíli na to co odešla sestříčka se Mischell probudila. "Tak co jak se cítíš." Zeptala jsem se. "Copak ses nějak rozpovídala. Čekala bych že budeš mlčet. A co se vůbec ptáš, myslela jsem že se tvůj rod nezajíma o ten můj. Takže si hleď svého." "Snažila jsem se bejt zdvořila, mlčet tedy budu, ale dám ti jednu malou radu "NESUĎ KNIHU PODLE OBALU." "Mě rady dávat nemusíš." "To vidím." "Ty mě chceš vytočit viď." Řekla dost rozčíleně, ale já jí jen v klidu odpověděla "Ne" Torchu jsem se v duchu bavila nad její vzteky rudnoucí tváří. Pak najednou vyskočila z postele a vrhla se na mě. Když jsme přistály na zemi u hlavy jsem najednou měla hlaveň od brokovnice. "Jestli to chceš doopravdy udělat, tak dělej, ale pak nelituj svého činu." "Sakra už mě neštvi nebo to doopravdy udělám." "Tak dělej, nebo seš na to moc velkej srab?" Ruka se jí najednou změnila do normálu "Možná, že tě nedokážu zabít, ale ránu ti dát můžu." Ruku pak zatla v pěst a rozmáchla se. Její ruku ale těsně před mím obličejem chytla ruka někoho jiného. "Nechte toho." "Jen jí nech Steine, jestli to chcetak moc udělat a uleví se jí potom." "Ty máš opravdu klidnou duši viď." "Hm, ale i někdo jako já nědokáže být vždy v klidu a to v tu chvíli kdy má jeho zbraň divokou duši." Pohlédla jsem pak na Spirita "Ty už vidíš i typ duše a v takovémhle věku?" "Já bych se ani nedivil diď výš kdo jsou její rodiče." "No jo máš pravdu." Jakmile jsem zaslechla něco o svých rodičích hned jsem na oba vrhla vražednej pohled. Sice jsem na tuhle školu šla jen na přání rodiču, ale nikdy jsem nebyla u nich ta která odpovídájejich hodnotám. Nikdy se o mě nezajímali tak jak o mou mladší sestru. To co teď umím jsem se naučila sama. Ani se nepovažuju za člena sve rodini. Z hloubi diše jí nenávidím. Byla bych nejraši kdyby jsem se do ní nikdy nenarodila. "Leilo, jsi tu s námi." Vytrhl mě z mého zamyšlení Steinův hlas. "Ano jen jsem se zamyslela. Prosím už se předemnou o mích rodičích nezmiňujte." "Ach ano promiň já zapoměl." "Je to vidět." "Hele Steine odkud se znáte?" Ptalse nechápavě Spirit, protože mu bylo divné, že si tykáme. "To už je dlouho co jsme se potkaly a víc vás nemusí zajímat Spirite." "Oh chuděrka si nechce vylévat srdíčko protože jsem tu já." V hlavě mi běžely věty pro uklidnění jinak bych tu holku musela zabít. "Výš já nejsem zviklá zpovídat se na potkání víš." "No tak holky nechte se bejt, máte držet spolu a ne byt na sebe takhle hnusny." "To řekní jí Steine, ať do mě furt nereje a když přestane ona tak já taky." "Tak dost Leilo, Mischell ode dneška bude váš vztah takový že ty seš zbrojíř a ty zbraň, budete spolu cvičit a chodin na mise, ale co budetě dělat ve volnej čas je mi jedno." "No tak dobře." Odpověděla s velkou nechutí Mischell. "Hm, tak dobrá."
"Hele Steine jses si jistej, že se nepovraždí když půjdou na nějakou misi?" "Jsem si jistný, že ne Leila má dobře cvičenou trpělivost. Tu jen tak nic nerozhodí." "No dobře, ale stejně o ně mám strach."
Uběhly asi tři měsíce a já s Mischell jsme už měli splněno 98 misí a tutíž už jsme měli 98 kišinských vejcí. Tentokrát nás lord Shinigami poslal dál než kdy jindy, prý se tam obvil někdo z koho by se mohl stát brzy kishin. Tak jsme tedy vyrazily na cestu. Jízda byla jako vždy tichá a tím pádem hrozně dlouhá. Po dvou dnch jsme dojeli na to místo. Zločince jsme našli a zneškodnily, ale když jsme z toho místa odcházeli, viděly jsme na zdi siluetu tygra a taky slyšeli jak řve. Najednou Mischell někdo chytnul pod krkem "Ani se nehni, nebo jí zabiju." "Jen si posluž aspoň už bude klid." "Cože?? Tebe nezajímá, že někdo zajal tvou zbraň?" "Ne, tahle holka už mi totiž leze pěkně krkem. Nebýt několika lidí co mi to výslovně zakázaly už by tu nebyla." "Tak takhle to asi nepůjde." Pustil Mischell a zmizel pak se oběvil kus před námi. Mischell se okamžitě proměnila ve zbraň a já začala pálit. Udělala jsem mu v těle několik slušně velkej dír, ale ty se během chvíle zacelyly. "Co to sakra je." Pak mi najednou něco vyrazilo z ruky Mischell a dostala jsem ránu do zad. Viděla jsem jak se Mischell mění zpět na člověka a pak jak k ní jde ten chlap a přimo předemnou jí probodl srdce "Néééééééééééé." Zařvala jsem. "Sakra opovaž se umřít. Já to nikdy nemyslela vážně." Slabím hláskem se pak jenom ozvalo "Leilo ty pitomče, koukej odtuď utéct." A pak jí pohasla jiskra v očích a ona naposledy vydechla. "Mischell, promiň mi to." Pak jsem ucítila bolest na zátilku a padla jsem k zemi.
Z pohledu Mischell:
"Leilo, kam jsi zmizela???" ohlížela jsem se ale nikde jí nevěděla. Najednou mě polil divný pocit. Znovu jsem se ohlédla a pak jsem to viděla. Tan muž stál u Leily a rukou jí zabořil do hrudníku, potom vytáhl její duši a snědl jí. "Leilo." Řekla jsem a potom jsem ucítila hrouznou bolest v očích.
Po několika dnech jsem se porbudila v nemocnici. Myslím že jsem ve městě smrti, ale já nic nevídím. "Haló je tu někdo? Leilo jsi tu aspoň ty?" Ale počkat Leila tu vlastně není, d-diť jí zabil ten chlápek. "Leilo, ty hlupačko, proč jsi sakra nezdrhla." Začala jsem brečet. "Mischell, musíš se uklidnit" Utěšoval mě velůice známí hlas. "Steine, prosím řekněte že to není pravda co se stalo." "Bohužel tě zklamu, ale ano byla." "Ne, ona je doopravdy pryč. Moje přání se splnilo, ale proč nejsem štastná."
Ve stejnou dobu, ale někde jinde.
"Sakra to byl hrozný sen." Probudila jsem se snad z nejhorší noční můry, kterou jsemkdy mohla mít. "Ale počkat kde to jsem a proč jsem sakra bez oblečení." "Leilo, miláčku ty už jsi vzhůru. To jsem rád spala jsi několik dní a já už se začínal bít, jestli ti něco není." "K-kdo jste?" "To jsem já Erik. Ty mě nepoznáváš?" "Ne nepoznávám." "Miláčku co si poslední pamatuješ?" "Poslední, myslím že jsem cvičila na nějakém odlehlém místě a pak se silně praštila do hlavy." "Aha, tak já se ti trosku připomenu." Přítáhl si mě k sobě a políbil mě. Bylo mi to příjemné tak jsem se ani neodtáhla. "Vzpoměla sis na něco?" "Ne, ale vím že jsme si asi byly blízcí. Ten pocit byl krásný. Neboj se určitě se pokusím vzpomenout si." Po několika dnech se vzpomínky nevraceli, ale mě to nevadilo já jsem si vytvářela nové. Erik mě vzal do sklepa a řekl mi aď si vyberu zbraň, že by chtěl abych mu pomohla někoho zničit. Mě padla do oka taková krásná brokovnice. "Líbí se ti?" "Ano je užásná a není ani moc težká." "Dobrá tak teď si zkusíš zastřílet" Dobrý tak střílet se z ní taky dá, ale jakmile jsem vystřelila, uvědomila jsem si že ten pocit znám. Přišlo mi to divné, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pak se mnou několik měsícu cvičil boj na blízko. To mi docela šlo, ale musela jsem to ještě pořádně dopilovat. PO několika měsících tvrdého tréninku mi Erik konečně řekl co chce udělat. Chce napadnou město smrti a zabít jakéhoso lorda Shinigamiho. Já mu odkejvala to že půjdu s ním. Za několik dní jsem tedy dorazily do města smrti. Procházeli jsme málo zalidněnýma ulicema a na sobě sme měli černý plášť s kapucí. Až ke škole jsme dorazily bez povšimnutí, ale jakmile jsem chtěli vejít dovnotř zastavily nás dva chlápci. Jeden měl vlasy zbarvené do zrzava avypadal mladě. Druhý zas měl šedivé vlasy, v hlavě jakýsi šroub nebo co a na očích měl brýle. "Stůjte, kdo jste?" Erik si sundal kápi a ten sedovlasei pokynul tomu druhému a ten se změnil v kosu. Erik s ním začal bojovat, ale moc mu to nešlo až pak pdl k zemi a já se tedy musela tyk pustit do boje. Během několika prvních ran jsem na sobě měla pořád kapucu, ale pak přišla jedn hnusná rána a najednou mi můj plášt spadnul. "Leilo?" Řekl a oči mu málem vypadly z ďůlků. Nezjišťovala jsem odkud mě zná, má minulost mi byla ukadená. využila jsem toho, že se nehlídá a kopla ho do bricha a pak do zad on spadl k zemi už nevstal. Ten zrzek se zas proměnil zpět, ale to neměl dělat, dostal taky pár ran a padl k zemi. Vešla jsem tedy do školy, dokončit Erikovo dílo když on teď nemůže. Škola byla skoro prázdná, asi je právě hodina. Došla jsem až k takzvané komnatě smrti a vešla do ní. "Hej je tady někdo jménem Shinigami?" Zeptala jsem se a šla po cestě dopředu. Došla jsem až k dvoum osobám. K malé blondýně a nějakému chlapovi s černým pláštěm. "Hele ty v tom plášti. Ty jsi Shinigami že." "Ano kdo se ptá?" Otočil se a pěkně se zarazil. Otočila se i ta blondýnka a kdyby nebyla slepá, určitě by se taky divila. "Leilo? Ne to není ona už mi začíná hrabat. Je to jen slyšina." "Mischell zklamu tě je to Leila. Dělej a porměň se ve zbraň píč tohle už není ten člověk kterého si znala. Ta tě teď klidně zabije." "Ne nemůžu, už jednou jsem jí viděla umírat. Teď sice nevidím, ale nesnesla bych ten pocit že by znovu umřela." "Hele já tu jsem taky, tak budeš se bránit nebo ne." "Mischell dělej." Mischell se ted porměnila a začal boj. Ne ne a nabrat konce užmě to nudilo. "Hele Mischell, kdybych tě po ní hodil a ona tě chitila je 90% možnost že si vzpomene." "Ste se sna upe zbláznile nebo co a když si nevzpomene tak vás zabije." "Já věřím tomu, že si vzpomene." "Počkat." Ano nestihla dokončit větu a Shinigami jí po mě najednouhodil. Chytla jsem jí a musela jsem si sednout z toho co se mi najednou oběvovalo před očima. Takových vzpomínek, ojím se že semi rozkoči hlava. "Mischlell." "Vzpoměla sis?" "Ano vzpoměla, já myslela, že jsi tm umřela." "No já si myslela to samé." "Leilo, co to tu vivádíš, já myslel že mi pomůžeš." Ozvalo se za mnou. Stoupla jsem si "Eriku tobě bych už nikdy v životě nepomohla, jediný co teď udělám je to že tě zabiju a udělám to proto že jsi mě a mé přátele nechal trpět." S Mischell jsme spojily duše do souzvuku a najednou se ozvalo "Jupí já zas vidím." "Je mi to líto Mischell, ale není to na moc dlouho." "Já vím, ale přesto ten pocit." "Dost mluvení čeká na tebe duše čaroděje, co na to říkáš." "Hmmm, že by se ze mě konečně stala kosa smrti." "To si piš." Pak jsem na Erika začala útočit. To že se mnou několikrát bojoval mi umožnilo nad ním zvítězit znala jsem veškeré jeho slabiny a navíc jeho iluze už na mě neplatily. Pak jsem vypálila poslední ránu a před náma už nestál ten hrozný čaroděj, ale už tam jen poletovala jehop duše. Mischell se porměnila zpět, došla k té duši a snědla jí.

Tak takhle to končí, mě se vzpomínky navrátily a Mischell zjistila, že skrze mě může zas vidět. Už jsme nebyli nepřátelé, ale dobré kamarádky. Stein se Spiritem si oddychly, ale stejně naše hádky stály za to i teď. No nic byla bych rád kdyby se tohle nestalo, ale stalo se. No už s tím nic nenadělám tak doufám že zbytek života bude klidnější.

Tak doufám že se vám povídka líbila :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El El | 1. října 2011 v 17:26 | Reagovat

Bylo to úžasné. Bylo tam docela i hodně akce na tak krátkou povídku no prostě wow. Není co dodat :-)

2 Jane Jane | Web | 4. října 2011 v 23:22 | Reagovat

úžasné, četla jsem to jedním dechem, prostě senzace :) a prožívala jsem to a skoro bulela, když si myslely že ta druhá zemřela :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama