Svatbou to začalo a svatbou to končí

12. října 2011 v 21:05 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Bohužel jsem z dost vlivný rodiny. V den co jsem se narodila mi můj otec dohodl sňatek s nějakým chlapem též z vlivné rodiny. Byla jsem ještě malinká, takže jsem nevěděla co mě čeká, ale jako bych to tušila. Asi 14 jsem pořád brečela. Teď je mi 18 a otec mi před týdnem oznámil, že se za měsíc mám oženit. Byla jsem dost vyděšená a když mi ukázal fotku toho chlapa málem to se mnou švihlo.
Za měsíc se koná moje svadba. Matka už mě tahá po všelijakých obchodech a taťka dělá vše pro to aby se mi onen muž zalíbil. On během těch 18 let zbankrotoval, ale smlouva o tom řže si ho vemu pořád platí. Teď bydlí v nějakém zatuchlém baráku za městem.

Nastal den svatby. Já na sobě měla překrásné šaty, jen kdyby můj budoucí manžel byl někdo jiný. Blížila jsem se pomalu k oltáři, ale opravdu pomalu až mě musel otec skoro táhnout. Když se kněz ptal "Má někdo nějaké námitky?" Do dveří vtrhnul můj kamrád z dětství. "Ano já mám!!" Vyřval na celý kostel. Otec zrudnul vzteky a šel k němu. "Co tu chceš ty spratkku. Dnes je nejhezčí den mé dcery a ty ho takhle zkazíš." "Nejhezčí den? Ptal jste se jí někdy jestli tenhle sňatek vůbec chce? Jestli bude štastná?" "Ne, ale ona si ho musí vzít. Knězi pokračujte." "Ne" Vyřval. "Sklapni a pojď se mnou ven!" Řekl otec naštvaně. "Ne nepůjdu, bez June neodejdu." V mém obličeji se oběvila jiskra naděje, že mu otec ustoupí, ale bylo to marné. "Vypadni odsut, nebo na tebe zavolám policii." "Říkám to tedy ještě jednou bez June neodejdu." "Dobrá, vytáčím číslo a volám." "Otče ne. Prosím, nech ho v klidu odejít. Vezmu si tohohle člověka jen nech Erika v klidu odejít." "June ne bez tebe neodejdu." Přešla jsem k od oltáře až k Erikovi. "Prosím odejdi. Otec by z toho udělal hroznou tragédii a s tebou by se mohlo stát bůh ví co a to já nechci." "Je mi jedno co se semnou stane já chci být s tebou." Z očí se mi začali kutálet slzy. "Odejdi a hned! Je mi jedno, že chceš být se mnou. Já nechci být s tebou." Otočila jsem se a teď už jsem slzy nedokázala zastavit. "Odejdi." Nejspíš tam stál s vykulenýma očima, ale to jsem nemohla vědět. Po chvilce jsem slyšela prásknout dveře. Odešel. "Promiň, ale musela jsem to udělat. Doufám že mi to někdy odpustíš. Nechci aby ti otec něco udělal." Šlo mi v hlavě. Došla jsem zpět k oláři a řekla knězi aď pokračuje. Ten chlap stál s pobaveným výrazem a ten si přímo řikal o ránu. Přišlo k manželskému polibku. Musela jsem se docela dost dlouho přemáhat abych se k jeho hubě vůbec přiblížila, ale nakonec jsem to udělala. Chtělo se mi strašne zvracet, protože ten chlap byl hrozně odpornej, ale udržela jsem svůj žaludek v klidu. Přešlo k hostině a nakonec ke svatební noci. Na celou noc jsem se zamkla do koupelny aby ke mně nemohl. V ruce jsem měla mobil a snažila se dovolat Erikovi, ale bylo to marné nezvedal to. Nakonec jsem napsala smsku. "MOC SE OMLOUVÁM ZA TO CO JSEM ŘEKLA, NEMYSLELA JSEM TO TAK JEN JSEM MUSELA UKLIDNIT OTCE. ON BY BÝVAL TY POLICAJTY ZAVOLAL. DOUFÁM ŽE MI TO NĚKDY ODPUSTÍŠ. PA JUNE." Vylezla jsem z koupelny až ráno a on spal, snažila jsem se nějak vyplíži z pokoje, ale se vzbudil a chytnul mě. Hodil mě na postel a pak si asi dokážete představit co udělal. Byla jsem na úplném dně. Druhý den jsem se měla stěhovat do té jeho chatrče. Na nohu mi dal čip, abych mu nemohla utéct a aby to završil, vzal si mého malého brášku jako rukojmího. Nenáviděla jsem toho chlapa z celého srdce. Jednou jsem vzala svého brášku a pejska na procházku. Zastavily jsme se v místním parku. Já jsem se mrkla na to zařízení co mě mělo vždy najít. Když jsem nad tím bloumala asi hodinu ozval se za mnou velice známí hlas. "Eriku." Vyletěla jsem z lavičky a silně ho objala. "Moc se ti omlouvám co jsem ti onehdy řekla." "Omluva se přijímá, ale já chápu, že jsi mě chtěla chránit." "Ano chtěla. Můj otec by tě nechal zavřít i třeba na 30 let do vězení a to bych nepřežila." "June uteč se mnou, prosím." "Ano nevíš jak ráda bych to udělala, ale nemůžu tahle zatracená věc mě tu drží a nejen to ale ten parchant si vzal jako rukojmího mého malého brášku. Ale počkat, jemu čip nedal. Stačí vymyslet jak ho dostat ze mě a jsem volná." "Pamatuješ, když jsme byly malí, vždy jsi pod vlasama nosila sponku a tou jsi odemkla a rozebrala cokoliv co jsi viděla." "Ano pamatuju, ale to už je hrozně dávno, ale sponu pod vlasama mám pořád. Ta se vždy hodí." "Pujč mi jí, já to z tebe sundám." Vyndla jsem sponku a sedla si na lavičku. On si sednul naproti mě na další lavičku a zvedl mi nohu a koukal se na to proklaté zařízení. "Už vím jak na to. Už jsem to jednou rozebíral." Během 5 minut jsem to měla sundané. Čapla jsem brášku a s Erikem jsme utíkaly co nejrychleji k jeho autu. Nasedly jsme a odjeli do nedalého městečka. Tam jsme prohledaly brášku, kdyby náhoudou mu taky něco podstčil. Pro jistotu jsem si já i bráška koupily nové oblečení a to staré spálily i se svatebním prstenem. Nejspíš vyletí z kůže až zjistí, že jsem zdrhla a nejen on ale i otec. Ale co je mi to fuk, chci začít nový život. S bráchou jsme si ještě nechaly změnit jméno. Odteď už nejsme June a John Dowsnovi, ale Mary a Hiro Wincloovi. Pak jsem odjeli někam hodně daleko kde by nenapadlo je nás hledat.

Zabydleli jsme se v jednom malém městečku hodně daleko od našeho bydliště. Je to asi rok co jsem utekla, je možné že už nás nehledaj, ale asi jsem to tehdy zakřikla. Druhý den jsem šla pro brášku do školy, ale tam mi oznámily, že si ho prý vyzvedl můj strýc. Co to je sakra za blbost a pak mi to došlo. Okamžitě jsem se rozběhla domů a rozrazila dveře takovou silou, že div málem neupadly. Přišla jsem do obyváku a tam na židlích byl Erik i bráška. Oba k ní byly přpoutáni a nad nimi stál on. Ten kterého jsem z celého srdce nenáviděla. "Co tu sakra chceš!" "To je doopravdy blbá otázka lásko." U toho posledního slova mě zamrazilo. "Takhle už mi nikdy neříkej.!" "Za ten rok co jsem byla pryč jsem se toho dost naučila, takže tě varuju. Pusť je a nebudu se opakovat.!" On se však začal hlasitě smát a najednou vytáhnul dvě pistole. Jednu namířil na Erika druhou na brášku. "NE." "Neudělám to jen pod jednou podmínkou a to tou, že se semnou vrátíš." "Mary neposlouchej ho. Nesmíš se k němu vrítit." "Sestřičko já se bojím." "Neboj se bráško já ho nenechám aby ti něco udělal. Pojď se mnou ven a tam si to viřídíme." "Hmmm. Tak dobrá." Všly jsme oba ven. Já rychle vytáhla pistoly co jsem začala před nějakou dobou nosit. "Když tě teď zastřelím." Přiložila jsem mu hlaveň mé krasavice na čelo. "Už se nikdy nebudu muset trápit." "Tak to udělej." "Jenže když to zas udělám, už bych nikdy nemusela vidět ani brášku ani Erika, takže ti jenom nakopu prdel. A nebo víš co taky tě můžu zatknout, za únos a vyhrožování. Ale to není špatnej nápad." Z kapsy jsem vytáhla pouta a zpoutala mu ruce. "Teď si nějakou dobu posedíš." Zavedla jsem ho do cely, kterou jsme měli v našem městečku a nechala ho hlídaného jednímstrážným. Ten ale nejspíš v noci usnul. Ráno jsem ho tam našla ležet v kaluži krve. Ihned jsem volala záchranku, ale už stejně bylo pozdě a pak na ředitelství aby poslaly posily, ale než jsem to stihla nahlásit, telefon náhle ohluchnul. Viděsilo mě to. Okamžitě jsem zas šla domů tentokrát jsem oba mé milováné našla v pořádku, ale v zádech jsem najednou cítila hlaveň od pistole. "Když budeš v klidu, nic se ti nestane." "Nech mě být, tobě to asi nestačí říct jednou že ty musíš zabít mého kolegu a pak vyhrožovat smrtí mě, ale já ti něco povím, já se smrti nebojím takže ti to stejně bude k ničemu.!" Dost ho to naštvalo, tak zmáčknul spouš, ale už tam neměl žádný náboj. Než jsem stačila nějak zareágovat, schytala jsem ránu do zátylku a spadla na zem. Po nějaké době jsem se probudila zas v jeho chatrči. Bylo mi hned jasné co se stalo. Vstala jsem z postele na které jsem ležela a přešla do další místnosti. Brášku ani Erika jsem nikde neviděla, nejspíš je nechal být. "Ahoj lásko, to už jsi vzhůru." Zašeptal mi do ucha, ale v tu ránu dostal ránu do břicha a spadl na zem. Využila jsem toho vyběhla jsem ven a naskočila do auta. Zpojila jsem pár drátků a začla ujíždět. Byla jsem už skoro zpět ve svém městečku, ale špatně jsem vybrala zatáčku a zamířila si to rovnou do pangejta. On samozřejmě jel za mnou a zastavil u mě. "Konečně se ti to vymstilo." Vytáhla jsem zbraň kterou jsem v autě našla a namířila jí na něho. On udělal to samé a naráz jsme pak vystřelily. On schytal kulku přímo do srdce, takže na místě zemřel a já jí dostala naštěstí někam jinam. Díky bohu že měl tak mizernou mušku.

Po nějaké době jsem se probudila v nemocnici v mém městečku. "Mary, konečně jsi se probudila." "Eriku, co se s ním stalo?" "Je mrtví, už nám dá konečně pokoj. Jo a abych nezapoměl, máš tu někoho na návštěvu." Pak se otevřely dveře a dovnotř vstoupil táta. "Otče.?" "June jsi vpořádku, to je dobře." "Už nejsem June Dovsnová, ale Mary Wicloová snoubenka Erika Derka. Prosím odejdi a neopovažuj se mi lést na oči." "Dobrá dcero, ale chtěl jsem se ti jen omluvit za svou hloupost. Sbohem." Pak odešel. "Eriku a co bráška." "Neboj je v pořádku, hlídá ho sousedka." "Uffff. Teď už budeme mít klidý život." Během několika měsíců jsme s Erikem měli svatbu a vše skončilo hezky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mischell-CHAN Mischell-CHAN | 16. října 2011 v 10:33 | Reagovat

ty mi vykradas hlavu napadu ja napsala Vevodkyni na stejny tema Gruuu uz mi nelez do palice jesny

2 Leila-CHAN Leila-CHAN | Web | 16. října 2011 v 11:20 | Reagovat

jasny :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama