Realita

2. října 2011 v 22:25 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
"Vrať se do reality." Zaslechla jsem, otočila jsem se a tam stála moje nejlepší kamaráska. Odpověděla jsem jí "A proč? Mě se v mém světě líbí. Nemusím poslouchat ty tvoje debilní narážky, tak proč, proč bych se měla vracet." Její obličej zrudl vzteky "Leilo, sakra vrať se do reality, copak nevidíš co si o tobě každej myslí když máš hlavu pořád v oblacích." "Mě je jedno co si o mě myslí, ale já bych spíš řekla že tě štve to že maj narážky na tebe. Já se nehodlám měnit." "Fajn já končím, mě to nebaví furt tě tahat z průserů jen kvůli tvé blbosti. Kašlu na tebe, už nejsem kamarádky." "Fajn sbohem, ale pak za mnou nelez až budeš mít problém ty." Zrdula ještě víc jestli to předtím se dalo přirovnat k rajčeti tak teď to byla čili paprička. Brala jsem její ztrátu docela dobře, nevadilo mi že už se semnou nechce dál bavit. Čekala jsem kdy jí rupnou nervy, ale že ona tahá z průšvihů mě tak to byla jen vyjímka, to ona je magnet na problémi, ale co aď si najde někoho jiného kdo jí pomůže. Já mám ráda svůj svět, lidé mě tam mají rádi a nejsou na mě hnusní jako to ve škole. Jednou jsem procházela kolem zdejšího kostela a jen tak jsem se koukla na dveře a viděla na nic něco co bych raši nikdy vidět nechtěla. Došla jsem až ke dveřím a koukla se pořádně, jestli to nebyl jen přelud nebo vidina, ale ne nebyla byla to skutečnost, čili jak by řekla ona realita. Doopravdy tam bylo jméno mé nejlepší kamarádky. Sesula jsem se na kolena a brečela jsem. Kdybych nelítala s hlavou v oblacích tak by se semnou nepřestala bavit a nic by se jí nemuselo stát. Rozhodla jsem se, že půjdu na její pohřeb. Druhý den jsem se tedy oděla do černého a šla do kostela na pohřeb. Když jsem přešla k její rakvi abych se s ní navždy rozloučila, tak mě čekalo velké překvapení. "Překvapení Leilo." Zbledla jsem a bylo mi na opmdlení. Ona mezitím vylezla z rakve a povídala "Zajímalo mě jestli by jsi opravdu přišla tak jsem nechala na krátkou chvíli vyvěsit parte s mím jménem, je mi moc líto co jsem ti tenkrát řekla." "Ty seš asi úplně blbá, já-já tě nesnáším. Tohle se nedělá. Já si opravdu myslela že jsi zemřela a celou noc jsem tě oplakávala a teď si tady v klidu vstaneš, omluvíš se a čekáš že ti odpustím. Tak to ne. Sbohem už s tebou nechci nikdy mít nic společného." Otočila jsem se ke dveřím a chystala se k odchodu. "Výš Leilo, jenže já doopravdy umřela, jsem teď vlastně dalo by se říct nemrtvá a výš kvůli komu to je. Kvůli tobě, to že ty jsi byla vždy mimo mě stálo můj život. Tenkrát pamtuješ si to, jsem tě z ničeho nic odhodila a pak jsem zmizela." "Jo ale druhý den jsi zas přišla a mě to divný nebylo." "No právě a ten den mě to už přestalo byvit. Oni šly totiž tenkrát po tobě a ne po mě, ale já se obětovala a ty ses absolutně o nic nezajímala." "Tak mi ukaž ty tvoje tesaký, dělej přijď ke mě a zakousni se mi do krku." "Je to tvé přání." "Ano je, dělej poď sem a udělej to aď už mám konečně klid." Přišla ke mě a udělala to oč jsem jí požádala, ale něčekala to že já jí probodnu srdce. "Výš já ti teď odhlaím důvod, proč chodím s hlavou v oblacích a zakaždou cenu se vyhíbám realitě. Já totiž musím zabíjet potvory jako jseš teď ty a to byl ten důvod proč po mě tenkrát šly víš. Ale nevěděla jsem že ti udělaj tohle. Promiň mi to kamarádko, ale teď už tě zachráním jen tím že tě zabiju. Sbohem, mám tě ráda." "Leilo....." Nedořekla ani poslední větu a rozplynula se. Od té doby už jsem hlavou v oblacích nebrouzdala, protože jsem se bála, že tohle udělaj znovu a tentokrát bych nemusela unést tu ztrátu, kterou jsem pocítila když jsem musela zabít ji.

Tohle byla opravdu kraťounká povídka, která mě teď napadla. :D tak doufám že se vám to aspoň líbilo :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 4. října 2011 v 23:26 | Reagovat

úžasné, prožívala jsem to a je mi do breku, je to úžasné, prostě senza :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama