Říjen 2011

diplík o Jane

31. října 2011 v 23:27 | Leila-CHAN |  Picts
Děkujem Jane je moc pěkný.


Happy halloween

31. října 2011 v 23:20 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Halloween jediný den v roce co si podle lidí stvůry jako já mlžou dělat cokoliv. Existuje nás spousta třeba Leila je upírka, ale má i nějaké ty geny k čarování po své matce, nebo Mischell, Leilina rivalka, je to čarodějnice. Pak tu je Lucy vlkodlak a Leilina mladší sestra.

Dnes je 31.9. den kdy se konečne ukážu Lucasovi ve své pravé podobě. Chci aby mě tak viděl a chci to stihnout dřív než Mischell. Je to sice moje kamarádka, ale co Lucas bude můj. Odbyla půlnoc a mé kouzla na přeměnu v člověka zmizelo. Oči už jsem neměla modré, ale rudé i z černých vlasů byly teď růžové. Pro člověka nenormální barva, ale u monster jako já úplně normální. V puse se mi lesky dva velké špičáky a dostala jsem hroznou chuť na krev. Achjo doufám, že dnes nepříjde žádný člověk k úrazu. Teď když jsem ve své pravé podobě spát nemůžu, upíři přeci nespí. Vstala jsem z postele a šla si najít něco k jídlu. V ledničce toho moc nebylo, ale stejně jsem si tam něco vzala. Hned jak jsem to snědla vyratila jsem ven. Rodičům je jedno, že si chodím ven jak chci. Procházela jsem pustými uličkami. "Hele upírka se objevila." "Ahoj Mischell." "Čau Leilo, koukám že taky nemůžeš spát." "Upíři přece nespí, tak jak bych teď mohla spát mi řekni." "No jo já zapoměla." "Hele Mischell co se takhle jít někam pobavit?" Dnes je Halloween jediný den v roce co nemusíme použít žádné kouzlo na naše zamaskování." "Tak zajdem do nějakého baru jako vždy?" "Třeba, ale dnes vybírám já. Ten pajz co si vybrala minule stál za kulový." "Dobře no." Vešly jsme do nedalekého baru a tam to výřilo tancem. Bylo tam už několik ožralů, ale i pár lidí zůstalo štřízlivý. "Tak pojď už." "Leilo, ale co když poznají, že tohle není jenom maska." "Mischell neboj je přece halloween nidko si toho nevšimne. No i když mě si asi všimnou. Ty až na ten klobouk není vidět kdo doopravdy jsi, ale já mám jinou barvu vlasů, očí a mám ty dvě velké lesklé věci v pue a co starosti si nedělám. A hele třeba tam bde někdo hezčí něž Lucas. Tak pojď." "Třeba tam najdeš někoho na zub." "Mischell neříkej dvakrát nebo se tak stane." Zatáhla jsem jí rovnou na parket a tam jsme se poddaly tanci. Bylo asi už 9 ráno tak jsme se vidaly domů. "Hele Mischell tak se uvídíme večer na plese ve škole."
Došla domů a našla v šatníku nějaké pěkné šaty na ples. Potom jsem zaběhla dolů aych pozdravila rodiče a sesrtu, ale nikde nebyly. Hledala jsem je v celém baráku a nic. Nejspíš někam šly. Šla jsem zpět do svého pokoje a něco tam dělala. Nastal večer a já se převlékla a chtěla jsem vyrazit. Obvykle se mnou jde ještě máma, ale oni se ještě nevrátily tak jsem šla sama. Přišla jsem dovnitř a hned jako prvního člověka jsem uviděla Lucase, tak jsem šla hned za ním. Přišla jsem k němu a on spustil "Zrůdo jsi ode mě!" To mě hodně ranilo. "Lucasi?" "Ani se na mě nekoukej a pedej ode mě, nechci s tebou mít nic společného." Do očí se mi nahrnuly slzy. "A-ale já tě miluju." "Ale já tebe ne, padej." Tohle ranilo už doopravdy hodně. Otočila jsem se a utíkala z místnosti pryč. Chvíli na to co to řekl mě to řekl i Mischell, ale ta to nensla tak hrozně jako já. Vypadalo to skoro, že jí je to jedno. Vyšla ven za mnou a začala mě utišovat. "A-a-ale jak se to dozvěděl dřív něž jsem mu to řekla." "Nevím,kdo všechno ví co jsme zač?" "Ja nevím ty já rodiče a už nejspíš nikdo." "No a co když mu to řekly rodiče?" "Když o tom tak přemyšlím dnes se vůbec neukázaly doma a ani segru jsem nikde nenašla." "Cože tvoji taky. Od ty doby co jsme se vratila z toho baru jsem je nemohla nikde najít." "V tom něco bude." "Hele pojď se dovnitř aspoň na chvíli bavit, obě příjdem na jiné myšlenky." Vešly jsme dovnitř a Lucas tam nikde nebyl. Chvíly na to jsem v daly uslyšela mužský křik. Okamžitě jsem se tím směrem rozeběhla, šlo to z jídelny. Vrazila jsem dovnotř a tam stál můj utec a vysával Lucasovi krev. "Tati dost!" Zařvala jsem na něj, ale nepomohlo to. Došla jsem až k němu a snažila se ho od Lucase odtáhnout, ale taky marné, přece jenom je silnější jak já. Lucasovi už se podlamivali kolena tak jsem věděla že už mu moc krve nezbívá. Vší silou jsem otce praštila a až v tuhle chvíli ho pustil. Lucas spadl na zem a zmohl se na posledních několik slov. "Přece jenom jsi zrůda." Zase mě bodlo u srdce. "Kdyby jsi nebil tak zlý, byla bych tě i zachránila." Když jsem se pak chtěla otci omluvit za tu ránu už byl pryč. Šla jsem ke dveřím od jídelny že odtamtaď odejdu a on hu to někdo najde, ale cestu mi zaterasila zásahovka. "Jste Leila?" "Ano pane proč?" "půjdete ihned s námi." "A co když nepůjdu?" "Tak zabijeme tvého otce." "Hm jasně a jak dlouho ho už držíte." "Bude to už několik hodin." "Jo jasný tak si toho někoho zabijte, protože to můj otec není. Mého otce jsem viděla před několika minutama, tak tu neblábolte o hodinách ano." Vysmála jsem se jim přímo do ksichtu a to toho poldu vytočilo. "Mladá dámo takhle s náma mluvit nebudete." "A jak bych podle vás měla mluvit s lhářema.?" "Já tě.....!" "Co zabijete? Tak dělejte, ale pochybuju, že vám to k něčemu bude." "já vím co jsi zač zrůdo." Zas to bodnutí no oni se v tom dneska snad vyžívaj nebo co. "Tak dělej tref se přímo tam kam máš, ať už mám od vás lidí pokoj." Ten miž na mě namířil zbraň a v tu chvíli mu vyletěla z ruky a otočila se proti němu. "Mischell, nech ho, ať si střelí. Stejně mu to bude k ničemu." Pak jsem slyšela jen ránu a ucítila na prsou bolest. Kulka do mě narazla, ale nic se nestalo, nezavrtala se do kůže jako u člověka proště jen narazila a spadla na zem. "J-j-jakto? Diť by tě rána do srdce měla zabít." "No jo hochu to by jsi potřeboval jednu takovou speciální kulku, ale tu ti nedaly takže bohužel. Máš smůlu." Pak na mě i Mischell začli všichni utočit různýma chvatam, ale marně. Mischell se bránila magií a já svou upíří silou za pár minut byly všuchni vyřízení a akorát odbyla půlnoc. S Mischell jsme se sebraly a šli každá domů. Když jsem byla doma a uviděla matku se setrou obě jsem je objala. Radši jsem se ani neptala kde je táta a šla si lehnout. "Dobrou všichni." Ukončila jsem tento šílený den těmito slovy.

Nová povídka

31. října 2011 v 20:18 | Leila-CHAN |  Leila-CHAN
Takže dnes je 31.9. den halloweenu a tak nějak jsem přemýšlela a napadla mě taková praštěná povídka, ale ještě jí nemám napsanou zatím jsem udělala jen malou koláž a teď popíšu tak nějak o čem to bude.
Takže je to o několika čarodějnicích a upírech. Leila známa jako potomek upíra a čarodějnice. Narodila se jako upír, ale postupem času seu ní oběvily i nějaké schopnosti a pak je tu Mischell její kamarádka už od dětství, je to dcera dvou čarodějnice a člověka, takže je jasné že je čarodějnice. Oboum dívkám se líbí jeden kluk, žal bohu je to člověk a obě jsou schopny jít přes mrtvoly aby ho získaly. Toto dílo bude mít bohužel smutný konec, ale co život se s náma taky nemazlí. Takže když si chvíli počkáte tak já jsem tu povídku napíšu :) Tak zatím adios :)

oznámení

30. října 2011 v 15:02 | mischell-chan
takze vam jen chci rict ze jsem si trosku pohrala s nasim blogem a designem ale to uz jste si asi vsimly no doufam ze to nebylo na skodu prosim o komentare kricke i pozitivni dekuji

Maly dodatek k Nenávidět a přesto mít rád

26. října 2011 v 22:22 | Leila a Mischell |  Povídky jednorázovky
Hádka mezi Mischell a Leilou

Leila:Tak jak se vede prcku, teda chci říct podkapitánko.
Mischell: No zirafo, teda Kapitánko. A kdo je u tebe prcek ty jedno kapitansky mimino
Leila: Ty ty malej špunte .
Mischell: To ze jsem mala neznamena ze te nemuzu srovnat do late a naucit uctu k sempai.
Leila: Leda ve snu nekdo tak malí nemůže být můj senpai, to už i zaraki-san byl lepsi senpai jak ty.
Mischell: Taky jsem nerekla ze chci tebe jako kapitana i toho simulantskyho Ukitakeho bych zvladla lip.
Leila: Tak o Ukitakem už nikdy mluvit nebudš ty mala slípko.

Bum

16. října 2011 v 14:16 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Moje práce se zabívá hodně pyrotechnikou, nejradši z toho mám bomby. Skládání, zneškodňování prostě vše okolo nich. Některé z mích bomb by se daly považovat za mistrovská díla, nikomu se totiž ješte nepovedlo je zneškodnit. FBI, CIA a další policejní složky si s tím lámou hlavu. Nedávno mi přišel plánek nově vymyšlené bomby, pro kterou si můj stálý zákazník John zažádal. John už vyhodil do povetří tolik budov, že už bych to ani nespočítala. Tentokrát chtěl, ale hodně speciální bombu, která by v sobě měla hodně pastí. Ale kromě vyrábění bomb pro zločince se také živím učním speciálních jednotek ke kterým jsem dřív patřila. Učím je zneškodňovat nejrůznější typy bomb a občas mě taky přivolaj k nějakému tomu zneškodnění, ale nikdy jsem nemusela zneškodnit tu svou. Když jsem měla hotovou bobmu pro Johna musela jsem sestavit další a samozřejmě lehčí bomby pro zítřejší závěrečné zkoušky, ale šoupla jsem tam i jednu tuhle. Mám tam jednu studentku, která je ohromě nadaná. Sestavovala jsem až někdy do rána, už nemělo cewnu jít spát, tak jsem všechny bomby hodila do aouta namířila si to do školy. Tam jsem si udělala hodně silné kafe abych tam při zkouškách neusla. Ve třídě jsem vyskládala všechny bomby na lavici a vyhnala všechny až na jednoho ven n chodbu. Asi po 2 hodinách tam konečně přisla Kim. Nejdřív si bombu pořádně prohlédla a pak se pustila do práce. Zneškodnila jí v rekordním čase až i já sem vyvalila oči. "Páni Kim ty máš doopravdy talent, jestli bys měla zájem umím složit i složitější." "Opravdu to by bylo úžasné. Jen je škoda, že jsem tu dneska naposledy, teda jestli jsem prošla." "Samozřejmě, že jsi prošla a neboj napíšu ti svou adresu a ty se přijedeš podívat ke mě na jiný úžasný mašinky co tam mám. A taky mám známeho u tajných složek tak bych tě tam mohla doporučit, takový talent jako máš ty se nesmí zahodit." :To by jste vážně udělala." "Ano ještě dnes tam mohu zavolat." "Ano to doopravdy máš a kdo tě to vlastně učil?" "No já sama, nejdřív jsem začala číst různé články, pak knihy a nakonec jsem se poksila složit i nějakou sama a pak jsem našla tenhle kurz a přihlásila se sem." "Momentík ano." "Ano." Vyšla jsem za dveře. "Takže všichni jste závěrečky udělaly. Teď už můžete jít." Vešla jsem zpět dovnitř a sedla na své místo. Kim měla neuvěřitelné nápady jak vylepšit mé bomby. Určitě to někdy zkusím. Pak se najednou přes celou školu ozvalo "Je tu někde Mary Denwrová." "Co se zas děje." Vzdychla jsem si. "Co od vás potřebuje." "Ale to je dlouhý příběh." "Mary jsi tu?" Vtrhnul do třídy zařval tam. "Co chceš?" "Potřebuju s tebou mluvit." "Kim počkej prosím moment." Vyšly jsme ze třídy. "Co se stalo a prosím neřvi tak." "Ta bomba nevybuchla" "Cože? Jak je to možné?" "Mě se neptej." Začla jsem pátrat ve své mysli co se mohlo stát. "Už vím. Já tam zapoměla dát nálož." "Co? To je to nejdůležitější ně?" "Hele i specialista může udělat chybu. Přijed v 8 ke mě, budeš tam mít novou a samozřejmě zadara a teď jdi." "Čau a podruhé mě nezklam ano." Vešla jsem zpět do třídy. "Kim je mi to líto, ale budu muset jít. Jestli se chceš mrknout na ty další mašinky co mám řijeď neska v půl devatý na adresu co jsem ti dala." "Dobrá." "Tak zatím." Dojela jsem domů a hned jsem se do toho pustla. V osum jak jsem řekla si pro ní John přijel. Za půl hodiny jsem znovu slyšela zvonek tak jsem šla otevřít. "Ahoj Kim pojď dál." Postavila jsem před í několik mích bomb a ona je během chvíle měla zneškodněné. Já jsem tedy pak usoudila, že zavolám Mikymu. Ten řekl aď příjde a ukíže co umí. Když jsem to Kim řikala málem se zbláznila radostí. Skvěle jsem si s ním pak večer popovídala.
Je to půl roku so Kim přijali do speciálních jednotek. Jezdí teď skoro na všechny výjezdy. John si zas obědnal tu bombu co tehdy. Nastražil jí do jedné z vládních budov a na deaktivování si zavolaly Kim a mě jako dozor. Přišli jsme k bombě a Kim se trochu zadrhla. Nejspíš pojala nějaké podezření. Já jsem musela zůstat v klidu, aby si myslela že jí jenom někdo okopíroval. Když jsme pak vyšly před budovu já jsem se snažila okamžitě vypařít, ale Kim se okamžitě rozeběhla za mnou. "Mary stůjte!" Já na ní akorát zařvala "Hra začíná." A s hlasitým smíchem jsem utíkal k autu a, nasedla do něj a odjela domů. Tam jsem si zbalila pár věcí a šla zpět k autu, ale u něj už stála Kim. "Proč jste to udělala?" "Tobě do toho nic není. A taky se musím nějak uživit." "A co kdyby tam ta bomba vybouchla." "Tak by bouchla no. Oni by si to steně zasloužily potom co mi udělaly. Ale to není tvoje věc." Otočila jsem se a začala jsem znova utíkat. Na zahradě jsem přeskočila plot a utíkala co mi nohy stačily. Doběhla jsem k jednomu chátrajícímu baráku a běžela co nejvýš. Asi v 9 patře jsem se zastavila. "Už nemáš kam utéct." "Já vím, já jsem sem běžela schválně." Kim se na chvílii zadrhla, nejspíš jí došlo, proč jsem běžela zrovna sem a pak na mě zaútočila. Nevedla si špatně, ale má ještě co dohánět c se týče bojena blízko. "Zeptám se ještě jednou, proč to děláš?" "Tak já ti to řeknu, aď víš co máme za vládu. Tehdy jsem se přihlásila jako ty na seminář co teď vedu. Měla jsem tam výborného učitele, který mi dohodil práci u speciálních jednotek. Tam jsem poznala jednoho milého muže. Jenže můj bývalí učitel mi začal vyhrožovat, že ho zabijou, když je neuposlechnu a nebudu pro ně pracovat. Já poslechla. Toho muže jsem nesmírně milovala. Po několika měsících ke mě znovu přišel bývalí učitel a řekl "Jestli chceš svého milého zachránit pojď se mnou." Zavedl mě do jednoho zchátralého baraku. Když jsme tam došli viděla jsem mého milého připoutaného na židly a na hrudi měl přidělanou bombu. Ihned jsem k němu přiběhla a začala jí zneškodňovat. Jenže tenhle typ bomby jsem nikdy neviděla. Asi 3 minuty před bouchnutím mi řekl chraptivím hlasem "Mary, uteč odsud. Musíš žít. Prosím udělej to pro mě." Já nechtla, ale někdo mě pak silně vzal za ruku a odtáhl mě od tamtaď. Chvíli na to pak bomba vybuchla. Po několika týdnech jsem zjistila, že tohle všechno nastražila vláda, tak sem se jim za to chtěla pomstít. Teď už mě konečně někdo odhlali. Slíbila jsem si, že když se tak stane půjdu za ním. Kim prosím uteč odsud a pamatuj co jsem ti teď řekla. Máš na to 3 minuty. Sbohem." Pak jsem z kapsy vytáhla spínač a zapla odpočet. Kim na mě ještě chvíli koukala, ale nakonec se pak rozeběhla rychle pryč. "Nezapomeň na to co jsem řekla." Poslední co jsem pak jen slyšela bylo hlasité BUM.

Svatbou to začalo a svatbou to končí

12. října 2011 v 21:05 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Bohužel jsem z dost vlivný rodiny. V den co jsem se narodila mi můj otec dohodl sňatek s nějakým chlapem též z vlivné rodiny. Byla jsem ještě malinká, takže jsem nevěděla co mě čeká, ale jako bych to tušila. Asi 14 jsem pořád brečela. Teď je mi 18 a otec mi před týdnem oznámil, že se za měsíc mám oženit. Byla jsem dost vyděšená a když mi ukázal fotku toho chlapa málem to se mnou švihlo.
Za měsíc se koná moje svadba. Matka už mě tahá po všelijakých obchodech a taťka dělá vše pro to aby se mi onen muž zalíbil. On během těch 18 let zbankrotoval, ale smlouva o tom řže si ho vemu pořád platí. Teď bydlí v nějakém zatuchlém baráku za městem.

Nastal den svatby. Já na sobě měla překrásné šaty, jen kdyby můj budoucí manžel byl někdo jiný. Blížila jsem se pomalu k oltáři, ale opravdu pomalu až mě musel otec skoro táhnout. Když se kněz ptal "Má někdo nějaké námitky?" Do dveří vtrhnul můj kamrád z dětství. "Ano já mám!!" Vyřval na celý kostel. Otec zrudnul vzteky a šel k němu. "Co tu chceš ty spratkku. Dnes je nejhezčí den mé dcery a ty ho takhle zkazíš." "Nejhezčí den? Ptal jste se jí někdy jestli tenhle sňatek vůbec chce? Jestli bude štastná?" "Ne, ale ona si ho musí vzít. Knězi pokračujte." "Ne" Vyřval. "Sklapni a pojď se mnou ven!" Řekl otec naštvaně. "Ne nepůjdu, bez June neodejdu." V mém obličeji se oběvila jiskra naděje, že mu otec ustoupí, ale bylo to marné. "Vypadni odsut, nebo na tebe zavolám policii." "Říkám to tedy ještě jednou bez June neodejdu." "Dobrá, vytáčím číslo a volám." "Otče ne. Prosím, nech ho v klidu odejít. Vezmu si tohohle člověka jen nech Erika v klidu odejít." "June ne bez tebe neodejdu." Přešla jsem k od oltáře až k Erikovi. "Prosím odejdi. Otec by z toho udělal hroznou tragédii a s tebou by se mohlo stát bůh ví co a to já nechci." "Je mi jedno co se semnou stane já chci být s tebou." Z očí se mi začali kutálet slzy. "Odejdi a hned! Je mi jedno, že chceš být se mnou. Já nechci být s tebou." Otočila jsem se a teď už jsem slzy nedokázala zastavit. "Odejdi." Nejspíš tam stál s vykulenýma očima, ale to jsem nemohla vědět. Po chvilce jsem slyšela prásknout dveře. Odešel. "Promiň, ale musela jsem to udělat. Doufám že mi to někdy odpustíš. Nechci aby ti otec něco udělal." Šlo mi v hlavě. Došla jsem zpět k oláři a řekla knězi aď pokračuje. Ten chlap stál s pobaveným výrazem a ten si přímo řikal o ránu. Přišlo k manželskému polibku. Musela jsem se docela dost dlouho přemáhat abych se k jeho hubě vůbec přiblížila, ale nakonec jsem to udělala. Chtělo se mi strašne zvracet, protože ten chlap byl hrozně odpornej, ale udržela jsem svůj žaludek v klidu. Přešlo k hostině a nakonec ke svatební noci. Na celou noc jsem se zamkla do koupelny aby ke mně nemohl. V ruce jsem měla mobil a snažila se dovolat Erikovi, ale bylo to marné nezvedal to. Nakonec jsem napsala smsku. "MOC SE OMLOUVÁM ZA TO CO JSEM ŘEKLA, NEMYSLELA JSEM TO TAK JEN JSEM MUSELA UKLIDNIT OTCE. ON BY BÝVAL TY POLICAJTY ZAVOLAL. DOUFÁM ŽE MI TO NĚKDY ODPUSTÍŠ. PA JUNE." Vylezla jsem z koupelny až ráno a on spal, snažila jsem se nějak vyplíži z pokoje, ale se vzbudil a chytnul mě. Hodil mě na postel a pak si asi dokážete představit co udělal. Byla jsem na úplném dně. Druhý den jsem se měla stěhovat do té jeho chatrče. Na nohu mi dal čip, abych mu nemohla utéct a aby to završil, vzal si mého malého brášku jako rukojmího. Nenáviděla jsem toho chlapa z celého srdce. Jednou jsem vzala svého brášku a pejska na procházku. Zastavily jsme se v místním parku. Já jsem se mrkla na to zařízení co mě mělo vždy najít. Když jsem nad tím bloumala asi hodinu ozval se za mnou velice známí hlas. "Eriku." Vyletěla jsem z lavičky a silně ho objala. "Moc se ti omlouvám co jsem ti onehdy řekla." "Omluva se přijímá, ale já chápu, že jsi mě chtěla chránit." "Ano chtěla. Můj otec by tě nechal zavřít i třeba na 30 let do vězení a to bych nepřežila." "June uteč se mnou, prosím." "Ano nevíš jak ráda bych to udělala, ale nemůžu tahle zatracená věc mě tu drží a nejen to ale ten parchant si vzal jako rukojmího mého malého brášku. Ale počkat, jemu čip nedal. Stačí vymyslet jak ho dostat ze mě a jsem volná." "Pamatuješ, když jsme byly malí, vždy jsi pod vlasama nosila sponku a tou jsi odemkla a rozebrala cokoliv co jsi viděla." "Ano pamatuju, ale to už je hrozně dávno, ale sponu pod vlasama mám pořád. Ta se vždy hodí." "Pujč mi jí, já to z tebe sundám." Vyndla jsem sponku a sedla si na lavičku. On si sednul naproti mě na další lavičku a zvedl mi nohu a koukal se na to proklaté zařízení. "Už vím jak na to. Už jsem to jednou rozebíral." Během 5 minut jsem to měla sundané. Čapla jsem brášku a s Erikem jsme utíkaly co nejrychleji k jeho autu. Nasedly jsme a odjeli do nedalého městečka. Tam jsme prohledaly brášku, kdyby náhoudou mu taky něco podstčil. Pro jistotu jsem si já i bráška koupily nové oblečení a to staré spálily i se svatebním prstenem. Nejspíš vyletí z kůže až zjistí, že jsem zdrhla a nejen on ale i otec. Ale co je mi to fuk, chci začít nový život. S bráchou jsme si ještě nechaly změnit jméno. Odteď už nejsme June a John Dowsnovi, ale Mary a Hiro Wincloovi. Pak jsem odjeli někam hodně daleko kde by nenapadlo je nás hledat.

Zabydleli jsme se v jednom malém městečku hodně daleko od našeho bydliště. Je to asi rok co jsem utekla, je možné že už nás nehledaj, ale asi jsem to tehdy zakřikla. Druhý den jsem šla pro brášku do školy, ale tam mi oznámily, že si ho prý vyzvedl můj strýc. Co to je sakra za blbost a pak mi to došlo. Okamžitě jsem se rozběhla domů a rozrazila dveře takovou silou, že div málem neupadly. Přišla jsem do obyváku a tam na židlích byl Erik i bráška. Oba k ní byly přpoutáni a nad nimi stál on. Ten kterého jsem z celého srdce nenáviděla. "Co tu sakra chceš!" "To je doopravdy blbá otázka lásko." U toho posledního slova mě zamrazilo. "Takhle už mi nikdy neříkej.!" "Za ten rok co jsem byla pryč jsem se toho dost naučila, takže tě varuju. Pusť je a nebudu se opakovat.!" On se však začal hlasitě smát a najednou vytáhnul dvě pistole. Jednu namířil na Erika druhou na brášku. "NE." "Neudělám to jen pod jednou podmínkou a to tou, že se semnou vrátíš." "Mary neposlouchej ho. Nesmíš se k němu vrítit." "Sestřičko já se bojím." "Neboj se bráško já ho nenechám aby ti něco udělal. Pojď se mnou ven a tam si to viřídíme." "Hmmm. Tak dobrá." Všly jsme oba ven. Já rychle vytáhla pistoly co jsem začala před nějakou dobou nosit. "Když tě teď zastřelím." Přiložila jsem mu hlaveň mé krasavice na čelo. "Už se nikdy nebudu muset trápit." "Tak to udělej." "Jenže když to zas udělám, už bych nikdy nemusela vidět ani brášku ani Erika, takže ti jenom nakopu prdel. A nebo víš co taky tě můžu zatknout, za únos a vyhrožování. Ale to není špatnej nápad." Z kapsy jsem vytáhla pouta a zpoutala mu ruce. "Teď si nějakou dobu posedíš." Zavedla jsem ho do cely, kterou jsme měli v našem městečku a nechala ho hlídaného jednímstrážným. Ten ale nejspíš v noci usnul. Ráno jsem ho tam našla ležet v kaluži krve. Ihned jsem volala záchranku, ale už stejně bylo pozdě a pak na ředitelství aby poslaly posily, ale než jsem to stihla nahlásit, telefon náhle ohluchnul. Viděsilo mě to. Okamžitě jsem zas šla domů tentokrát jsem oba mé milováné našla v pořádku, ale v zádech jsem najednou cítila hlaveň od pistole. "Když budeš v klidu, nic se ti nestane." "Nech mě být, tobě to asi nestačí říct jednou že ty musíš zabít mého kolegu a pak vyhrožovat smrtí mě, ale já ti něco povím, já se smrti nebojím takže ti to stejně bude k ničemu.!" Dost ho to naštvalo, tak zmáčknul spouš, ale už tam neměl žádný náboj. Než jsem stačila nějak zareágovat, schytala jsem ránu do zátylku a spadla na zem. Po nějaké době jsem se probudila zas v jeho chatrči. Bylo mi hned jasné co se stalo. Vstala jsem z postele na které jsem ležela a přešla do další místnosti. Brášku ani Erika jsem nikde neviděla, nejspíš je nechal být. "Ahoj lásko, to už jsi vzhůru." Zašeptal mi do ucha, ale v tu ránu dostal ránu do břicha a spadl na zem. Využila jsem toho vyběhla jsem ven a naskočila do auta. Zpojila jsem pár drátků a začla ujíždět. Byla jsem už skoro zpět ve svém městečku, ale špatně jsem vybrala zatáčku a zamířila si to rovnou do pangejta. On samozřejmě jel za mnou a zastavil u mě. "Konečně se ti to vymstilo." Vytáhla jsem zbraň kterou jsem v autě našla a namířila jí na něho. On udělal to samé a naráz jsme pak vystřelily. On schytal kulku přímo do srdce, takže na místě zemřel a já jí dostala naštěstí někam jinam. Díky bohu že měl tak mizernou mušku.

Po nějaké době jsem se probudila v nemocnici v mém městečku. "Mary, konečně jsi se probudila." "Eriku, co se s ním stalo?" "Je mrtví, už nám dá konečně pokoj. Jo a abych nezapoměl, máš tu někoho na návštěvu." Pak se otevřely dveře a dovnotř vstoupil táta. "Otče.?" "June jsi vpořádku, to je dobře." "Už nejsem June Dovsnová, ale Mary Wicloová snoubenka Erika Derka. Prosím odejdi a neopovažuj se mi lést na oči." "Dobrá dcero, ale chtěl jsem se ti jen omluvit za svou hloupost. Sbohem." Pak odešel. "Eriku a co bráška." "Neboj je v pořádku, hlídá ho sousedka." "Uffff. Teď už budeme mít klidý život." Během několika měsíců jsme s Erikem měli svatbu a vše skončilo hezky.

Nenávidět, ale přesto mít ráda

9. října 2011 v 21:31 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Tak u tohohle příběhu buďte trpěliví nechtělo se mi to rozdělovat na víc částí, tak je to trošku delší. Přeji hodně zábavy.

Jednou si mě Yamamoto zavolal do své kanceláře. "Ahoj, co potřebuješ staříku." "Mám pro tebe jednui nabídku, už několik let postrádám...." Odmlčel se na chvíli." "Co postrádáš?" "No výš..." "Tak už sakra řekni o co jde nebo odejdu." "No dobře potřebuju kapitána." "Dobrá řekněte pro kterou by měl být jednotku a já vyberu toho nejlepšího." "Ale já měl na mysli tebe." "C-cože mě?" "Ano, ale nejdřív si tě vyzkouším. Podkapitánka Mischell, třetí a čtvrtý důstojník se toho ujmou." "Děláte si srandu? To chcete udělat kapitánem tohle děcko?" Ozvalo se najdenou za mnou. Zatnula jsem ruce v pěst. "Sice je mladá, ale v boji je neskutečně dobrá. Takže může přistoupit ke zkoušce a nezkoušej odmlouvat!" Zaznělo skrz jeho kancelář. "Staříku uklidni se." Snažila jsem se ho ukllidnit pač sem neměla ráda když byl naštvanej. "Takže Leilo bankai umíš, to moc dobře vím. Takže teď se tady utkáš s Mischell a jestli vyhraješ tak nastupuješ jako kapitánka a řekni ti k tomu víc informaci, ale jestli prohraješ nesmíš o tomhle nikomu říct. Tak podkapitánko Mischell a 3 důstojníku 1. jednotky pusťte se do boje." Mischell ani nezaváhala, vytáhla zanpakutó a vyvolala shikai. Po chvíli držela v ruce přkrásnou kosu, hned jsem jí na to odpověděla mím. Po chvíli jsme držela v ruce o něco větší meč a ta malá rolniočka se taky o dost zvětšila. "S takovýmhle děckem nikdy neprohraju." "Jen si zas tak nevěř." To jí dost naštvalo a tak se proti mě rozeběhla a tesně u mé hlavy švihla kosou. Jen tak tak jsem se tomu útoku vyvarovala jinak bych už nejspíš byla bez hlavy. Snažila jsem se na ní být hodná a nebrala to vážně takže měla chvílema navrch, ale když jsem chtěla dát ránu která byjí svalila na zev naše meče se střetly a ten můj najednou začal zamrzat. Ihned jsem na to reagovala, led který pokryl mou zanpakutó najednou roztál. Jí málem vypadly oči z důlku, využila jsem její nepozornosti a jednou ranou jí srazila na zem a meč jsem jí přiložila k hrdlu. "Tak co vzdáváš se?" "Sakra jak je tohle možné. Diť ona je mladší než já jak mě mohla porazit to vážně nechápu." "Výborně Leilo. Ode dneška jsi kapitánkou 14. jednotky. Tato jednotka je přísně tajná, takže o dnešku se nesmí nikdo dovědět a nejen o dnešku, ale o všem co teď budeš ve 14. jednotce dělat. Tihle 3 ti poví vše o své jednotce a hlavně ti budou ze začátku pomáhat, ale musíš slíbit že to nikdy nikomu neřekneš. Joa taky samozřejmě jseš pořád 3 člen mé jednotky." "Ano dobrá přísahám, že to nikdy nikomu neřeknu." "Dobrá, takže přijď zítra sem a Mischell tě tam dovede. Já vědě, že to máš v krvi." "Počkejte nechcete říct že je.." "Ano Mischell je to dcera vaší bývalé kapitánky Maiko Kuchiky." "Ano je to opracdu ona. Leilo už můžeš jít." "Dobrá, tak zatím staříku."

"Mischell ona se to nikdy nesmí dozvědět. Ani ona ani její bratr, je ti to jasný." "Ale neměli by jsme to před nima tajit." "Já jim to řeknu, ale až bude vhodná doba." Já vím, že je neslušné poslouchat za dveři, ale tenhle kousek jsem si poslechla. Radši jsem pak odešla, bůh ví co bych se ještě dozvěděla.

Připlazila jsem se domů a hned padla do postele, byla jsem unavená z toho všeho co se neska stalo a nakonec jsem po chvíli usnula. Vzbudila jsem se až někdy večer. Šla jsem si uděla něco k večeři, protože mě přepadl hrozný hlad. Při cestě do kuchyně jsem si ani nevšimla Byakuyi a ani jsem neslyšela co mi povídá. "Byakuyo? Promiň já teď nevnímala, co jsi říkal." "Leilo stalo se něco? Jsi úplně mimo, to u tebe není normální, Jindy býváš až moc živá." "Nic mi není jenom jsem unavená. Nemusíš dělat starosti." "Tak dobrá." Večer jsem chuŤ jít ven provětrat, sice už byla tma ale já šla. Po hodině bloudění v okolí mého domu jsem zaslechla známý hlas. "Leilo? Co tu děláš v tuhle hodinu?" "Ukitake. No jen jsem se šla provětrat a co tu děláš ty?" "No to samé co ty. Mám kopu papírování a už jsem u toho usínal, tak jsem se šel radši projít." "A nechcešs tím pomot?" "Jestli by se ti chtělo." Rozzářily se mu oči "Zrovna teď se mi tam zas něco nahromadilo po té události s Aizenem jsem na to moc času neměl." "Tak dobrá a když se na to hned vrhnem tak to do rána určitě budem mít hotový." "Heke a není ti špatně?" "Proč?" "Že mi sama od sebe nabízíš pomoc." "Hele já nejsem taková jak si myslíte, jen mám prostě hodně energie no." "Promiň já moc dobře vím jaká seš." "Tak jdem aď to je brzo hotové." Po 3 hodinách jsem dost litovala, že jsem mu nabídla pomoc, bylo toho opravdu dost.

Pracovala jsem někdy do dvou do rána. Ukitake okolo půlnoci usnul tak to bylo vše na mě. Měla jsem vše hotové a tak jsem si položila na chvíli na stůl hlavu a za chviličku jsem usla. Ráno když jsem se vzbudila Ukitake si ještě v klidu pochrupoval, tak jsem vstala a sla udělat čaj. Postavila jsem ho před něj. Jakmile ucítil jeho vůni zamžoural očima a probudil se. "Dobré ranko ospalče." "Dobré, děkuju za čaj." Pak se rozhlédl a kde včéra večer byla ještě hromada púapíru dnes tam bylo prázdno. "Ty jsi to dodělala sama? To jsi mě měla vzbudit. Promiň že jsem ale usnul." "To je v pohodě já taky vytuhla, ale až potom co jsem to dodělala." "Promiň, ale jinak dík. Jak ti to ale oplatím. Leilo nešla by jsi se mnou dnes na večeři?" "Tak dobrá, kdy a v kolik?" "Dnes večer a v 7 hodin se pro tebe stavím." "Dobrá, budu tě čekat. Tak zatím Ukitake." Rychle jsem vyběhla z jeho kasáren když jsem si uvědomila kolik je hodiň a anmířila jsem si to rovnou k staříkovy do kanceláře. "Ahoj staříku tak jsem tu." Řekla jsem poměrně zadýchaně. "No to je dost, už jsem si myslela, že nedorazíš." Ozvalo se za mnou. "Pardon, musela jsem si ještě něco zařídit." "Jasně a to zrovna v kasárnách 13. jednotky." Ve chvíli kdy to řekla jsem zrudla jak rajčátko a otočila se na ní. "To mě jako chceš špehovat nebo co. To je snad moje věc kde jsem byla!" "Jo je jen že já tě nesledovala jen jsem tě tam zahlídla včéra večer." "No tak děvčata nechte se, teď jste v jedné jednotce a musíte spolupracovat." "Pomiň staříku." "Takže Mischell tě teď zavede do vašich kasáren a provede tě tam. Tak jděte a Leilo hodně štestí." "Děkuju budu ho potřebovat." Po 10 minutách cháze jsme konečně narazily na jednu budovu. "Tak tady to jsou naše kasárny." Vešly jsme dobnitř a Mischell me představila ostatním. Všichni vypadaly mile a i štastně, že konečně mají kapitána. Potom mě tam všude provedla a skončily jsme mou kanceláří. Vešly jsme tam a na stole už na mě čekalo nějaké papírování. Sedla jsem si k tomua za necelou hodinu jsem to měla hotové. Bylo toho docela dost Mischell na mě koukala jako na zjevené. "Jak to, že si to na poprvé zvládla tak rychle? Aha už chápu, proč si byla včéra u Ukitakeho." Zas jsem zrudla. "On měl dosti velké problémi s papírováním. Podle toho odstínu červené na tvém obličeji bych usoudila, že k němu něco cítíš." Můj obličej dostal ještě čevenější nádech než předtím. "Takže ano. No to mě podrž. Ale máš smůlu, on k tobě nikdy nic cítit nebude." "Jak ty to můžeš vědět a sakra nepleť se mi do mého soukromého života, tobě tohle všechno může bát ukradený. Asi tě někam pošlu, myslím na nějakej úkol, ale ještě si rozmyslím na jakej. A teď jsi už tvoji pomoc nepotřebuju, už jsi mě tu provedla a z papírama si umím poradit sama takže ahoj." Teď zrudla ona, ale vzteky. Došla ke dveřím a za sebou jimi práskla.

Večer jsem se převlékla do něčeho míň formálního, tuďíž jsem si vzala bílé šaty. Zaběhla jsem za Byakuyou a oznamila mu že nevím v kolik se vrátím. "Počkej a kam jdeš? Takhle oblečenou jsem tě totiž dlouho neviděl." "Ukitake mě pozval na večeři za to že jsem mu včéra pomohla s nějakýma papírama." "Aha, tak se dobře bavte. A kdyby ses vracela pozdě, tak nedělej prosím hluk." "Dobrá ahoj." Vyšla jsem před bránu a přesně v 7 hodin tam Ukitake přišel. "Ahoj. Teda musím uznat, že ti to sluší. Takhle oblečenou jsem tě totiž nikdy neviděl. Tak půjdem." "Dobře." Celý večer jsme si povídaly. Bylo to úžasné Ukitake vždy vytáhl nějakou vtipnou historku, kterou s Kyorakem nebo s někím jiným prožil. Když už bylo dost pozdě tak mě doprovodil domů. Chtěla jsem udělat to na co jsem zbírala odvahu celý večer, ale on to udělal za mě. Těsně před vraty mého domu si mě k sobě přitíhl blíž a políbil mě. Tak já na to zbíram odvahu a on to pak jen prostě udělá. A pak že ke mě nic neucítí, až se o tom Mischell dozví tak pukne vzteky.

Po dvou měsících si na mě mí důstojníci zvykli a bez problémů plnily úkoly, které jsem jim zadávala. Papírování mi nedělala vůbec problém a tak jsem mívala dost volného času. S Ukitakem jsem trávila co nejvíc času co to šlo a ještě jsem plnila mise jako 3 důstojník 1. jednotky. Takže jsem občas měla docela dost na pilno, ale útěchou býval vždy čas strávený s mím miláčkem. Jednou jsem přišla domů o něco dřív, protože moje jednotka něměla žádné úkoly tutíž měla vetšina lidí volno. Chtěla jsem Byakuyu překvapit, protože on už vv tuhle dobu občas bývá doma. Vtrhla jsem do obyváku "Byakuyo jsem dnes doma dřív." Když jsem se koukla směrem ke gauči málem to se mnou seklo. Tam leželi Byakuya, který měl už jen tranky a pod ním Mischell, která měla jen košily a kalhotky a vášnivě se líbali. "P-promiňte." Rychle jsem zavřela dveře a šla do svého pokoje. Po půl hodině se ozvalo zaklepání. "Dále." "Leilo, chtěl jsem si s tebou pormluvit." "Ano je mi to jasné nikomu to neřeknu neboj brácho." "Ještě, že mám tak chápavou sestru." "Která ti se všim vždy pomůže"

Druhý den jsem si Mischell zavolala do kanceláře. Přišla a byla dost neklidná. No i když já se jí ani nedivím. "Mischell mám pro tebe úkol. Nedaleko odsud byl zaznamenán docela divný duševní tlak, poslala bych něko jiného, ale všichni už nějaký úkol mají a já sem se začala utápět v papírování. Udělala by jsi to prosím." "Dobrá." "Tady máš přesné místo kde to bylo a můžeš jít. Jo a dávej na sebe pozor." Když odcházela potichu vzdychla. Chtěla jsem jí něco ještě říct, ale vsadím se že by to řekla Byakuyovi a ten by mě nejspíš zabil. No nic ty papíry musím dodělat.

Chvíli na to u Mischell:
"Příště něco takového odmítnu, v tuhle dobu už jsem měla být někde jinde. Nic tu není tak se vracím a hlášení jí podám až zítra." "A to řekl kdo, že tu nikdo není." Rychle se ohlídla zpět a přitom vytáhla zampakutó. "Mám na tebe jednu otázku, kde má kasárny tvá 14. jednotka." "Co to tu plácáte, jednotek je jen 13." "Ale já vím, že ta 14 existuje. Tak kde je a nelži poznám to když někdo lže a ani nezapírej že k ní nepatříš." "Tak dobrá patřím, ale nikdy vám neřeknu kde ty kasárny jsou a jak vůbec víte že existuje." "Má žena byla předchozí kapitánka." "Cože vy jste...." "Ano jsem manžel Maiko Kuchiky." "A proč to vlastně chcete vědět, ale že se vůbec ptám. Holou chce jen zabíjet." "No máš pravdu, ale dnes zabíjet nejdu hledám jednu dívku, myslím že se jmenuje Mischell. Neznáš jí náhodou?" ůNIkoho takového neznám, asi jste si spletl jednotku. A navíc proč bych měla holouovi říkat kde je místo mé jednotky a ještě k tomu mu pomoct někoho najít." "Ten tvůj ironický sarkazmus mě opravdu začíná štvát." "Vážně a mě to zrovna začalo bavit." Pak vytáhla meč a rozeběhla se proti němu. Švihla mečem nad jeho hlavou. Vykryl se, ona otočila měč a udeřila ho tupou stranou do kolene. On ztratil rovnováhu a spadl na zem, ale během chviličky zas stál na nohou a vykríval další její ránu. "Už mě to přestává bavit." Řekl a pak uvolnil celý svůj duševní tlak. V celém Seireitei se rozezněl poplach a má jednotka jednotka vyrazila na místo kam jsem poslala Mischell. Když jsme tam doběhly Mischell ležela na zemi celá pomlácená. "Mischell" Zařvala jsem a doběhla jsem k ní. "A takže tohle je Mischell kterou hledám. No i ten popis by vlastně seděl." Bez rozmyslu jsem na něj zaútočila. Byla jsem vzteky úplně mimo. On se mím ranám vyhíbal, ale pak najednou zmizel. Uklidnila jsem se a požádala někoho aby odnesl Mischell do kasáren 4. jednotky. Druhý den se probudila. "Jak se cítíš Mischell?" "Až na tu šílenou bolest hlavy to ujde." "Proč jsi začínala bezvíznamný boj, mohla sis aspoň zavolat někoho na pomoc!" "To mám stáhnout ocas a utéct jako nějakej prašivej pes." "Tak proč sis aspoň neposlala pro nějakou pomoc." "Je vidět, že mě neznáš." "Je jedno jestli znám nebo ne. Jseš má podřízená a skoro člen rodiny. Já prostě nemůžu dopustit aby se ti něco stalo." "Mě to, ale nezajímá já prostě z boje neutíkám." "Achjo, nechtěla jsem aby to tak vyznělo." "Ale vyznělo to tak." A takhle se rozjela další naše hádka. Najednou vlítla do pokoje kapitánka Unohana. "Leilo dost, ona musí opodčívat. Ven a okamžitě." "Moc se omlouvám." Vyšla jsem tedy ven a namířila jsem si to rovnou domů, už toho na mě bylo prostě moc a to dneska budu muset jít na kapitánskou poradu a to bude otázek. Achjo. Poprvé na sebe vemu to bílé haori. Vyndala jsem ho ze skříně a připravila ho na poostel, že až půjdu tak si ho vemu. Místo bílého tílka jsem si pro změnu oblékla černé, aby to s tím haori nesplívalo. Na pás jsem si připnula zampakutó a oblékla haori. No dobře už bych asi měla vyrazit. Nakoukla jsem ven jestli tam někde není Byakuya a pak jsem vyšla. Použila jsem shunpo aby mě nikdo neviděl. Když jsem stála před těmi velkými dveřmi, vůbec se mi nechtělo dovnotř. Ze vnotř se pak ozvalo. "Představím vám teď kapitána 14. tajné jednotky. Dnes bude odhalena jak pro vás tak i pro veřejnost, už nemá cenu jí tajit když o ní Aizen ví. Pojď dovnitř." Ozvalo se a já s velkou nechutí pobídla dveře aby se otevřely. Když jsem vešla dovnitř, všechny pohledy se aoutomaticky stočily ke mě. "Takže Leilu znáte určitě všichni. Ona je teď tedy kapitánem 14. jednotky. Jak se vede tvé podkapitánce Mischell." Kdyby se dalo pohledem zabíjet tak bych už asi byla mrtvá, protože Byakuya si mě teď měřil pěkně vražedným pohledem. "Už je jí lépe." "Teď by jsi všem mohla říct co tvá jednotka vlastně dělá. Řekl bych že je napadá spousta otázek." "Docela dávno byla založena má jednotka............." Takhle jsem tam nějakou dobu vyprávěla o mé jednotcea asi jsem řekla vše co chtěli vědět, protože nikdo žádnou otázku neměl. "No a včéra se nedaleko odsud oběvil podivný duševní tlak. Poroto že všichni mí důstojníci už něco měli a já byla zavalena v papírování, tak jsem musela vyslat mou podkapitánku aby se tam porozhlédla." TeĎ mě spálil další Byakuyův vražedný pohled. "No jenže jsem nemohla tušit, že ten duševní tlak patřil Espadovi." "On to byl espada?" Ozval se stařík. "Ano měl na rameni číslo 4." "A co tu chtěl?" Řekl naštvaně. "To nevím, ale možná by to mohla vědět Mischell." "Dobrá hned jak tu skončíme tak za ní zajdeš a vyslechneš jí." "Kapitáne Yamamamoto a nemohl by za ní dojít někdo jiný?" Opáčil na to Byakuya." "Né půjde tam Leila, jako její kapitán by k ní mohla mít dobrý vztah." To sotva, proletělo mi hlavou. Dík brácho snaha byla. "Ano, ale nezajišťuju, že to přežiju." Zamumlala jsem si pak ještě pro sebe a tomu se musel Ukitake zasmát. "Dobrá tedy Leilo jakmile zjistíš něco od své podkapitánky, vydej se ke své jednotce a kontrolujte veškerý duševní tlak v okolí, ten holou se určitě oběví znova. Kdyby jsi potřebovala s něčím pomoct ostatní jednotky ti budou k výpomoci. Tak se do toho pusť." Hned jak nás rozpustil vylítla jsem od tamtaď , abych zjistila co ten espada doopravdy chtěl. Naneštěstí mě ale odchytl Byakuya. "Kde je Mischell?" "V kasárnách 4. jednotky, ale má prý odpočívat. Já tam za ní na moc dlouho nejdu." "To bylo myšleno tak, že má mít klid od tebe. Kdyby si se s ní nepohádala hned jak se probudila, neměla bych nic proti tomu aby jsi tam zůstala." V tu chvíli mě polilo horko, protože jsem viděla jak brácha rudne vzteky. "Hele nechceš tam jít se mnou? Mischell by to ocenila a já taky." "Ne teď musím ke své jesnotce, ale vyřiď jí že se tam dneska ukážu ano." "Dobře, tak zatím brácho." Došla jsem tedy za Mischell. Ona mě jako vždy ne moc přívětivě pozdravila "Promiň jsem tu pracovně, ale taky jsem se ti chtěla omluvit za tu předešlou hádku. Ale k věci ode dneška jsem oficiální jednotka. A teď nvíš co ten holou chtěl?" "No chtěl vědět kde máme kasárny, ale to jsem mu neřekla." "To je dobře a co přesně chtěl?" "To bohužel nevím." Ona mi určitě něco zatajujo, protože když jsem tam přišla a zařvala na ní tak říkal něco jako tak to jseš ty co jsem hledal. "Tak děkuju aspoň nějaké informace mám. Jo Byakuya říkal, že se tu dnes staví tak ho máš prý čekat." Mischell okamžitě zrudla. "Tak zatím a doufám že budeš brzo na nohou." Jakmile jsem zavřela dveře od jejího pokoje znova se rozezněl poplach. Vešla jsem ještě za ní abych jí řekla, že nikam nemá chodit, ale když jsem vešla dovnotř tam byla jen prázdá postel. Ihned jsem vyrazila na místo udkud sálal ten duševní tlak. Když jsem tam dorazila, uvědomila jsem si že se nacházím v kasárnách mé jednotky. Vyděla jsem mé důstojníky a důstojnice raněné na zemi. S některými to vypadalo opravdu zle. Mischell tam stála před nějakým chlapem. Ne to byl ten holou co předtím. Už se sotva držela na nohou, musela se podpírat o svou kosu. "Mischell, okamžitě se stáhni, nech to už na mě." "Dobrá, ale jenom pro tentokrát. Příšte si to dobojuju sama." Ty nikam nepůjdeš holčičko." Ozvalo se velice známím hlasem a i ten duševní tlak byl docela známej a nebyl jenom jeden, byly dva. "Aizene, co tu sakra chcete." "Přišly jsme si tady pro Mischell." "Jen přes mou mrtvolu." "To není problém zařídit." Rozešel se mím směrem, ale Gin ho najednou zastavil. "Nezapomeň, že jsme přišly pro Mischell a ne někoho zabíjet." "Proč mě sakra chcete." "Máš předpoklady na to se stát jedním z nejmocnějších holou." "Hm, ale ná nechci." "Máš smůlu, Gine postarejse o ní." "Gine prosím ne." Rozeběhla jsem se směrem k Mischell abych jí bránila, ale cestu mi zaterasil ten zatrecenej holou, málem jsem na něj zapoměla. Mischell se snažila s Ginem bojovat, ale ten jí udělal velkou ránu na boku. Pak když už se nedokázala bránit si jí hodil přes rameno a odelšly skrz gargantu. "Mischell" Zařval někdo za mnou. "Leilo, Byakuyo nesnažte se tu už zpět nezískáte, je moc pozdě." "Tati, já myslel že jsi mrtvý." "No nezemřel jsem, jen mě Aizen přeměnil v holoua no ale jakmile jsem se probudil a uvědomil si co ze mě je už jsem se nemohl vrátit." Byakuya už byl na pokraji šílenství. Unesly mu dívku, kterou miluje a zjištění že otec žije, ale je holou ano to by položilo snad každého. Najednou se ale rozeběhl proti otci, nejspíš mu chtěl něco udělt. "Ne Byakuyo stůj, nejdřív se uklidni než na někoho zaútočíš." Zařvala jsem jejím směrem, pak jsem si všimla že sa mnou stojí Ukitake s Kyorakem "Ukitake, Kyoraku musíte Byakuyu odtáhnout prosím." Oba k němu přiběhla a snažili se o to co jsem se je požádala. "Leilo to nejde." Řekl Kyoraku. "Musíto jít, prosím dostaňte ho odsud." "Kenpachi pojď nám pomoct." Zvolal Ukitake. "Ale já se chtěl zapojit do boje." "Kenpachi Zaraki tohle je můj boj, prosím pomoc jim ho odvést." Vrhla jsem na něj vražednej, ale i prosebnej pohled. "No dobrá, ale za to že to udělám chci aby ty jsi se se mnou pak utkala místo tohohle." "Ano, ale teď už ho prosím odveďte." Teď bych snad odkejvala uplně všechno. "Na to, že jsi mladší se staráš ty o bratra než on o tebe." "Výš po tvé a matčině smrti sem to já nesla hůř než on a v tu dobu se on staral o mě, tak mu to teď chci oplatit." Sakra proč s ním tady klábosím, už to není můj otec, ale holou. Pak jsem vytáhla zampakutó a rovnou vyvolala bankai a vrhla se na něj. Nestačila jsem mu, když už jsem čekala poslední a to smrtelnou ránu nic se nestalo. "Protentokrát tě nezabiju, ale příště už nebudu mít slitování." Řekl a zmizel. Pak jsem ztratila vědomí.

Za několik dní jsem se probudila v nemocnici a u mé postele seděl Ukitake. Hned jak jsem si sedla mě silně objal až jsem se začala dusit. "Kde je Byakuya?" Ihned jsem vylétla z postele a začala se oblíkat. "A jak mu je?" "Teď je nejspíš doma a nevím jak mu je několik dní jsem ho nepotkal, ale dnes by se měl ukázat na schůzce kapitánů. Když je o tom řeč, pojĎ za chvíli začíná." Došli jsme tak akorát když to začalo. Projednával se tam plán jak na Aizena, protože to co se stalo už bylo moc. Nakonec jsme se dohodly, protože cílem Aizena byla KArakura, že jí přenes do Soul socienty a tam nastrčíme falešnou. Taky ve stejnou dobu bude vysláno několik kapitánu do hueco mundo pro Mischell. Do světa holou jdu já, Byakuya, Kenpachi, Unohana a její podkapitánka, Mayuri, Renji Abarai podkapitán 6. jednotky a Rukia Kuchiky čily moje a Byakuyova sestra. Vyrážíme za několik dní. Pak nás stařík pustil. Hned jak jsme vyšli ven, Byakuya mě objal stejně silně jako předtím Ukitake. "Sakra to mě chcete všichni udusit?" "Promiň" "To je dobrý." "Pojď se mnou prosím, musíme si promluvit." Došly jsem až domů. "Leilo, kdyby se mi tam něco stalo, budeš to ty kdo převezme naší rodinu, ale to není vše. Kdyby tedy náhodou ochránila by jsi prosím Rukiu. Vím že slib jsem dal já, ale udělala by jsi to pro mě." "Ano udělala, pro svého vrášku cokoliv." "Ale teď slib ty něco mě." "A co?" "No to že se ti nic nestane. To bych asi nepřežila." "Budu si dávat pozor, ale je samozřejmé že to platí i pro tebe." "Hele vždy jsem všechno přežila, tak ani tady se mi nic nestane. Prosimtě já si musím ještě něco zařídit, ale vrátím se hned jak to půjde ano." "Dobře." "Tak zatím." "Leilo moment." "Ano?" "A co takhle si vzít haori." No jo dík já na něj zas zapoměla. Ahoj." Skočila jsem si pro haori a šla rovnou ke své jednotce. Jak jsem mohla tušit nahromadilo se mi tam papírování a taky budu muset projít jednotku a zjistit ztráty na lidech. Když jsem je všechny prošla měla jsem asi 10 mrtvích, to je málo, ale přece jenom kdybych si pospíšila, nemusel by umřít nikdo. Dřepla jesm si za tu hordu papíru a začala pracovat. Asi po hodině jsem slyšela zavrzat dveře. "Prosím když chcete někdo vstoupit, mohli by jste zaklepat." "To musím klepat i já." Ihned jsem odvrátila pohled od papíru a přede mnou stál Ukitake. "Přišel jsi mě zachránit, před upapírováním." "Ano přesně proto jsem tu." "Bohužel já to musím nejdřív dodělat." "No tak já ti pomůžu." "Vážně, děkuju. Vem si prosím ty pohřby mocjich není." Vzala jsem tedy jednu hromádku papíru a podala mu jí. On si jí vzala a šel si sednou na gaič a lejstra si dal na stolek před ním. Po dvou hodinách jsme to měli všechno hotové. Už byl večer a já chtěla rychle domů, ale zas to že mi s tím Ukitake pomohla a přišel pro mě to mu musím nějak oplatit. Vzala jsem šátek co jsem měla v jednom šuplíku a zavázala mu oči. "Co to děláš." "No chtěla bych ti ukázat jedno místo, ale je tajné tak proto ten šátek." "Aha, tak dobrá veď mě." Vzala jsem ho za ruku a dovedla na jedno překrásné místo. "Páni to je krása." "Ano já vím." "Kdo ti o tomhle místě řekl?" "Máma, když jsem byla malá tak jsme sem často chodily. A prý se tu seznámila s tátou." "Já vím že bych to asi neměl vytahovat teď ale je pravda že ten holou je..." "Ano je to můj a Byakuyův táta." "A jak to snáší?" "No nedává to moc najevo, ale nejlíp taky ne." Mě se pak o téhle situaci nechtělo mluvit, tak jsem ukončila konverzaci polibke. "Dobrá tak já už budu mlčet." Stalá jsme zrovna před vodopádem a kousek pod náma bylo jezírko, tak jsem si sundala haori, tričko a kalhoty a skočila do něj. "Hej ty tam nahoře, budeš tam jenom tak stát nebo půjdeš za mnou.?" Po chvíli rozhodování se tak svléknul a skočil za mnou. "Ty mě čím dál víc překvapuješ." "Já vím já ráda lidi překvapuju." "To vidím." Pak jsem se potopilůa a chvíli na to jeho stáhla za sebou. Viděla jsem že se nestihl pořádně nadechnout, tak jsem mu věnovala trochu svého kyslíku. To byla jedna z mála pěkných chvilek v téhle hrozné době. Museli jsme rychle vyplavat nahoru aby se ani jeden z nás neutopil. Já jsem se na chvíli myšlenka oddálila od tohohle místa a najednou jsem vylezla z vody a sedla si opodál do trávy. "Co se stalo?" Zeptal se Ukitake když za mnou přišel. "Nic." "Ty myslíš pořád na Mischell, že je to tak." "Ano, je má chyba, že jí Aizem unesl." "Ale to není pravda měla zůstat v nemocnici. Ale vsadím se ž ona si poradí a nejsem nejspíš jedinejk kdo si to myslí. Řekl bych že i kapitán Hytsugaya myslí na to samé." "Co má společného Mischell s Toushirem." "Ty to nevíš? Toushiro je mladší bratr Mischell." "Tak tohle by mě nikdy nenapadlo." "Ona měla něco s Byakuyou, že je to tak." "Ano, chudák brácha. A jak ty to vlastně výš?" "Nevěděl jsem to co jsem předtím řekl byla otázka, takže ty jsi mi to teď potvrdila, neboj nikomu to neřeknu." "Já už bych asi měla jít, aby tam Byakuya nebyl sám." "Zůstaň tu ještě chvilku prosím." "Ale jen na chvilku.

Mezitím v Hueco mundo:
"Aizene, tak jak jsi daleko s tou holkou." "Už je přeměněná. Mischell mohla by jsi sem prosím jít." Mischell došla až ke Ginovi, tomu málem vypadly oči z ďůlko, měla totiž na boku velikou jedničku. "Sakra Aizene co jsi to s ní udělal.?" "Já nic to hokyoku se rozhodlo samo."

Uběhlo několik dnů a mi už vyráželi do hueco mundo. Ještě poslední rozloučení s Ukitakem a pak jsem musela jít. Událo se několik souboju z různými holouů Já měla tu smůlu, že sem bojovala zas s tátou. Bojovaly jsme v nějaké budově plné sloupů. Zas jsem čekala poslední ránu, ale nic. Když jsem se probrala z bezvědomí, byla jsem přivázaná k jednomu ze sloupů. Ne schodech stál Tosen a Aizenem, Gin už asi byl pryč. Pod schodama stála malá drobná blondínka oděná do bílého a v ruce držela přenádhernou kosu. "Mischell, pohlídáš palác po dobu naší nepřítomnosti." "Ano pane Aizene." "Tak dobrá teď už můžeme jít. Jo a pohlídej tady slečnu Leilu mám jeden zajímavej pokus, kterej bych na ní chtěl vyzkoušet." Tak teď doufám, že se tu neoběví Byakuya, asi by neunesl pohled na jeho milovanou. "Mischell? Jsi to ty?" Ozvalo se. "Achjo já budu příště držet své myšlenky na uzdě. Braško tohle už není ta Mischell co jsme znaly je to holou a ani si nás nejspíš nepamatuje." "Leilo? Já myslel že jsi někde jinde." "Ne jsem tady, mohl by jsi mě prosím rozvázat?" Pak se rozešel ke mě, ale nedošel tam, protože Mischell na něj začala útočit Byakuya se bránil a dokonce vyvolal bankai, protože to s ním vypadalo bledě. "Bráško, je mi to líto, ale budeš jí muset zabít." Pak odvolala bankai i shikaj a bojoval normálně jen s mečem. Pak najednou ostří jeho meče proklálo její srdce. Poslední co řekla bylo "Děkuju byakuyo, miluju tě." Brácha si pak k jejímu bezvládnému tělu sednul a objal ho. "Bráško pozor!" Ani se neohlédl, jen se na mě podíval omluvným pohledem. "Nééééééééé" Pak jeho srdcem projela Ginova zampakutó. "Ne, proč? Proč jsi to udělal?" "Je mi to líto Leilo, ale z jistých důvodů umřít musel. Teď tě odvážu a musíme hned do světal lidí, tak mě prosím nezabij hned jak to udělám ano." Přešel tedy ke mě a rozvázal mě. Když mě rozvázal má mysl rozhodla, že ho teď nezabiju, to si nechám až na potom. Šly jsme ke gargantě, ale cestu nám zaterasil můj otec. "Tak teď naposledy Leilo. A doufej že teď už mě porazíš. Už tě šetřit nebudu." "Koenčně tě zabiju." Vytáhla jsem zampakutó a rozeběhla se proti němu, Gin se zatim někam stáhnul. Bylo to hreozně na těsno chvíli jsem měla navrch ja a chvíli zas táta. Až po nějaké době jsem měla už delší dobu na vrch já tak jsem vyvolala bankai. Můj meč se o něco málo změnil i s rolničkou. Rolnička je asi nejdůležitělší část tupně shikai i stupně bankai. To ona kopíruje a uchováv schopnosti jiných zampakutó. Pak jsem tátovi udělala ránu přes celou hruď a on začal hodně rychle krvácet. "Leilo, teď mě dobře poslouchej. Máš v sobě skrytou obrovskou sílů, ještě silnější než je tvůj bankai. Použij jí proti Aizenovi. Mám tě rád dcerko a vždy jsem měl." Stála jsem k němu zády. "Jak může mít holou rád?" Z očí se mi začaly kutálet malé kapičky slz. Otočila jsem se na něj. "Může mít rád......." To bylo poslední co řekl. "Leilo musíme jít." Řekl utišujícím hlasem. "Sbohem otče." Když jsme prošly gargantou jediný kdo byl bez žádného škrábance byl Aizen. Všichni ostatní holou byly mrtví a nic o ostatních jsem nevěděla. Dokonce i Tosen zemřel. "Aizene!" Otočil se a v jeho očích bylo vydět překvapení. "To, že jseš tu znamená, že Mischell a tvůj otec jsou mrtví, stejně byly bezcení." "Nemluv tak o nich. Pro tebe byly bezcení, ale pro mě znamenyli mnohem víc." "Leilo musiš zůstat v klidu, jinak se tvá síla vymkne kontrole. Svou sílu musíš najít v klidu." Trochu jsem se uklidnila. "Gine zabil jsi už Byakuyu? A doufám, že aspoň přímo před jejíma očima." To mě znova naštvalo, teď už se jednalo o brášku. Okolo mě se začala uvolňovat zvláštní energie a začala obklopovat mé tělo. "Ano naštvi se ještě víc." "Leilo dost, uklidni se. Nesmí se z tebe stát žádná holou. Ano máš sílu přeměnit se v něj a využívat jeho sílu, ale jen když budeš v klidu, jinak už se nebudeš most změnit zpět v člověka." "Gine mlč vše skazíš!" Zařval Aizen. Snažila jsem se uklidnit a povedlo se. "Aizene teď zaplatíš za smrt mích blízkých." "Tvůj otec a bratr museli zemřít." Snažil se mě zas naštvat "A nejen oni i ta sladká Mischell byla součástí plánu. Přeměnil jsem ji v holoua aby jsi viděla ostatní trpět a hlavně aby jsi trpěla ty. Copak tě neštve, že jsem je nechal všechny zabít?" "Ano štve mě to a hlavně mě to bolí, ale nesmím se nechat ovládnout vztekem." Pak jsem se do něj pustila. On nevyvolal ani shikai a to byla má výhoda, protože mě nemůže uvrhnout do žádné iluze. Po chvíli se přidal i Gin, ale to neměl dělat. Aizen ho bodl do srdce a začal padat k zemi. "Teď už je to jen na tobě Leilo, veř si a najdi v sobě tu sílu, ale hlavně zůstaň v klidu." Zas mě přemáhal vztek, už mě nebavilo vidět své milované umírat. Nebýt Gina já bych před nějakou dobou umřela. Aizen využil mé nepozornosti a já dostala jednu pořádnou ránu do zad, že jsem dolétla až na zem a tam jsem velkou silou objala silnici. Pomalinku jsem vstávala, přece jenom to byla obrovská šlupka a pak jsem uviděla něco co mě srazilo na kolena. Opodál leže Ukitake a Kyoraku a oba byly od krve vypadalo to jako by byly mrtví. Neměla jsem čas to zkoumat. Polil mě obrovský vztek a ta divná energie se oběvila znova. Místo mého předešlého oblečení jsem měla bílé tílko a kraťasy a na místo jednoho meče jsem měla dva o něco kratší a na obou zářila menší rolnička. Namířila jsem si to k Aizenovi a jeden meč jsem schovala za záda. "To je ta tvá síla, já tedy nevidím moc změn. Měč se ti zmenšil a oblečení máš jiné. Počkat, pročpak necítím tvůj duševní tlak." "Sice se mi zmenšil meč, ale na místo jednoho mám dva." Ukázala jsem mu i ten druhý. "A jak to tak bývá ti kdo necítí momentálně můj duševní tlak jsou na hodně vzdáleni od mé síli, jinak řečeno kdybys to cítil na místě by jsi umřel, ale nemůžu ho vypustit celý. Viděla jsem v tomhle městě pobíhat několik lidí a navíc by to nemuseli přežit ani ostatní shonigami co tu jsou." "To není možné, neměla jsi být tak silná." "Je prava, že jsem hodně naštvaná a to mi povedlo tu sílu oběvit, ale pak už jsem použila trochu hlavu a přešla do téhle fáze a teď by se dalo říct, že jsem holou a ne shonigami, takže má síla se může ještě navíšit tím, že uvolním své zampakutó, ale mé tělo by asi neuneslo tak velký nárust síli a mohla bych zkolabovat. Takže to ukončím rychle." Zútočila jsem na něj. On uvolnil shikai, ale zjistil, že je to k ničemu, že na mé oči momentálně iluze neplatí. "Smůla Aizeme, své iluze jsi měl použít o něco dřív, teď už nemají žádnej účinek. Moje oči už rozeznají iluzi od skutečnosti." Uštědřila jsem mu několik nehezkých ran a pak dostal ránu do zad,přesně takovou kterou jsem dostala já předtím. Odletěl až na zem a já šla za ním. Stála jsem blízko něho a potom jsem se přiblížila úplně, chtěla jsem dát poslední ránu, ale najednou mě příšerně bodlo u srdce a já cítila jak se ze mě vytrácí síla. Po nějaké chvíli jsem už na sobě měla zas shonigamský plášť a musela se opírat o svou zampakutó abych nespadla na zem. "Copak, tvá síla se začala vytrácet. Tvé tělo na takovou sílu není ještě připraveno. Máš se ještě hodně co učit. Jsi jen děcko." Podlomila se mi kolena a já dost bolestně dopadla na zem. Aizen se zvedl a přešel ke mě. "Tohle je tvůj konec maličká. Dnes tě čeká smrt." Zavřela jsem oči. už tu nebyl nikdo kdo by mě zachránil. Jsem připravená, viděla jsem umírat své příbuzné a kamarády. Dokonce i Ukitake je mrtvý, už nemám nikoho. "Cože? Co to? Měl jsi být mrtví." "Jak vidíš tak nejsem a opvaž se sáhnout na člověka, kterého miluji. Ten hlas "Ukitake?" Otevřewla jsem oči. Chtěla jsem se přesvědčit, že je to pravdu on a byla to pravda. Sotva stál na nohou, ale dokázal udělat to čeho já teď schpná nejsem. Pak jsem ztratila vědomí. Přeci jenom to byla dost velký nápor na mé tělo.

Po nějaké době jsem se probudila zas v té bílé místnosti. Jednou bych chtěla odejít z bojiště po svýcha neskončit v nemocnici. Na pokoji jsem byla sama. Převlékla jsem se a vyšla ven. Procházela jsem různýma chodbama a zjistila že jsem v kasárnách 4. jednotky. Po nějaké době jsem se oběvila na zahradě. "Tady to vypadá jako po vymření. Nikdo tu není." "Ale to by ses divila kolik tu je lidí jen musíš správmě hledat. A jakto, že neležíš v posteli, měla by jsi odpočívat!" "Kapitánko Unohano, promiňte ale já nemůžu jen tak ležet v posteli. A jak dlouho jsem vlastně spala?" "Bude to tak půl roku." "Tak dlouho? Moment řekněte, že se mi to vše zdálo. Že jsem doopravdy neviděla zemřít bratra a i ty odstatní zlé věci." "Je mi to líto Leilo, ale to všechno se doopravdy stalo." "Ne, nee ne." Sesula jsem se na kolena a začala brečet. "Leilo uklidni se a pojď se mnou, ještě tě prohlídnu abych se mohla ujistit že se mi tu zas nesložíš." "Ano." Vstala jsem a utřela si slzy. "Tak jak tak koukám všechny rány jsou zhojené." "Nemohla bych už jít domů prosím." "Dobře, ale kdyby se ti udělalo jakkoliv zle okamžitě přijď" "Ano. Děkuji." "Jo a nezapoměň zítra přijít na poradu kapitánů." "Nebojte budu tam." Když jsem došla domů neudržela jsem se a zase se rozbrečela. Seděola jsem tam už nějakou dobu a pak jsem uslyšela nečí kroky jak se blíží k mému pokoji. Pak se ozvalo zaklepání a do pokoje vešla malá hubená postava. "Rukio." Skoro jsem až zašeptala. "Leilo, jsem ráda že už jsi v pořádku. Někteří už nevěřily, že se probudíš." "Rukio, kde je pořbený bráška a doufám, že jste k němu pohřbyli i Mischell." "Ano a pojď za mnou dovedu tě tam. Není tam jen tvůj brácha, ale i ostatní co při boji přišly o život." Došly jsme na dost pochmurné místo, kde se to hemžilo hořícíma svíčkama. Došly jsme až na konec a na kamenné desce tam byly vyryta dvě jména Byakuya Kuchiky a Mischell Variu. "Mohla by jsi prosím odejít, chtěla bych tu být chvíli sama." "Ano, ale ještě moment. Na Byakuya by chtěl aby jsi jí nosila." Podala mi šálu, kterou brácha snad ani nesundaval. "Děkuju." Pak odešla. Najednou zavál silný vítr a svíčky na všech hrobech zhasly, jen na jeho zůstaly. Ohlédla jsem se a pak jsem ho viděla a nejen jeho, ale i Mischell. "Bráško, Mischell. Já mám už halucinace. "Setřičko tohle nejsou halucinace, jen jsme se přišly rozloučit. Čekaly jsme než se probudíš. Sbohem." "Leilo koukej zas dát dohromady naši jednotku a promiň za to že jsem byla tak paličatá." "To je dobrý a neboj o jednotku se postarám. Sbohem." Pak zmizely a ostatní svíčky se zas rosvítily. Už po několikáte se mi ten den začaly kutálet slzy. Vstala jsem a položila na hrob ještě jednu svíčku, kterou jsem si vzala když jsme sem s Rukiou šly a zapálila jí. Najednou mě někdo zezadu objal tak silně, že mě málem udusil. "Proč mě vždy obejmete tak, že se začnu dusit." Povolila jsem jeho sevření, otočila jsem se na něj a políbila ho. Když jsme se odthrly řekl "Jsem rád, že jsi v pořádku ahlavně že jsi se probrala." "To já taky." Chytla jsem ho za ruku a odvedla z toho pochmurneho místa. Pak jsem se ještě ohlídla k místu kde jsem je před chvíli viděla a pak jsme odešly.

Po měsíci se pak už vše ustálilo. Jednotka se vzpamatovala a nejen ta moje i ty ostatní. Po bráchovi jsem převzala vůdcovství rodiny. Ještě si pamatuju jak jsme se o to tenkrát praly.
Flash back
"Byakuyo Leilo pojďte sem. Dnes nastal ten den." "Dědo, jakej den máš na mysli." Ptal se Byakuya. "Dnes se rozhodne kdo z vás dvou se stane v budoucnnu hlavou naší rodiny. Samozřejmě to bude ten silnější a já si vás oskouším bojem. Pusťe se do toho." Byakuya se proti mě rozeběhl a začal na mě útočit. Já jsem ho, ale pár ranami odzbrojila a schodila na zem. "Výborně Leilo. Už jsem se rozhodl, ty se staneš hlavou rodiny." "Ale já nechci. Nehodím se na to . Nemám tolik odvahy a odhodlání jako Byakuya. On se na to hodí víc a navíc je to jeho sen a já mu v něm nebudu překážet." "Ale Leilo, tohle je proti pravdilům." "To je mi jedno, já se na to prostě nehodím." A pak jsem odešla.
Konec flah backu
Nidky nezapomenu ty jejich výrazy. Byakuya byl překvapený a štastný, ale děda ten byl hodně naštvaný a několik dnů se mnou nemluvil. Kéž bych se mohla vrátit do té bezstarostné doby. Ale to bohužel nejde musím se smířit s přítomností.

Konec

Realita

2. října 2011 v 22:25 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
"Vrať se do reality." Zaslechla jsem, otočila jsem se a tam stála moje nejlepší kamaráska. Odpověděla jsem jí "A proč? Mě se v mém světě líbí. Nemusím poslouchat ty tvoje debilní narážky, tak proč, proč bych se měla vracet." Její obličej zrudl vzteky "Leilo, sakra vrať se do reality, copak nevidíš co si o tobě každej myslí když máš hlavu pořád v oblacích." "Mě je jedno co si o mě myslí, ale já bych spíš řekla že tě štve to že maj narážky na tebe. Já se nehodlám měnit." "Fajn já končím, mě to nebaví furt tě tahat z průserů jen kvůli tvé blbosti. Kašlu na tebe, už nejsem kamarádky." "Fajn sbohem, ale pak za mnou nelez až budeš mít problém ty." Zrdula ještě víc jestli to předtím se dalo přirovnat k rajčeti tak teď to byla čili paprička. Brala jsem její ztrátu docela dobře, nevadilo mi že už se semnou nechce dál bavit. Čekala jsem kdy jí rupnou nervy, ale že ona tahá z průšvihů mě tak to byla jen vyjímka, to ona je magnet na problémi, ale co aď si najde někoho jiného kdo jí pomůže. Já mám ráda svůj svět, lidé mě tam mají rádi a nejsou na mě hnusní jako to ve škole. Jednou jsem procházela kolem zdejšího kostela a jen tak jsem se koukla na dveře a viděla na nic něco co bych raši nikdy vidět nechtěla. Došla jsem až ke dveřím a koukla se pořádně, jestli to nebyl jen přelud nebo vidina, ale ne nebyla byla to skutečnost, čili jak by řekla ona realita. Doopravdy tam bylo jméno mé nejlepší kamarádky. Sesula jsem se na kolena a brečela jsem. Kdybych nelítala s hlavou v oblacích tak by se semnou nepřestala bavit a nic by se jí nemuselo stát. Rozhodla jsem se, že půjdu na její pohřeb. Druhý den jsem se tedy oděla do černého a šla do kostela na pohřeb. Když jsem přešla k její rakvi abych se s ní navždy rozloučila, tak mě čekalo velké překvapení. "Překvapení Leilo." Zbledla jsem a bylo mi na opmdlení. Ona mezitím vylezla z rakve a povídala "Zajímalo mě jestli by jsi opravdu přišla tak jsem nechala na krátkou chvíli vyvěsit parte s mím jménem, je mi moc líto co jsem ti tenkrát řekla." "Ty seš asi úplně blbá, já-já tě nesnáším. Tohle se nedělá. Já si opravdu myslela že jsi zemřela a celou noc jsem tě oplakávala a teď si tady v klidu vstaneš, omluvíš se a čekáš že ti odpustím. Tak to ne. Sbohem už s tebou nechci nikdy mít nic společného." Otočila jsem se ke dveřím a chystala se k odchodu. "Výš Leilo, jenže já doopravdy umřela, jsem teď vlastně dalo by se říct nemrtvá a výš kvůli komu to je. Kvůli tobě, to že ty jsi byla vždy mimo mě stálo můj život. Tenkrát pamtuješ si to, jsem tě z ničeho nic odhodila a pak jsem zmizela." "Jo ale druhý den jsi zas přišla a mě to divný nebylo." "No právě a ten den mě to už přestalo byvit. Oni šly totiž tenkrát po tobě a ne po mě, ale já se obětovala a ty ses absolutně o nic nezajímala." "Tak mi ukaž ty tvoje tesaký, dělej přijď ke mě a zakousni se mi do krku." "Je to tvé přání." "Ano je, dělej poď sem a udělej to aď už mám konečně klid." Přišla ke mě a udělala to oč jsem jí požádala, ale něčekala to že já jí probodnu srdce. "Výš já ti teď odhlaím důvod, proč chodím s hlavou v oblacích a zakaždou cenu se vyhíbám realitě. Já totiž musím zabíjet potvory jako jseš teď ty a to byl ten důvod proč po mě tenkrát šly víš. Ale nevěděla jsem že ti udělaj tohle. Promiň mi to kamarádko, ale teď už tě zachráním jen tím že tě zabiju. Sbohem, mám tě ráda." "Leilo....." Nedořekla ani poslední větu a rozplynula se. Od té doby už jsem hlavou v oblacích nebrouzdala, protože jsem se bála, že tohle udělaj znovu a tentokrát bych nemusela unést tu ztrátu, kterou jsem pocítila když jsem musela zabít ji.

Tohle byla opravdu kraťounká povídka, která mě teď napadla. :D tak doufám že se vám to aspoň líbilo :)