Lidstvo na pokraji vyhynutí

13. listopadu 2011 v 13:18 | Leila-CHAN |  Povídky jednorázovky
Náš svět ovládly roboti a všelijaké různé příšery. Je to už několik let co se to stalo. Roboti si nás označily podle nebezpečnosti, třeba ten kdo vlastní číslo 1 je největší hrozbou a ten kdo vlatní 1002 ten je zas nejmenší hrozbou. Mé číslo je 2, když vyhledám 1 a 3 a spojíme své síly tk můžeme svrhnout všechny ty potvory. Za tohle vše vlastně může moje rodina. Vždy jsme se pokoušeli vynyslet různé zlepšováky a jednou jsme sestrojily domácího robota. Jenže se nám vymknul kontrole a svolal si k sobě různé zrůdy a oni ve velkém začali utlačovat lidstvo. Přes den je zakázáno chodit ven, jen když zaleze slunce se pár odvážlivců podívá ven. Vetšinou jdou dokoupit jídnlo, ale někdy se chtěj prostě jen projít. Rodiče to i s mými dvěma staršími sestrami chtěly ukončit, ale oni je pro výstrahu zabili. Ten den jsem si slíbila, že dokončím to co rodiče začali a to je mecha tělo. Ale zbyla jsem na to sama.

"Deisy, chlupáčku kde jsi?" Z kuchyně se ozval štěkot. "Ach tady jsi už jsem se lekla, že jsi mi utekla." Moje malá psí kamarádka mě, ale chtěla někam zavést. Šla jsem za ní, ale vyžadovalo to jít ven. Hodila jsem na sebe černý kabát a šly jsme. Deisy si to namířila, do nějaké hnusné temné uličky. Vběhla jsem tam za ní a o něco zakopla. Vstala jsem a pořádně jsem se koukla o co. Na zemi tam seděla dívka asi mého věku. "Děvče, probuď se tady nemůžeš zůstat." Probudila se a skoro začala řvát. Ihned jsem jí zakryla pusu a sundala si kapucu aby viděla, že jsem normální člověk. "Ahoj, pojď rychle semnou než nás někdo najde." "Ale nůj brácha mě tu bude po setmění hledat." "Ale zůstat tu nemůžeš. Hele, teď tě odvedu k sobě domů a pak se sem vrátím a počkám na něj ano." "Dobře." Pomohla jsem jí na nohy a rychle jsme i s Daisy utíkaly domů. Rychle jsem za náma zavčřela dveře. "Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se jí. "Jsem Deina a jaké je tvé jméno?" "Jsem Leila, chovej se tu jako doma. Jen prosím nechoď do sklepa ano. Deisy tady zůstane s tebou." Přešla jsem do obyváku a na opasek si připevnila dva samurajské meče. Přehodila jsem si přes hlavu kapucu a do ruky jsme vzala jesštějěden plášť. "Deisy ohlidej prosím Deinu." Otevřela jsem dveře a rychle běžela zpět k té uličce. Čekala jsem do setmění a pak se objevil nějaký kluk. "Deino kde jsi?" "Ahoj, jsem Leila. Deina je u mě doma a čeká tam na tebe." "Proč je u tebe doma." "Kdyby tu zůstala, byla by ve velkém nebezpečí. Roboti ve dne procházejí hlavně temné uličky, takže by jí našly. Pojď se mnou, u mě doma se ti nic nestane." Hodila jsem po něm plášť. "Tak dobře. Veď mě." Už jsme byly skoro u mě doma když v tom nám zaterasila cestu nějaká příšera. "1 a 2 u sebe, tak tohle se stane jen málo kdy." S tim klukem sme se na sebe tak podívaly. "A kde máte tu malou 3." Došlo mi, že to bude nejspíš Deina. "Leilo máš u sebe nějakou zbraň?" "Si piš a ty." "Jo mám, bez ní nikam nejdu." "Hele ty jsi opravdu 1?" Schodil plášt a na rameni měl vytetovanou 1. "A jseš ty opravdu 2?" Taky jsem schodila plášť a ukázala mu 2 na břiše. "Tak to mám opravdu štěstí, ani nevíš jak dlouho jsme tě hledali." "Jo, ale teď by jsme se měli zajímat o něj." Vytáhla jsem jeden ze samurajských měčů z pouzdra a pozvedla ho proti té nestvůře. On si zas vytáhl z pouzdra co měl na opasku svou pistoly. "Přece mi to nebudete dělat tak těžké, stejně vás zabiju." "Jedničko kryj mi prosím záda." "Jsem Newil." "OK Newile, prosím kryj mi záda." Rozeběhla jsem se proti té zrůdě a Newim ji mezitím zkoušel zabavit. Jen tak tak jsem se vyhla jedné jeho kulce. "Hele já myslela, že chceme zabít jeho a ne mě." "Promiň." Proběhla jsem okolo stvůry jako neřízená střela. Za ní jsem se okamžitě otočila a odlákala její pozornost od Newila. On k ní přiběhl ona se na něj otočila a on jí střelil do srdce. "Skvělá práce." "Díky Leilo, ty jsi taky nebyla špatná." "Ale diť jsem nic neudělala. hele měli by jsme jít. Deina je tam jen s Deisy a ta není teď v dobré kondici tak pojď." Hodily jsem přez sebe pláště a utíkaly pryč. Rychle jsme vběhly ke mě domů a zabouchly za sebou dveře. V tu chvíli přiběhla Deina a v ruce držela brokovnici. "Deino klid to jsem ja, tvuj bracha." Deina zahodila zbraň a běžela k němu. "Jestli chcete můžete tu zůstat." "Leilo jestli ti to opravdu nevadí tak zůstam. Deino ona je ta, kterou jsme tak dlouho hledaly." "Dovolím si tipnout, že dejna je 3." "Ano je." "A jak jste se o mě vůbec dozvěděli?" "No před nedávnem se 2 teda ty vloupala do zdejší hlavní budovy těch příšer, tak jsme neváhaly a jely hned sem. Řiká se, že jsi tam koukala kolik lidí ve světě ještě zbývá." "Ano a je to žalostné číslo. Před 4 lety nás na celém světě bylo 9 miliard a teď je to zhruba pouze jen 1 milión. Ty zrůdy a roboti nás utlačují a za vše můžů já a má rodina." "Ale nemůžeš." Začala mě utěšovat Deina. "Tvoje rodina toho robota nevymyslela, ta co ho vymyslela, tu už dávno popravily." "Hm jenže zapoměli an třetí a poslední dceru a to na mě. To byl můj nápad sestrojit robota pro ulehčení domácích prací. Chtěla jsem matce pomoct. A když se to chystaly před 4 lety ukončit, tak je chytly a na veřejnosti zabily. A přitom jsem to byla já kdo tohle způsobil a taky proto to chci sama ukončit. Už mám i plán." "Leilo, nech nás ti pomoct." "Ne nechci aby kvůli mé hlouposti zas někdo umřel." "Leilo je to horší než předtím! Roboti vymyslely, že vyšlou jakousi zvukouvou vlnu a ta vše co bude na elektřinu přetransformuje v robota! Tak nás sakra nech ti pomoct. Jaký máš plán." "Pojťe za mnou a Newile, nekřič tolik jinak nás najdou. Tahle čtvrť jě totiž označená jako neobydlená." Zavedla jsem je do sklepa a rozsvítila. "Ty jsi se snad zbláznila, snad nevýš jak dopadl tvůj poslední robot." Začal znova řvát Newil. "Tohle není robot, ale mecha tělo. Do něho si vlezu a ovládám ho já a ne počítač." "Aha." Sklaplo mu. "Jak dlouho už tohle tvoříš?" Ptala se zvědavě Deina. "Asi tak měsíc a už jsem skoro u konce." "A nechtěla by jsi nám taky nějaké udělat?" "Deino, neblbni. Jak myslíš, že by jsi to řídila.?" Okřikl jí její bratr. "Neboj Newile, tohle by zvládlo i pětileté mimino. A mohla bych sestrojit ještě další dvě, ale za chvíli by to nebylo a navíc by jste mi musely pomoct. A taky mi říct jaký tam budete chtít funkce." Pučila jsem jim několik původních plánu co jsem chtěla sestrojit. Každý si vybral a já okamžitě začala. Nejdřív jsem dokončila mecha pro mě. Pak jsem hned začala s těmi pro ně. Newil většinu času schánel materiál a Deina mi pomáhala s technikou.
Šlo to rychlejc než jsem čekala. Všechny 3 stroje byly během půl roku dokončené. Měli jsme dost velký sklep , takže jsme si mohly vyzkoušet jak se s tím chodí a jak se dělá i to ostatni, ale zkoušku zbraní jsme radši vynechaly. Naplánovaly jsme si strategii, jak zničit můj výtvor. Bohužel od té doby co jsem ho sestrojila se nechal hodně vylepšit a teď velí všem. V den D jsem otevřela velké dveře, kterými jsme s našimi mecha těli mohly vylézt ven. "Newile, Deino teď se rozdělíme a sejdeme se až u hlavní brány." Každý jsme se rozeběhly jiným směrem. Dnes mají ty zrůdy v noci vyslat tu zvukovou vlnu. Sešli jsme se všichni pře bránou. Na naše překvapení tam nikdo nebyl. "Hele Lielo není to divné?" "Ne není, posledně to bylo stejné. Jdem aď to už máme z krku." Vběhly jsme dovnotř a tam už na nás čekal Patric 001. "A moje stvořitelka se na mě přišla podívat
jak se ti vede Leilo." "Patici víš proč jsem přišle že ano." "Nejspíš aby jsi mě zničila, ale řekni si dokážeš to vůbec?" "Ano dokážu. Několik let jsem se na tento den připravovala." "Přece nezničís své mistrovské dílo." "Omil Patrici ty nejsi mé mistrovské dílo." "A co to teda je!" Řekl hrozně naštvaně. "Jsou to tyhle mecha těla!" Rozeběhla jsem se proti němu a okamžitě začala útočit. Přerušila jsem mu několik hlavních obvodů a on padl k zemi. "Má stvořitelko, tohle vše bylo pro tebe. Chtěl jsem ti udělat svět o něco hozčí, ale nejspíš jsem ti jenom ublížil." Pak ještě rychle vstal a jeho tělem v tu chvíli projel obzovský meč. "PROMIŇ" "Oh jak smutné. Leilo, jsem konečně rád že poznávám člověka, který dokázal stvořit něco takhle dokonalého." "Kdo jsi?" Ze tmy se pak vytvořila obrovská stvůra. "Výš Patric se snažil udržet mě na uzdě, ale tím že jsi ho zabila si teď mohu dělat co se mi jen zlíbí." Začal se pekelně smát až mi z toho přejel mráz po zádech. "Deino, Newile přecházíme na plán B." Zařvala jsem co nejhlasitěji aby mě ti dva slyšely. Okamžitě se rozeběhly ke mě a začali po té nestvůře střílet. Vyvinula jsem speciální kulky, které těmhle stvůrám dokážou hodně ublížt. Podrobněji, jakmile se zavrtaj do jejich těla, explodujou. "Leilo, dochází nám munice." "Dala jsem vám něka dost náhradní, ale kdybych se vzpoměla kam, začněte te jí hledat, já ho zabavim." Vyběhla jsem proti němu, ale on jednou ránou vyřadil všechny mé obvody. "Asi přejdu na plán C" Vyskočila jsem rychle z mecha těla a vytasila svůj měč. "Pěkný meč." "A výš z čeho je vyrobený?" "Neřikej mi, že...." "Ano je vyroben ze stříbra. Stačí mi jedna rána a ty umřeš." A tím myslím rána kamkoliv. Stříbro je pro ně silný jed i když nevím proč. To je jako kdybych šla na lov upírů :D "Máme je." "Dobrá tyhle kulky jsou jiné, je to slitina stříbra a olova takže palte uvážlivě ano. Já zatím vyřadím z provozu roboty." Běžela jsem od nich pryč, věděla jsem že tohle zvládnou i beze mě a navíc takhle bych jim moc nepomohla. Cestou jsem nikoho nepotkala a to bylo dobře. Přiběhla jsem do centra odkuď se řídili všichni roboti. Za počítačema tam sedělo několik malých příšerek. Tihle prcci jsou neškodní, mozek maj sice velkej, ale když de do tuhého
většinou se běží někam skovat. Asi 3 mi utekly, takže nemám moc času. Přiběhla jsem k hlavnímu genrátoru a rozsekala jsem ho. Na obrazovkách jsem viděla jak všichni roboti padají k zemi. Tohle se povedlo, ale teď se musíme postarat o ty zrůdy. Okamžitě jsme běžela za ostatníma. "Leilo, zůstaň tam kde seš. Nepřibližuj se knám!" "Newile co se stalo?" "Ta zrůda za-zabila Deinu." Okamžitě jsem se za nima rozeběhla. "Zůstaň kde jsi sem řekl!" Řval na mě se slzami v očích Newil. Já se ale nedala jen tak odbýt a šla jsem dál. Pak jsem uslyšela výstře a učítila hroznou bolest na prsou. Kdo to vystřelil, Newil u sebe zbraň neměl. Otočila jsem se a tam stála velice známá osoba. Byla to moje sestra. "Naďo proč?" Nohy mě přestaly poslouchat a já spadla na zem. Já jsem splnila to co jsem si slíbila, roboty jsem vyřadila. Ostatní lidi si teď budou muset poradit s příšerami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 16. listopadu 2011 v 22:57 | Reagovat

zajímavé a je to hodně moc pěkné :) prostě senzační :) jen je škoda, že to má špatný konec a je mi i do breku :( ale moc se mi to líbí :) (stírá z tváře slzy)

2 El El | E-mail | 21. listopadu 2011 v 11:13 | Reagovat

Konec mě docela překvapil, ale je to zajímevě pěkné. Povedlo se ti to. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama