Kdo vlastně jsi?

11. listopadu 2011 v 18:09 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Kdysi mě Orochimaru unesl z Konohy. Po několik let mě vychovával a cvičil ve skryté zvučné. Jednou za mnou přišel a řekl "Vrátíš se zpět do Konohy a získáš nějaké informace." Nemohla jsem to odmítnout, ale těsně před odchodem mi zapečetil vzpomínky. Vešla jsem do Konohy a u brány mě vítaly dva mladíci. "Ahoj děvče, potřebuješ něco?" "Kdysi jsem v této vesnici žila. Mohla bych se setkat s Hokagem?" "To by jsme se s nim musely dohodnout." Po dlouhatánském přemlouvání mě konečně za Hokagem dovedly. "Dobrý den Hokage-sama." "Dobrý, pojď dál a posaď se děvče. Jakéje tvé jméno." "Jsem Kyoko." "Kyoko a jak dál?" "To bohužel nevím." :A co tě sem přivádí?" "Chtěla bych tu zas žít." "Zas?" "Ano, před několika lety mě unesl někdo jménem Orochumaru a mě se po tak dlouhé době podařilo utéct." "A pamatuješ si něco z té doby co jsi u něj byla?" "To bohužel ne, když jsme utíkala věděla jsem jen to, že musím utíkat hodně rychle." "No děvče, každý je v naší vesnici vítán." "Moc děkuju Hokage-sama." "Kyoko učil tě někdy někdo nějaké jutsu?" "Myslím, že ano." "A nechtěla by jsi mi něco ukázat." "Dobrá a kdy." "Teď postavíš se proti mě." "T-tak dobře." "Braň se." Z ničehonic vyskočil a začal na mě útočit. "Jsi dost rychlá a ani ránu nemáš špatnou. A co takhle nějaké jutsu." Oči se mi rozžhnuly. "Dívejte se mi do očí." Podíval se a v tu chvíli sem projížděla jeho vzpomínky. Ukazovala jsem mu hrůzostrašné obrázky z jeho minulosti. "Kyoko to už stačí." "Omlouvám se." "To je dobré. Mám pro tebe nabítku. Znáš jednotky ANBU." "Ano znám." "Nechtěla by jsi se k nim připojit." "To myslíte vážně, jistě že ano." "Dobrá zítra to zařídím a pozítří by jsi mohla nastoupit." "Mockrát děkuji Hokage-sama." "Není zač dítě a teď už jsi běž odpočinout, určitě jsi unavená." Nenamítala jsem a zamířila si to rovnou do svého nového domova. Další den jsem odpočívala. Šla jsem se projít a cestou mě zaujal obxhod s dangem. Už ani nevím jak dlouho jsem necítila tu sladkou chuť. Vešla jsem dovnitř a objednala si. Když mi ho donesly vychutnávala jsem si tu úžasnou chuť. "Milovnice danga?" "Ne jenom jsem ho hrozně dlouho neměla." Odložila jsem tyčku a otočila se na toho kdo na mě mluvil. Když jsem spatřila jeho tvář musela jsem celá zrudnout. On se, ale jenom usmál a odešel. Další den jsem dostala instrukce, že mám jít na nějaké místo a odtamtuď mě někdo dovede za šéfem ANBU. Došla jsem tam a slyšela jsem milím hlasem "Milovnice danga? To ty jsi ten nový člen." "To jsi ty. Ten co se ani nepředstavil a odešel. Mimochodem já jsem Kyoko." "Promiň já jsem Uchiha Itachi." Představil se a seskočil ze stromu na kterém stál. "No ani jsem ten nový člen a ty mě máš nejspíš na starost." "Ano mám. Budu tě učit, ale i s tebou chodit na mise." "Dobrá a cvičit mě začneš už dnes Itachi-senpai." "Ano" Zavedl mě do jakési místnosti. "Takže nebudu tě učit jen různé bojové chvaty, ale i jak se vymanit z genjutsu." "Tak začnem tim genjutsu ne." "Jseš si jistá, že to zvládněš?" "Ano dělej." "Tak dobrá." Itachi zaktivoval sharingan a pohltil mě do genjutsu. "To bude lehké." Začala jsem se hodně soustředit a obrátila jsem jeho iluzi proti němu. Začala jsem mu ukazovat různé obrázky z minulosti až jsem narazila na jeden nemilou vzpomínku. Itachi se tam bavil s Hokagem o tom jak zničit Uchiha klan. Ihned jsem přestala a odvolala svou iluzi. Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem slyšela. "Kyoko, můžu to vysvětlit." "Tak povídej." "Můj klan chystá převrat a já jim v tom chci zabránit, tak proto to musím udělat." "Řekla bych, že to chápu, ale nechápu. Smrtí se totiž nic nevyřeší, ale je to tvé rozhodnutí a já do něj kecat nesmím." "Dík a Kyoko...." "Jasně neboj nikomu to neřeknu." "Ještějednou dík." "Hele musíme trénovat ne." ani na to nic neřekl a zase mě pohltil ve svém genjutsu. Tentokrát bylo hodně silné, ale zase jsem nad ním převzala kontrolu. "Tohle nemá cenu." Vzdaval se Itachi. "Ale no tak, přece se hned nevzdáš." Takhle už jsem cvičili několik týdnů a konečně jsme dostaly misi. Itachi jako můj senpai tam nesměl chybět. Misi jsme splnily na výbornou, ale jednu věc Itachi do hlášení nenapíše a to ten úžasný polibek co mi věnoval. Ještě ten den co jsme se vrátily z mise mě pozval na dango. Celý večer jsme si povídaly o všem možném, jen jedno téma jsme vynechaly. Když mě doprovodil domů, věnoval mi ještě jeden polibek a pak odešel. Vešla jsem k sobě domů a šla rovnou do postele. Po chvíli se hodně slizkým hlasem ozvalo. "Ahoj Kyoko, jdu si takhle pro hlášení a vidím tě s mladým Uchihou, ale to je jedině dobře. Až se budeš vracet, vezmeš ho sebou." "Můžu mít dotaz, kdo jste?" "Ah promiň" Luskl prstama a mě se v hlavě začalo oběvovat hrozně moc obrázků a na vše jsem si najednou vzpoměla. "Orochimaru-sama, co tu děláte. Co kdyby vás někdo zahlédl.?" "O to se bát nemusíš. Ale teď chci informace." Řekla jsem mu vše co jsem zjistila. Vynechala jsem, ale to co mi řekl Itachi, teda co jsem u něj v hlavě viděla. Potom Orochimaru znova zapečetil mé vzpomínky a já spokojeně usnula. Druhý den ráno jsem přišla na obvyklé místo a Itachi mě přivítal polibkem. Najednou se ozvalo "Itachi nevíš............a pardon." "Kakashi-san co nevím?" "No dnes mám jít na misi a jde taky nějaká dívka jménem Kyoko, ale nejspíš musí být nová." "Ehm pane to já jsem Kyoko." Skoro jsem vybuchla smíchy, ale naštěstí jsem se udržela. Ah promiň.......... jsem Kakashi, moc mě těší." "I mě těší. Mluvil jste o nějaké misi." "Ano já, ty a Omaeda." "Ale diť jsem se včéra z jedné vrátila." "Já vím, ale musíme jít." "Tak mi ještě dejte malou chvíli ano." Otočila jsem se zpět na Itachiho a vlepila mu pusu. "Až se vrátíš, chtěl bych tě představit rodičům." "Už se těším, tak ahoj." Rozešla jsem se rychle za Kakashim abych ho dohnala. On mi pak cestou vysvětloval naší misi. Asi po 14 dnech jsme se vrátily. Itachi mě přivítal a řekl. "Takže na zítra si nic neplánuj." "Tak dobře, ale teď půjdu domů jsem hrozně unavená." Doma jsem hned usnula. Vzbudila jsem se až ráno a šla jsem se vysprchovat. Po hodině se ozvalo klepání. Bez rozmyslu jsem šla otevřít jen ve spodním prádle. Před dveřmi stál Itachi a jakmile jsem otevřela celý zrudnul. "Co se ti stalo, jsi celý rudý." "Tak se na sebe podívej" "Promiň, pojď dál já se hned obléknu." Vlezlajsem do skříně a vytáhla jedny pěkné žlluté šaty. "Lepší?" "No to předtím taky nebylo špatné, ale tátu by asi kleplo. Přišel jsem tě vyzvednout, mí rodiče už se tě nemůžou dočkat. Teda spíš mám." "Tak jdem." Zavedl mě na okraj vesnice kde byly všichni od Uchihů. Přišly jsme před jeho dům. "Počkej prosím chvíli tady." "Dobře." Chvíli na to se ve dveřích oběvila malá ososba. "Ahoj, ty musíš být Sasuke. Tvůj brácha o tobě pořád mluví." "To jsme na tom stejně, on zas mluví jen o tobě Kyoko." Neubránila jsem se zčervenání. "Hele máš brášku doopravdy ráda." "Ano miluji ho víc než cokoliv na světě." "Sasuke, neměl by jsi být už na akademii?" "Akorát jsem tam šel. Tak zatím Kyoko." ůMáš milého bráchu Itachi." "Já vím, ale teď pojď." Najednou jsem hrozně znervózněla. Chitil mě za ruku a políbil, pak jsme šly dovnitř. Nejdřív mě seznámil s matkou, je to milá a laskavá žena. Pakmě vedl za otcem. Otevřel jedny šoupací dveře a řekl ať jdu dovnotř a on sám zůstal venku. Myslela jsem, že to se mnou sekne, ale naštěstí jsem to ustála. "Ahoj Kyoko, mé jméno je Fugaku Uchiha, pojď si sem sednout." "Děkuji." "Slyšel jsem, že tě držel Orochimaru a ty jsi z toho prý nic nepamatuješ." "Ano to je pravda. Byla bych ráda kdyby se to nikdy nestalo i když si nic nepamatuju." "Teď udělám něco co se ti nebude líbit." Položil ruku na mou hlavu a podle pečetí co předtím udělal jsem si uvědomila, že je to pečetící jutsu. Hned na to jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se až v nemocnici. Vedle mé postele někdo seděl, ale kdo? "Kyoko, konečně jsi se probrala." Vstal a objal mě. "Promiň, ale kdo jsi?" "Kyoko, to jsem já Itachi." "Pardon, ale já nikoho pod tímto jménem neznám." Zarazil se a po chvíli odešel. Po nějaké chvíli vešel do mého pokoje nějaký muž d dlouhými blonďatými vlasy svazanými do culíku. "Ahoj děvče, jsem Inoichi Yamanaka. S tvým svolení se ti podívám do hlavy." "Dobrá, můžete." Sedl si vedle mě na židly a ruku mi položil na hlavu. Vevnitř oběvil 2 pečetě. Nejdřív odpečetil tu horní. To byl život v Konoze a pak i tu druhou a to byl život ve zvučné. Viděl vše co jsem prožila. Ihned vylezl z mé hlavy a nejspíš šel za Hokagem. Zůstala jsem tam ležet, nechci utíkat a už ani nechci nic tajit. Já vím, že to Itachimu nejspíš ublíží, ale musí to vědět. Pak se otevřely dveře a do mého pokoje vběhla jednotka ANBU. "Kyoko půjdeš s náma." "Necháte mě aspoň převléct, nebojte neuteču." "Dobrá máš na to 5 minut." Za chvíli jsem vyšla ven a oni mi zavázaly ruce i oči. "Promiň Kyoko tohle je běžný postup." "Já vím." Zavedly mě do nějaké místnosti. "Ibiky máš volné pole působnosti." "Děkuji Kakashi. Do takové mladé dívky se bude dobře řezat." Zamotala se mi hlava jen z představy, že to zrovna Ibiky mě bude mučit. Je to ten nejlepší pro získávání informací. "Jestli chcete půjde to i po dobrém, řeknu vám vše co budete chtít." "To by nebyla žádná sranda." "No nebyla, stačí ty jizvy co už mám, nemusím mít další a navíc už se do zvučné vrátit nechci." "No, jenže ty už se do naší vesnice nezařadíš." "Ibiky tohle si můžeš odpustit." "Nejdřív ji musím oslabit psychycky a pak to půjde jako po másle." "Tak dobře já mizím, tohle vidět nemusím." Seděla jsem tam na židly a přemýšlela jestli jen přeci neuteču, ale pak jsem to vypustila z hlavy. Po nějaké době výslechu se rozrazily dveře a v nich stál ANBU. Přešel k Ibikymu a omráčil ho, vzal mě do náruče (Nebudu popisovat jak mě Ibiky mučil, protože to bylo opravdu strašné) a odcházel se mnou co nejrychleji pryč. Byly jsem daleko od Konohy a on mě položil na zem a sundal si masku. "Itachi." Řekla jsem hrozně slaboučkým hlasem. "Kdo vlastně jsi a jmenuješ se vůbec Kyoko?" "Ano mé jsméno je doopravdy Kyoko." "A co ještě z toho co jsi mi řekla je pravda?" "Skoro vše, jen jsem lhala o tom, že si z doby co mě unesl Orochimaru nic nepamatuju." "A proč jsi mi to neřekla." "Protože z nevím jakého důvodu mi Ororchimatu zapečetil myšlenky. A stejně co by jsi mi na to řekl, že jsem zrádce a řekl by jsi to Hokagemu." "A jak si tím můžeš být jistá." "To nevím." "Diť ani ty jsi neřekla nic o tom co musím udělat." "Itachi ty udělěej co musíš a já udělám taky co musím a ........" "Ale no tak Kyoko-chan měl jsem o tobě lepší mínění." "O-Orochiamru-sama co tu děláte?" "Šel jsem si pro další informace, ale jak tak vidím ty jsi se protimě otočila zády." "T-tak to není." "Už ti nemohu dál věřit Kyoko-chan!!!!" Zahromovala okolomě a Itachiho se oběvila spousta nukeninu z Konohy. Itachi mě chytnul za ruku. "Kyoko věř mi." Pak aktivoval sharingam a já zavřela oči. Když jsem je otevřela, všichni nukenyni byly nejspíš mrtví. Orochimaru se k nám začal blížit. "Itachi na zádech mám pečeť, uvolni jí." "Kyoko-chan ty víš co se stane když tohle uděláš." "Ano vím a měla jsem to udělat už dávno. Itachi teď" mým tělem projela ohromná síla. "Prosím zavři oči." Poslechl mě a já pohltila Orochimara do nejsilnějšího genjutsu co jsem mohla vyvolat. Ukazovala jsem mu různé obrázky vymyšlené budoucnosti a on z toho pomalu šílel. Po koušela jsem se to zeílit. "Promiň Itachi." Bavýšila jsem to víc něž na maximum. Začala mi téct krev z učí, očí, nosu i pusy. Orochimaru se pomalu skácel k zemi. Vypadalo to, že je mrtví. Ukončila jsem genjutsu a taky se začala pomalu kácet k zemi. Itachi mě však zachytil a znovu vzal do náruče. "Hlupáčku, co to děláš ty nesmíš zemřít." Pak jsem omdlela. Probudila jsem se znova v Konožské nemocnici a u mé postele jsem zahlédla Itachiho, spal. Potichu jsem seskočila z postele, vzala své věci a vypařila se oknem. Na stoje jsem zanechala jen krátký dopis. Když se vzbudil, okamžitě si ho přečetl. "Promiň Itachi, ale už tu nadále nemohu zůstat. Tím, že jsem ti nechtěla a taky nemohla říct pravdu jsem ti ublížila. A už bych nesnesla pocit že ti jen ubližuju. Prosím odpusť mi to. Sbohem a miluju tě. Kyoko." Ještě ten den jsem vyhledala skýš Akatsuki a přidala se k nim místo mrtvého Orochimara a začal jsem s nimi lovit ocasaté démony.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 11. listopadu 2011 v 19:58 | Reagovat

pěkné, četla jsem to jedním dechem a je to úžasné :)

2 El El | 21. listopadu 2011 v 11:01 | Reagovat

Hezké :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama