Prosinec 2011

Charlliho andílci IX

31. prosince 2011 v 11:10 | Leila |  Povídky kapitolovky
část devátá: No tak už se probuďte

Sedla jsem si na protější laličku a najednou se mi začínaly zavírat oči. Nakonec se zavřela a už neotevřely. Ponořila jsem se do říše snů. Ve snu jsem viděla Mischell. Stála tam a nic nedělala. Pak se místo ní oběvila Kyubi. "Vidíš co jsi udělala, teď kvůli tobě umírá. Je to jen a jen tvoje chyba." Takhle mi to tam celou dobu vyčítal, až už jsem z toho byla na prášky a konečně se probudila. Byla jsem doma ve svém pokoji. Vyběhla jsem z něj a vlítla do kuchyně. Byla tam máma a já já doslova skočila kolem krku. "Mami, jsem ráda že jsem zas doma." "To já taky dceruško." "Mami, jak je jim." "Díky tobě a tvé kamrádce bude táta v pořádku, už se jen musí probudit." "A Mischell?" "O ni se taky bít nemusíš. Zlomeniny se hojí dobře, no řekla bych ale že až moc rychle." "To je u ní normální. Vždy se hojila rychle." "Ale ještě se neprobudila." "A můžu za nima jít.?" "To výš, že jo." "A ještě něco mami." "Copak holčičko." "Jak to snáší bráška Naruto." "No Itachi mu celou noc domlouval a nakonec i on uznal, že to není tvoje chyba." "Takže už je v pořádku, to jsem ráda. Tak zatím mami." Vyběhla jsem ven a těsně před brankou jsem se srazila s Makym. "Koukám, že máš na spěch." "Promiň." Vstaly jsme. "Spěchám do nemocnice. Máma neví, že jsem použila na tátu genjutsu. Takže musím ještě něco udělat." Doběhly jsme do nemocnice a já šla hned za tátou na pokoj. Maky se šel kouknout za Tsukim, protože byl pořád u Mischell, tak ho chtěl nějak dostat domů aby si odpočinul. Vešla jsem do pokoje a u tátovi postele seděl Hokage. "Dobrý den." "Ahoj Leilo, přišla jsi se podívat za tátou." "Ano." "Tak tě tu nechám o samotě." "To je dobré, já jen něco udělám a půjdu se kouknout za Mischell." Přušla jsem k tátovi a dva prsty položila na jeho čelo. "Co to děláš." Zeptal se Hokage. "Použila jsem na tátu jedno hnusné genjutsu. Jestli si pamatujete jak dopadl táta po střetu se svým bratrem když jste byly genini. Tak přesně to jsem použila." "Aha." Pořádně jsem se musela soustředit. "Uvolnit." Tátovi se očividně udělalo líp. Zamžoural očima a otevřel je. "Naruto? Leilo? Počkat, nebyly jsme náhodou." "Tati teď musíš odpočívat. Jěště si nějakou dobu poležíš." "Sasuke, koukám že z tvé dcery bude opravdu dobrý shinobi." "To neříkejte Hokage-sama. Dobrý shinobi by neublížil své rodině ani přátelům." Sklopila jsem hlavu. "Dcerko, ale i ten nejlepší shinobi může udělat nějakou chybu. Ale tohle nebyla chyba. Nemůžeš za to, že ti Orochimaru zapečetil vzpomínky a žes nás považovala za nepřátele když ti navykládal bůh ví co." Usmála jsem se na tátu a opatrně ho objala. "Tati, jako lékařský ninja co tě ošetřoval aby jsi zůstal ještě nejmíň týden v posteli." Pak jsem se vydala ke dveřím a odešla za Mischell. V jejím pokoji momentálně nikdo nebyl. Tak se ji aspoň budu moct podívat na rány. Zapla jsem sharingan, protže s ním to bude lepší. Dobrý, žebra už má pevně srostlá a i ostatní poranění vypadají dobře. Pak jsem si sedla vedle ní a koukala z okna. Nevěděla jsem co mám dělat. Chtěla jsem se jí zeptat na radz, ale nemohla jsem když spí. Seděla jsem tam až do večera. Nakonec jsem tam i usla. Zase jsem viděla Kyubi. Něco na mě ta liška volala. Neslyšela jsem jí, tak jsem se za ní rozebhla. Pak jsem slyšela. "Koukej se okamžitě probudit, jinak umře.!!!" To mě vytrhlo ze spánku. Podívala jsem se na Mischell a ta sotva dýchala. Zapla jsem sharingan a začala hledat příčinu. Pak jsem vytáhla z kapsy kunai. "Mischell promiň, ale když to neudělám umřeš." Do plic se jí zabodl jeden úlomek z žebra a já ho musela okamžitě vindat, na pochyby nebyl čas. Vzala jsem kunai a rozřízla kůži u pravé plíce a ruku jsem strčila dovnitř. Já vím, asi je to trošku nechutný, ale nemůžu dopustit aby umřela. Moje levá ruka byla připravená na to aby jí začala léčit hned jak vytáhnu ten úlomek. Nahmatal jsem ho a rychle vytahla a okamžitě jí začala léčit. V tu chvíli dovnitř vešel Tsuki. Uviděl mou zakrvácenou ruku a jak v ní neco držím a je to taky od krve. Začal volat o pomoc a pak se rozeběhl proti mě. "Idiote, neřvi tak. To ce držím v pravé ruce, je úlomek kosti, který se jí zabodl do plíce a levou rukou jí právě ošetřuju ránu. Takže jestli na mě zaútočíš, podepíšeš jí ortel smrti." Ukázala jsem mu úlomek kosti a on se zarazil. "Pro-promiň. Já myslel, že...." "Že jsem pořád na Orochimarově straně. Ani se nedivim. Když jsem ji takhle zřídila a teď mě vidíš s rukou od krve v níž něco je a druhou rukou, kterou bych ji mohla dorazit." "Vážně mi to promiň." "Hele, to je dobrý ale rozežeň ty lidi před pokojem. Asi si je vylekal, když si zavolal o pomoc." "J-jo." Její rána se teměř zacelila i bez mé pomoci. Sedla jsem si zpět na židly a rychle oddechovala.

Mischelliino nitro
Seděla jsem na koberci. schoulená mezi Kyuubiho přednímaa nohama. Plakala jsem. Věděla jsem že už druhý boj s osudem nezvládnu, ale stejnak. Nechtělo se mi umřit. Kyuubi ke mě tiskl obrovskou hlavu a vrněl jako kotě. Snažil se mě uklidnit. Ani jemu se nelíbilo že umřeme. Koukla jsem se mu do tváře. "Myslíš že bych mohla dát zbohem alespoň Leile." Zamyslel se a kývl zavřel oči a hluboce se soustředil. Když znovu otevřel oči vypadal strašně vyčerpaně. Lehl si na zem a zavřel oči, odpočíval. Předemnou se objevila Leila. Byla zády ke mě. Setřela jsem si slzy a stoupla si. Zavolala jsem její jméno. Okamžitě se otočila. Běžela ke mě a objala mě tak silně jako bych se měla během chvíle rozplynout. Pustila mě a kousek odstoupila. Rozhlédla se kolem. "Mischell kde to jsme." "Uvnitř mého podvědomí." Kyuubi se zavrtěl a a vydal divný chraplavý zvuk. Ona se jen ohlídla přezemě a zděsila se. "On...On je venku?" Snažila se za mě schovat když Kyuubi otevřel oči a naklonil se k nám. "Leilo, on nikdy nebyl zavřený a nečil se jediný kdo tu je nebezpeečný jseš ty, když mě takhle mačkáš. A ty" ukázala jsem prstem na Kyuubiho. "Zase si lehni, akorát jí děsíš. Přiblížil se a já ho podrbala na líci, a on spokojeně zavrněl. Poslechl a znovu si lehl na místo ale teď měl vztyčenou hlavu, a vše pozoroval. "Leilo chtěla jsem tě naposledy vidět a rozloučit se. Už se nahoru nevrátím" Chtěla mi vraszit facku ale její ruku jsem chytla. "Ne, ty musíš bojovat. Odejdeš se mnou. Ty prostě musíš, nemůžeš jen tak umřít!". Spustily se jí slzy, to jsem nechtěla. "Notak Leilo nebreč. Řekni rodičům že jé mám ráda.A Tsukimu vzkaž že ho nepřestanu milovat." Objala jsem jí naposledy. Kyuubi se promněnil do své lidské podoby a zval mě za rameno. Vzhlédla jsem k němu. Byl teď o tři hlavy vyšší než já. Svaly všude kam oko dohléhlo. "Mischell, je čas." Kývla jsem a on mě vzal za ruku. Začaly jsme se rozplývat. "Leilo nezapomeň na mě." A byly jsme pryč. Když jsem znovu otevčela oči, stála jsem na krásném palouku. Ny sobě jsem měla bílé kimono svázané modrou stuhou. Zavolal mě Kyuubi. Přišla jsem pomalu k němu. Měl nasobě černé kimono s rubými květy, na hrudi rozhalené a uvázané rudou stuhou. Sedli jsme si k malému jezírku já se opřela o jeho hruď a přivřela oči. Ona prsty rozčeřil hladinu a naní se objevil obraz. Táta práve spal na svém stole v kanceláři mezi stohy papírů. Máma seděla doma a pozorovala ptáčky na zahradě.
Zpět u Leily
Když jsem otevřela oči Mischell nedýchala. "Sakra pomozte mi někdo!" Rozkřikla jsem se na celou nemocnici. Přiběhlo několik doktorů. Pomáhalimi jí oživovat ale nedařilo se. Ve dveřích stál Tsuki a vše s hrůzou pozoroval. Jeden z doktorů zakroutil hlavou a konstatovali její smrt. Začali mi týct slzy. Najednou její tělo začalo trošku zářit a po chvilce se roztříštio na hromadu okvětních lístků Kamélie. Kvýtky vylítly oknem ven a mířily k nebesům. Jediné co na posteli zbylo bylo její kimono a šikmo přes postel její katana. Vzala jsem jí do ruky a odcházela pryč. Ve dveřích mě málem srazil Tsuki. Klekl si k postely, rozbrečel se začal hystericky vřískat a stále mačkal její kimono, pevně sevřené v rukách u obličeje. Rozešla jsem se zatátou. Jedině on mi může poradit. Ale když jsem došla do jeho pokoje hned za dveřmi jsem se sesypala. Sklouzla jsem se po zdi a neschopná se uklidnit jsem stále brečela.

Charlliho andílci VIII

29. prosince 2011 v 23:09 | Leila |  Povídky kapitolovky
část osmá: Musíš si vzpomenout

Udělala jsem mu několik ranek na rukou a pak jednu malnkou na obličeji. Zamotala se mi hlava a já upustila kunai. Maky ke mě přistoupil a objal mě. "Leilo, musíš si vzpomenout." "Ne, já si nechci vzpomenout." Začaly se mi z očí kutálet slzy. "Ty už sis na něco vzpoměla, že je to tak." "Ano. Zrovna na chvíle, které jsem trávila s Mischell. Ten parchant mi lhal a to ve všem. Ale na tebe si doopravdy nevzpomínám. Jsi určitě jen jeho poskok." Odrazila jsem ho od sebe co nejsilněji to šlo a setřela si slzy z očí. Vzala další kunai a to byl poslední co jsem měla. "Na krku nosíš řetízek. Vzpomeň si kdo ti ho dal." "Nevím. Nosím ho jen protože je hezký." Chtěla jsem si vzpomenout, ale zároveň i nechtěla. Nechtěla jsem vědět, že jsem udělala ještě něco špatně. Najednou mě začala šíleně bolet hlava, Kabuto ten jed musel nějak pozměnit. "Ten prachant." Ne to nebylo tím jedem, to bylo jen tou hromadou myšlenek co mi najednou projely hlavou. Lehla jsem si na zem abych se v těh myšlenkách neztratila a pomalu vnímala jednu po druhé.
Ze soustředení mě pak vytrhlo něčí pohlazení po hlavě a pak polibek na čelo. Pomalu jsem otevřela oči. "Vzpoměla jsem si." Vstaly jsem a já ho objala co nejsilněji to šlo. Když jsem ho pustila přeběhla jsem k Tsukimu a mávala s ním tak, aby se probudil. Otevřel oči a já dostala pořádnou ránu. Otřela jsem si krev, která mi vytekla z nosu. "Ano zasloužila jsem si to, ale teď musíme Mischell a tátu dostat co nejrychleji do Konohy, nebo zemřou." Tsuki vzal Mischell do náruče a upaloval s ní do Konohy. Já přešla pak k tátovi a pokoušela se ho vzbudit, ale dyž jsem si vzpoměla jak moc jsem ho zřídila vzdala jsem to. Pak jsme ho s Makym podepřely a pádily rychle do Konožské nemocnice. Hrozně jsem si to vyčítala. Konečně jsme po několika hodinách dorazily do Konohy. Doběhly jsme co nejrychleji s tátou do nemocnice a rovnou pak na sál. Ošetřovat ho budu já, protože moc dobře vim co mu je a asistovat mi bude Shika. I ona je lékařský ninja. Sice na nižší úrovni než já, ale když jí budu dávat porádné instrukce tak to zvládneme. Po dlouhých 5 hoinách byl táta z nejhoršího venku. Ještě jsme pak strávily asi 2 hodiny ošetřováním drobných postraních ran a pak ty horší ještě obvazovaly obvazy. Tím, že mi nezbývalo už moc čakry jsem to nemohla dotáhnout do konce, ale už není v ohrožení smrti. Tělo se s tím teď bude muset poprat samo. Padla na mě hrozná únava. Vyšla jsem ven ze sálu a před ním seděli Itachi a Naruto. Problému musím čelit vzpříma. Jakmile mě Itachi zahlédl, vstal a přešel ke mě. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a pak mě objal. "Za ten rok si docela dopěla." "Itachi, moc mě to mrzí. Byla to moje chyba." "Ale nebyla!" Zvýšil o trošku hlas. "Chtěla jsi nás chránit. A teď řekni, jak je na tom táta." "Kdybych měla o něco vác čakry, byl by už skoro v pořádku, ale takhle jsem ho vytáhla z nejhoršího a už můžeme jen čekat kdy se probudí. Ale hodně se bojim, že to bude za dlouho, protože jsem na něj použila genjutsu když byl na koci svých si a dorazila ho tím." Do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Znovu mě k sobě přitiskl. "To bude dobrý sestřičko. Nakonec, hlavní je že jsi si vzpoměla." "Hai." Pak jse se vymámila z Itachiho obětí a šla za svým mladším bráškou Narutem. "Naruto, táta bude v pořádku." "Ano, to mohl být i kdyby jsi ho tak nezřídila." Zařval na mě a utekl. "Itachi, bež prosím za ním. Musí ho teď někdo uklidnit a já to udělat nemohu." Itachi se za ním rozeběhl. Já chtěla vstát z kleku, ale podlomily se mi kolena. Byla jsem hrozně unavená. Sakra tohle je jako dežavi, akorát je to trošku pozměněný. Pak mě chytla něčí ruka a pomohla mi na nohy. Byl to Maky. "Nevíš jak je Mischell." Bylo první co ze mě vypadlo. "Tvoje máma už několik hodin nevyšla z operačního sálu, takže nevím. Ale pojď dovedu tě tam." "Já půjdu sama. Ty jdi domů za rodičemi. Určitě jsi je dlouho neviděl." "Ale..." "Já to zvládnu sama." "Tak dobře." Věnoval mi lehký polibek na tvář a jak jsem mu řekla tak odešel. Dolša jsem pomalu k sálu číslo 3 a pak jsem si uvědomila, že tam vlastně budou sedět její rodiče přesně jako tenkrát. Ale už bylo pozdě couvnout, už mě zahlédly a taky viděly, že jsem chtěla udělat i krok vzad. Ale Hinata-san pak řekla milím hlasem. "Jen sem pojď Leilo a neboj se." Přišla jsem až k nim a uklonila jsem se. "Je mi moc líto co jsem udělala." Slzy, už zase mi začaly kapat z očí. Byly jako nezastavitelná řeka. Proudily a nedaly se zastavit. Hinata-san vstala a obejmula mě. Překvapilo mě to. "Neomlouvej se, Tsuki nám vše pověděl. My se na tebe nezlobíme." "Děkuju."

Charlliho andílci VII

29. prosince 2011 v 20:16 | Leila |  Povídky kapitolovky
část sedmá: Našli jsme ji

Vešly dovnitř a Orochimatu tam na ně už čekal. Vypadal jinak. Měl ženské tělo a dlohé vlasy si zrovna dával do culiku. "Sasuke-kun, Mischell-chan, znovu se setkáváme. Přišly jste pozdě. Teď její tělo patří mě." A divně se ušklíbl. Můj táta začal zuřit. Vyvolal mangekyou sharingan a chtěl zaútočit, ale ta holka s blond vlasy ho zastavila. Měla dost divnou čakru a kdo to vlastně vůbec je? "Chceš se mi pomstít Sasuke-kun, tak pojď už se těším až vyzkouším její sharingan a co jen sharingan, spíš až vyzkouším její mangekyou." Táta se zarazil. "Pane Sasuke, vaše dcera doopravdy ovládala druhý stupeň sharinganu, ale věděla jsem to jenom já." Vylezla jsem ze svého úkrytu "Proč o mě mluvíte v minulém čase." Orochimaru na mě vyvalil oči. "Překvapení Orochimaru, to sis vážně myslel, že bych ti nechala své tělo." "Ale kdo teda pak." "Mmmmm, myslim že se jmenovala Guren. Chtěla být tvým tělem, tak jsem jí to umožnila. Použila jsem na ní tak perfektní Henge, že to zkopírovalo i mou čakru, takže nebyl poznat rozdíl." Pak má ruka proklála Orochimarovo tělo a on už konečně umřel. Pak jsem se otočila k otci a té dívce a oba vypadali štastně. "Moc šťastně se netvařte, vy půjdete hned za ním." Přivolala jsem Onixe. "Zdravím Leilo. Koukám, že Orochimaru na vše konečně doplatil. Kdo byl ten dobrák a udělal to." Pak se kouknul na mou ruku, která byla celá od krve. "Leilo, koukám že tvé srdce je chladné skrz na skrz." Usmála jsem se. Ta bloncka pak začala něco říkat, posloucht jsem jí začala až za cvhíli. "...... děláš srandu blbej hade. To není možný, aby ona byla chladná jako kus ledu. Jen díky jejímu laskavému srdci se ani nemohla dostat k ANBU jednotkám. " "Hele bloncko, za prvý neurážej Onixe a za druhý, kdo vlastně jsi?" Ona vykulila oči a tak trošku zalapala po dechu, jako kdyby jí někdo praštil do zad. "To jsem já Mischell. Ty si mě nepamatuješ?" Nahrnuly se jí slzy do očí. "Ne, kdybych znala nějakýho takovýhleho prcka, určitě bych si ho pamatovala." Slzy vystřídal vztek. "Kolikrát jsem ti řikala aby jsi mi tak neříkala." Její čakra se změnila. Byla teď hrůznější. "Mě ta tvoje divná čakra nevystraší." Pak jsem se přemístila těsně před ně a odkopla je od sebe. Táta i Mischell letěly každy opačným směrem. "Slaboši. Jestli chcete přežít tenhle souboj, nesmíte se držet zpátky." Šla jsem nejdřív po tý malý bloncce co si řikala Mischell. Poslechla mou radu a začala se bránit, ale po té co mi začal pomáhat Onix byla ztracena. Nahromadila jsem spoustu čakry do nohy a kopla ji do žepber, až bylo slyšet křupnutí. Ona vyplivla krev a svalila se na zem. "Tati, připrav se." "Koukám, že tě Orochimaru naučil jak pořádně kontrolovat svou čakru. Ale takhle si svoji kamarádku, která ti kdykoliv pomáhala a tď už tě několik měsíců usilovně hledala." "Já tu holku neznám! Tak jak mám cítit výčitky za to co jsem jí udělala. Žije, ale moc času ji nezbývá. Jestli jí chceš zachránit, budeš mě muset zabít Tati." Moje konbinované taijutsu s Onixem bylo protě úžasné. Otec mě nemohl absolutně stíhat. Nakonec jsem ho zřídila tak, že se sotva hejbal a pak jsem ho pohltila do mého genjutsu. Tím, že byl už hodně slabej mu lehce podlehl. Zatáhla jsem ho do svého světa a tam ho mučila několik dní i když ve skutečnosti uběhlo asi pět minut. Pustila jsem ho z něj a on upadl do hlubokého bezvědomí. Bůh ví, jestli se z něj někdy probudí. Byla jsem na odchodu, když v tu chvíli mi tělem projela šílená bolest. "Kabuto ty parchante." Kunai jsem měla sice zabodnutý v noze, ale byl v přesně v nejcitlivějším nervu v celým těle a vsadím se, že byl namočenej v jedu. "Tenhle jed by tě měl do 4 dnů zabít. To máš za to, že jsi podfoukla a nakonec zabila Orochimara." "Kabuto, ty chceš asi doopravdy zemřít. A nezapomínej na to, že i já jsem lekářskej ninja a o jedech něco vím." Vytáhla jsem s malého vaku injekci s protijedem a píchla ho hned na kunai, který jsem vyndala. "Takovej jed je jenom jeden a ty se na něj specializuješ. Nemysli si, že jsem se ti nehrabala v papírech. Měla jsem na to dost času, když jsi byl pořád pryč." "Ty mrcho." Vypadal dost naštvaně a rozeběhl se mím směrem. Nestihla jsem včas zareagovat, přeci jen protijed ještě nezačal fungovat. Hodil další kunai, ale tomu jsem se lehce vyhla. Poslala jsem proti němu Onixe, ale poslední ránu jsem chtěla pro sebe. Nahromadila jsem hodně čakry do ruky a dala mu nejsilnější ránu, kterou jsem kdy někomu dala. Pomalu se sesypal na zem. Okolo mé hlavy prosvištěl další kunai, ale od koho všichni okolo mě byly buď mrtví, nebo v bezvědomí. "Leilo, to by stačilo." "Achjo, další dva neznámí. Dejte mi už pokoj." Kluk s dlouhými hnědými vlasy vypadal zmateně. "Mischell leží támhle, Táta zas támhle." Ukázala jsem dvěma různými směry. "A Orochimaru s Kabutem jsou mrtví. A teď jaké je vaše méno, aď vím komu jsem zase pomohla na onen svět." "Jsem Tsuki, ale to moc dobře výš." Řekl poměrně naštvaně černovlásek a vyrazil proti mě. Už mi nezbývalo moc čakry, tak jsem to musela rychle ukončit. Dostal ránu do břicha a omdlel. A to je u ANBU jo. Druhý se představil jako Maky. Byl mi povědomí, ale kde už jsem hoé sakra viděla. "Leilo, prosím vzpoměň si na mě. Nech své srdce roztát a vzpomeň si na mě." V hlavě se mi prmítl neznámí obrázek jak jsem s tímhle klukem u nás doma a držím ho za ruku aby se nebál. Ne to nejsou moje myšlenky. Vzala jsem do ruky kunai a začala se jím ohánět.

Charlliho andílci VI

29. prosince 2011 v 16:37 | Leila |  Povídky kapitolovky
část šestá: Nech je jít

Díky Kabuta nebylo obtížné. Šla jsem rovnou na mmísto, kde jsem potkala Orochimara a on tam skutečně byl. Moje rodiče i s bráškama byly přivázaný u jednoho stromu čakrovými provazy a Makyho rodiče u dalšího stromu. "Já vím, mám na výběr, když půjdu dobrovolně pustíš je a když budu odporovat tak jim ublížíš. Jdu dobrovolně." Táta zařval "Ne Leilo, nechoď. Nesmíš odejít." Ototčila jsem se na tátu, ten jedinej byl při vědomí a usmála se na něj. "Tati, nemůžu dopustit, aby se vám něco stalo." Otočila jsem a Kabuto mi pověděl potichu kam mám jít. Vyrazila jsem a Kabuto mě po chvíli dohnal. "Jestli se jim něco stalo, přísahám, že tě zabiju." "Neboj, jen jsem je omráčil." "Pro tvoje vkastní dobro, doufám, že je to pravda." Byly jsme před Orochimarovou skrýší a já dostala ránu do břicha a omdlela jsem. Asi nechtěly, abych dělala problémi jako posledně.

Po několika dnech jsem se probudila v temné místnosti. "Kde to sakra jsem? Kdo jste sakra vy?" "Leilo, ty jsi na nás nevzpomínáš.? Já jsem Orochimaru a tohle je Kabuto. Před několika dny si za náma přišla a řekla že přijímáš mou nabýtku." "Jakou nabýtku." "No, že se za necelej rok staneš mou nádoubou." "To zní divně a určitě bych to neudělala jen tak." "To máš pravdu, chtěla jsi abych tě cvičil a ty ses pak mohla prostřednictvím mě pomstit Konoze za to, že tě vyhnaly." "Oni mě vyhnaly?" "Bohužel ano. Tvoje rodiče se tě zřekly a Hokage tě vyhnal i tvoje kamrádka tě už nechce nikdy vidět." "Hm tak fajn, vycvič mě a já pak mé tělo nechám tobě a ty se za mě pomstíš." "Děkuju Leilo."

Mezitím v Konoze
Už je to necelej den co Leila odešla a ještě se nevrátila. Najednou někdo vstoupil do mého pokoje, byl to táta a měl smutný výraz v obličeji. "Tati, tak co už máte nějaké správy o Leile." "Dnes se vrátily Její rodiče a bráchové a taky rodiče Makyho, ale ona ne." "Cože!!!" Rozeznělo se po celé nemocnici. "Dcerko, uklidni se." "Jak po mě můžeš chtít abych se uklidnila!" Zvedla jsem se z postele a vrávoravě se postavila na nohy. "Co to děláš, okamžitě si zas lehni!" Protočila jsem oči v sloup a přešla k oknu. Otevřela jsem ho. Táta stál za mnou a držel mě za ruku." Na to okamžitě zapoměň" Otočila jsem se k němu a objala ho. "Promiň ale já musím, věř mi dokážu to. Stejně tak jako jsem přivedla zpět tebe." Ne to ti nepovolím,budeš tu a budu tě hlídat. Nesnesl bych zas pohled když mi umíráš v náručí." Vážně si myslíš že mě zvládneš uhlídat. Tati mě si neuhlídala ani smrt u sebe, a navíc jsem pozbýrala vše co jsi mi dal." Usmála jsem se a dal mu pusu na tvář. Zmizela jsem dřív něž stačil zatáhnout mou ruku zpět. Zastavila jsem se doma v pokoji. Převlékla jsem se do černých kalhot s černým tíklem. Přehodila jsem si přes hlavu ochranou bílou vestu na ramínka. Připásala jsem si chrániče na předloktí a holeně. Vzala jsem masku a nasadila si jí ledabila na hlavu. Na zdi visela katana. Dostala jsem jí od kyuubiho, ani nevím jak ale když jsem se vzbudila z bezvědomí, po našem rozhovoru. Držla jsem jí v ruce. Dal mi jí jako dárek k tomu že jsem se dostala k ANBU. Měla čistě černí ale na rukojeti byl modrý proužek stuhy stejná barva jako mé oči. Pripevnila jsem si jí na záda a otočila se. Ve dveřích stála máma. "Mami, nemůžeš mě tu držet. Já za ní prostě musím." Já vím dítě. Já vím." Vyvylila jsem naní oči a ona jen přešla kemě a objala mě. "Dávej na sebe pozor ,ano" Kývla jsem nasadila jsem si masku bílé lišky na obličej a vyskočila na okení rám. ještě jsem se na ní ohlídla. "U brány na tebe čekají přátelé pomohou ti" zmizela jsem a stanula před bránou. Tam čekaly Tsuki s Makym. Byly oblečení do ANBU uniformi jako já. "Takže vyrážíme!" Né tak rychle!" ohlídla jsem se a za mnou stál vysoký muž s maskou ANBU na obličeji. Nikdy jsem ho v jednotkách neviděla kdo to je? Sundal si masku. "Pane Sasuke co tu děláte?" Nemůžete opustit vesnici bez povolení Hokageho." Ale to je nám jedno. My.." Tak jsem nám jedno obstaral, a navíc bude lepší když budete mít velícího Jonina." Usmál se a všichni jsme vyrazily.

Když už mě konečně přešla bolest hlavy, Orochimaru mě začal trénovat. Začal přivoláním hada. Bylo to jednoduché, protože přivolání už ovládám, ale většinou to bylo kočka. Tentokrát to byl obrovský had se smlouvou. "Leilo, musáš s ...." "Já vím, Řízla jsem se lehce kunaiem do ruky a podepsala smlouvu, Had zmizel. "Teď to zkus znova." "Znova jsem provedla přivolání a vedle mě se oběvil už jiný a o něco menší had. "Tohle je Onix." "Ssss koukám, že jsi si našel nové tělo Orochimaru." "Tohle je Leila, Onixi když nebudu mít čas budeš to ty kdo ji bude trénovat." "Je docela hezká, nemám s tím problém. Může si mě kdykoliv přivolat." "Děkuju Onixi." Poděkovala jsem hadovi a on se ke mě připlazil. "A má milé srdce." "No to je první věc, kterou ji musím naučit. Leilo, musíš zapudit všechny své city a spřetrhat všechna pouta, která máš." "To se stalo hned po tom co jsi mi řekl, že mě vesnice vypudila." "Tak mi ukaž svou nenávist. Děvče.!" Řekl Onix "A zaútoč tady na Orochimara, ukaž jak nenávidíš." Zaútočila jsem na Orochimara, div mi stíhal, ale pak přišla rána která mě srazila na kolena. Můj výraz se změnil. Šla jsem po něm jako bych ho chtěla doopravdy zabít. Onix se ke mě přidal. "Hele děvče, ty opravdu asi někoho nenávidíš. Spojíme naše pohyby. Ale musíš se na to soustředit." Zapojila jsem do boje sharingan a synchronizovala se s Onixem. Na tohle byl i Orochimaru krátkej. Po několika hodinách boje Orochimaru konečně zavelel, že je konec a že budem pokračovat jindy.

Po 12 měsících
"Prohledaly jsme snad už celou Ohnivou zemi." Řekl skroušeně Maky. "Je už jenom jedno místo kde jsme nehledaly." Namítl pan Sasuke. "Tak tam hned jdem." Chtěla jsem ji už najít. "Počkáme do rána, musíte si děti odpočinout. Taky bych ji už rád našel. Přeci jen je to moje dcera, ale nic se nesmí uspíchat a hledaly jsme už několik dní v kuse. Utáboříme se a pořádně si odpočinem." "Ale..." Chtěla jsem neco namítnou. "Žádný ale Mischell. Musime si odpočinout!" "Tak si aspoň vemu první hlídku." Všichni si lehly a po nějaké chvíli usnuly. Vydržela jsem vzhůru asi 3 hodiny, ale únava mě už taky přemohla a já usnula. Zdál se mi podivný sen. Šla jsem chodbou a vlastně jsem to ani nebyla já, ale někdo jiný. Šla jsem dál a předemě si najednou stoupnul Kabuto. Sakra tohle není sen, tohle je snad něčí myšlenka. Pak jsem se ohlédla a tenhle obličej nepatřil mě, byla to Leila. "Leila-kun, Orochimaru-san na váš už čeká. Nadešel čas." "Dobře. Vyřiď mu, že hned příjdu." Pak jsem byla chvíli jen pozorovatel. Leila někam odešla a za nějakou dobu se vrátila, ale bylo na ní něco divného. Ona změnila šaty? Pročč? Pak jsem se najednou probudila. Byla pořád noc. Sakra to nebude jen tak. Musím ji okamžutě najít nebo bude pozdě. Vrala jsem svou katanu a už si to pelášila pryč. Zachvíli mě, ale dostihl Leilin táta. "Kluky jsem nemohl zaboha vzbudit, tak jsem se vydal za tebou sám. Oni nás ráno určitě doženou. Vý kam máme namířeno." "Pane Sasuke, měla jsem hrozný sen, který mi napověděl, že Leila je v nebezpečí a jestliji hned nenajdeme bude pozdě." Mířily k poslednímu místu kde nebyly. Byl to malí ostrůvek nedaleko břehu, takže na něj v pohodě dobehly. Ve skále tam byly dveře, kterými vešly dovnitř.


Hero of WAR

29. prosince 2011 v 11:24 | Mischell

Charlliho andílci V

28. prosince 2011 v 23:53 | Leila |  Povídky kapitolovky
část pátá: Bude v pořádku

Když jsme byly ve vesnici, tátu jsem zanechala u jedné z nemocničních sester a běžela za mámou na sál. Před sálem seděl Hokage se svou manželkou. "Leio, aspoň že ty jsi v pořádku." "Nebojte Hokage-sama máma udělá vše aby jí pomohla." Vzala jsem na sebe bílí plášť a vešla na sál. Přpojila jsem se k mámě, i když já sama jsem se necítila přiliš dobře. "Mami jak je na tom." "Musím se zaměřit hlavně na ty popáleniny. Ty si vem na starosti tu ránu na rameno." "Dobře." Začala jsem se soustředit a léčit kamarádčinu ránu na rameni. byla ošklibá. Nejdřív jsem musela obnovit svaly, nervy a také žíly. Pak teprv jsem mohla pomoct kůži, aby ránu zacelila. Najednou Mischell přestala dýchat a vypadalo to, že je s ní konec. Do očí se mi nahrnuly slzy a zařvala jsem "Sakra nikam nechoď, nemůžeš tady své rodiče takhle nechat!!" Nic neprobouzela se. Seypala jsem se s brekem na zem. Máma nevěděla co má se mnou teď dělat. Nejdřív přikryla Mischellino tělo a pak se mě pokoušela odvést ven, ale já tam chtěla zůstat. Šla to teda oznámit jejím rodičům sama. Vyšla ven a "Naruto, Honato" Řekla sklesle. "Mischell to bohužel nepřežila."
Uvnitř Mischell
Seděla jsem zády ke obrovské lišce. Koukala na mě a já jen seděla na zemi a ztrácela se někde ve vzpomínkách. "Haleď, prcku. Co tady děláš? Dochází ti vůbec že nahoře umíráš? "JO, ale co stím mám jako dělat chlupáči " Ježiši, ty jseš mi vážně natvrdlej člověk" Sklonil ke mě hlavu a Vytáhl mě na ní na nohy. "Víš co ti povím, Ty se okamžitě vrátíš nahoru a začneš pořádně bojovat. Je ti to jasný! Nato tě znám už moc dlouho abych věděl že se jen tak lehko nevzdáváš. Pořád si to neuvědomuješ, jsi jediný člověk co si mě hrůzostrašnou devíti ocasou lišku dokázal ochočit a to už něco znamená." To sice jo ale ...." Žádný ale já ti pomůžu zahojit ty rány, ale ty my slíbíš, zě pak začněš bojovat sama jasný jinak si mě nepřej!" Zavřčel až z něj začal jít strach. Usmála jsem se a objala jeho velký čumák. Podrbala jsem ho na líci a on spokojeně zamručel. "Tak už běž, schání se po tobě." Zašala jsem se zvedat a mířit ke stropu. "Jo a Mischell, příště by jsi mi mohla přinýst něco na zub nebo zachvíli zakousnu tebe" Znovu zamručel. Usmála jsem se. "Dobře, příště ti donesu rámen" "Stejná jako její otec" Zamručel si pro sebe a znovu zalehl. Já se vznášela pořád víš až mě obklopilo bílé světlo.

Hinata-san se tam málem zhroutila, ale v tu chvíli jsem slyšela lehké nádechy. Postavila jsem se a viděla jak Mischell dýchá a její rány se hojily sami od sebe. Vyběhla jsem za mámou ven a pověděla jim to. Máma se mnou okamžitě zaběhla dovnitř a podpořily jsme to hojení těch ran. Trvalo to dohromady asi 6 hodin. Mischell je v pořádku. Pak jsme ji opatrně ještě některé nedoléčené popáleniny obvázaly a já si to konečně zamířila ven ze sálu. Hinata-san byla na pokraji zhroucení a vsadila bych všechno, že Hokage-sama si to šíleně vyčítá. Vyšla jsem ven seundala plášť. Posadila jsem se naproti nim a oni vpyly své oči do mě. "Nebojte je v pořádku." Oba byly hrozně štastní a vedle mě si pak přisednul táta. Silně mě objal "Jste obě opravdu dobré." Stoupla jsem si a chtěla ještě něco říct před svým odchodem, ale zamotala se mi hlava. Byla jsem příšerně unavená a mířila jsem si to rovnou k zemi, Hokage byl rychlejší než táta a při pádu mě zachytil. Pak si mě od něj vzal táta a odnesl mě za nějakým doktorem. Asi po 3 hodinách jsem se probudila a rozhlédla se po pokoji. Byla jsem tam sama. Vstala jsem z postele a převlékla se. Doopravdy nesnáším nemocnici i když jsem lékařský ninža. To je ironie, lékařský ninja nesnáší nemocnici. Musela jsem se sama pro sebe zasmát. Vyšla jsem ven a zamířila si to na informace. "Dobrý den, kde bych mohla najít Mischell Uzumaki." "Počkejte moment, je na pokoji 312, ale neměla by mít ještě moc návštěv. Sakura-san řikala, že by měla odpočívat. A to samé byste měla dělat i vy Leilo. Alou spátky do postele." "Ani mě nehne, jdu za Mischell." Došla jsem za Mischell na pokoj a u její postele seděla Hinata-san a Hokage-sama. "Mohu dál." Zeptala jsem se i když už jsem byla vevnitř. "Ale samozřejmě, zachránily jste jí se Sakurou život." Řekl Hokage. "Ale neměla by jsi odpočívat?" "A neměl by jste náhodou vyziřovat nějaké papíry. Radím vám dobře, když tu budete pořád sevět, tak vám toho nabude, že vám z toho půjde hlava kolem." "Máš pravdu." Vstala políbil Hinatu na tvář. Přešel ke mě, položil mi ruku na rameno a poděkoval mi. "Hokage-sama, nesmíte si to hlavně dávat za vinu. Nemohl jste za to." "Diký Leilo, jsi opravdu Sasukeho dvera." Pak odešel. Přešla jsem až k Mischell a zkontrolovala její už jen malé popáleniny. Nebyla po nich už skoro žádná stopa. "Hinati-san, měla by jste jít domů a uvařit si čaj. Uklidní vás to." "Už mluvíš jako tvoje máma a taky jako skutečná doktorka." "Děkuji, ale měla by jste doopravdy jít. Jakmile se probudí, hned vám to zajdu říct." "Tak dobrá, Ahoj Leilo a pozdravuj Sakuru." "Dobře, nascheldanou." Chvíli jsem tam nad ní stála a pak jsem viděla jak jí zacukaly oči. "Hele, jestli nepřestaneš předstírat spánek, dostaneš ránu." okamžitě otevřela oči, protože věděla, že by rána ode mě dost bolela a kort v jejím stavu. "Jak to můžeš vědet, že to jenom hraju." "Znám tě. A teď mi pověz co tě přivedlo zpět prcku. Protože už si byla mrtvá a pak ses najednou probudila." Mischell mi pověděla o tom jak ji Kyubi pomohla a byla jsem doela ráda za to, že její část v sobě má. Pak se ozvalo hlasité zaklepání. Bylo určitě od nějakého muže, prože takhle žena neklepe. "Dále." Řekly jsme jednohlasně. Dovnitř vstoupily Maky a Tsuki. Okamžitě jsem se vrhla Makymu kolek krku a Tsuki objal zas Mischell. Pak mi Maky něco zašeptal do ucha. "Leilo, někdo jménem Kabuto tě schání. Drží tvou rodinu v zajetí a nejen tu tvou, ale i mou. Máš prej za ním okamžitě přijít. Žal bohu neřekl kam." "Jak dlouhej sakra tenhle den jěště bude." Otočila jsem se na Mischell a ta kejvla na souhla. Nejspíš ji Tsuki řekl co se děje. "Kdyby se dělo cokoliv hoši, musíte ji udržet v tomhle pokoji." Zamračila se, ale pak si nejspíš uvědoila v jakém je stavu a nakonec se usmála a poveděla. "Leilo, opovaž se umřít. Nebo tě vsřísim a znova zabiju." Otevřeným oknem jsem vyskočila ven, aby nikdo z nemocnice neviděl, že jsem zmizela.

Charlliho andílci IV

28. prosince 2011 v 19:12 | Leila |  Povídky kapitolovky
část čtvrtá: Byla to jen past!

Dosedl mu na ruku překrásný jestřáb a Naruto si přečetl vzkaz od své ženy. "Ten prachant." Vyřval do lesa. "Naruto co tady děláš." Uslyšel hlas svého kamaráda Sasukeho. "Hledám Mischell, včéra ji někdo unesl. A je dost možné, že v tom má prsty Orochimaru." "Nedaloko odsud je jeho úkryt, tak se připrav." "Dobře." Vtrhly dovnitř, ale nic tam nenašly, tedy kroměmalého vzkazu. "Těsně vedlo Uzumaki a Uchiho. Hledáte oba na špatném místě. Jo a Sasuke-kun, teď být tebou bych si nedělal starost o dceru Naruta, ale spíš o tu vlastní." "Byla to psat Naruto.!!!!" "Musíš se okamžitě vrátit do vesnice. Já se pokusím najít Mischell. Ale pospěš si Sasuke." Sasuke vyběhl ven a už si to mířil zpět do vesnice.


Hinata-san je strašně milá, ale já tu nemohu jen tak sebět a nic neděl. Zvášť když moji kamarádku unesl ten slizký had Orochimaru. Dopila jsem poslední doušek čaje a poděkovala. Pak
jsem vyběhla z jejího domu a pelášila si to k bráně, která vede z vesnice ven. Byla jsem teprv kousek za vesnicí a předemnou se oběvil člověk, tedy jestli on se dá považovat za člověka, kterého jsem zrovna hledala. "Orochimaru!"
"Áá Leila-chan, tebe právě hledám." "To je, ale náhoda, já hledám zas tebe. Kde je Mischell a můj táta?" "O tvim tátovi nic nevím, ale Mischell to je něco jiného." "Ty parchante. Vopovvaž se jí něco udělat!!!" "To záleži na tobě. Jestli se mnou půjdeš dobrovolně nic se jí nestane, ale když to půjde po zlém, nikdo neví co Kabuto s ní udělá, když mi skřivíš jen jediný vlas." "Dobře, půjdu dobrovolně." "Následuj mě." Rozeběhl se směrem od Konohy a já ho jako pejsek poslušně následovala, ale nejsem tak blbá, abych o sobě nedala vědět. Když byl otočenej napsala jsem malý vzkaz a přivolala malou ninja kočku tak aby to neviděl. Dala jsem ji vzkaz a poslala ji za tátou. Vždycky ho najde, i kdyby byl míle daleko. Za sebou jsem nechavála znatatelné stopy. Dorazily jsme do jeho skrýše a vešly dovnitř. Mischell tam ležela v bezvědomí a nad ní se skláněl Kabuto. Nejspíš si myslel, že budu klást odpor a uř si připravil sovje nádobíčko. "Kabuto, můžeš to zas uklidit. Leila-chan se vůbec nebránila." "Achjo. Vždycky skazí tu největší srandu." Zamručl. Vzala jsem kunai a hodila ho po něm. Proletěl mu těsně kolem hlavy. "Leila-kun, nedělejte blbosti, nebo vaše kamrádka příjde k úrazu." "Ty by jsi ji nestohl udělat ani škrábanec na tváři. protože bych tě předtím zabila Kabuto.!" "Tady si někdo hodně věří." V tu chvíli jsem stála za ním a pod krkem mu držela kunai. "Ano doopravdy si věřím.!" "Diť už to uklízim, tak se nečil." "Leilo, pojď za mnou. Ukážu ti kde budeš ten rok bydlet, než nastane čas vyměnit tělo." Šla jsem za ním, ale zarazil mě slabý chraplaví hlásek. "Sakra Leilo, snad to nevzdáš takhle brzo." "To si piš, že ne. Mangekyo sharingan. A teď už neutečeš Orochimaru." "Takhle slabé genjutsu na mě neplatí." Prolomil moje genjutsu jako by nic a odhodil mě k protější zdi. V tu chvíli někdo vyrazil ve skále vchod. "Tati." Špitla Mischell. Spadla jsem na zem a podívala se k díře. Doopravdy tam stál Hokage. Byl celej pokrytej Kyubiho pláštěm. Měl pouze dva ocasy ale jakmile uviděl svou dceru bezvládně opřenou o zeď se silně krvácejícím ramenem, začal běsnit ještě víc. Narosli mu další dva ocasy a zaměřil se na Orochimara. Nebyl schopen Narutovy stíhat a proto během chviličky bylo po něm. Kabuto někam hned zmizel, posera jeden. Pohnula jsem se ale strašně to zabolelo, tak jsem zůstala sedět. Zpozoroval mě a pomalu se přibližoval. Problikl černý stín a předemnou byl táta. "Naruto, to stačí uklidni se!" Křiknul na něj ale nic. Máchnul ocasem a táta letěl ke mě. Sykl bolestí. Seděl vedle mě. Naruto se pořád přibližoval, táta mě objal a schoval výhled ve svém hrudníku. "Né, nedělej to" Zavolal. Koukla jsem se a až těď zjistila, že to nebylo na Naruta, nýbrž na mou kamarádku, která se vrávoravě postavila. Přemístila se mězi nás a jejího otce. Chvilku nic nedělala a pak najednou. Spadla na kolena a objala svého otce. Držela se mu okolo krku pouze silou vůle. Plášť kyuubiho jí dělala silné popáleniny ale stejnak se nepuštěla. "Tati to stačí, nedělej to prosím. Udědej to pro mě prosím, přestaň" Šeptala mu slovíčka do ucha. Měnil se zpět. Když se proměnil uplně, spadla mu do náručí. Silně krvácela snad všude. "Proboha co jsem to udělal!" Zavřískl a zmizeli. Podepřela jsem tátu a pomalu se dostaly do vesnice. Jak jsem tušila Hokage se přemístil přímo do vesnice a Mischell předal mé mamce.

Charlliho andílci III

27. prosince 2011 v 22:30 | Leila |  Povídky kapitolovky
část třetí: Tati kam jdeš?

Čekala jsem na něj venku, protože bráška řikal, že nabýtku přijmul. Přišel přesně včas. Vešly jsme
dovnitř a já ho představila mámě, tátovi a nejmladšímu sourozenci. Sedli jsme si ke stolu a jammu ložila ruku na tu jeho aby nebyl tolik nervózní. "Takže Maky slyšel jsem, že jseš v jednotkách ANBU." Začal táta. "Ano, to jse prvada." "A plánuješ zůstat tam dlouho?" "Já nevím, proč se ptáte.?" "No jednou budete s Leilou chtít založit rodinu a u ANBU je to docela nebezpečné." Praštila jsem hlavou o stůl. "Tati, na tohle je snad brzo ne. Je mi 15 a Makymu 16. V tomhle věku asi doopravdy plánovat rodinu nebudem." Zvela jsem hlavu a zadívala se na otce. "No, ale za nějakou dobu........" "Tati, nech je. Na tohle je doopravdy brzo. Čau Maky, jsem rád, že jsi dorazil." Vložil se do rozhovoru Itachi. Ten mě doopravdy vždy zachrání. Po obědě jsem mámě pomohla s nádobím a pak jsem šla s Makym ven. Táta se hočínal až moc vyptávat a to by taky nemuselo dopadnout dobře. "Moc se omlouvám za svého otce Maky." "To je dobrý, má o tebe jen strach." "Já vím, hele támhle jde Mischell a Tsuki. Vypadá to, že dneska zažil to samé co ty." Odpoledne bylo doopravdy úžasné. Večer jsem přišla domu okolo 10 a ve stínu na mě zas čekal táta. "Je to doopravdy moc milí kluk Leilo." "To já vím. Já si půjdu lehnout. Jsem hrozně unavená." "Tak dorbou zlatíčko." "Dobrou tati." Vešla jsem do pokoje a ta sem se převlíkla do spacího oblečení. Pak jsem si, ale najednou uvědomila co měl táta na sobě a rychle jsem vyběhl z pokoje. "Tati, kam jdeš?" "Zlatíčko, jdi si lehnout. Nikam nejdu." "Lžeš! Já poznám když mi něco tajíš.!" "Dobře, řeknu ti pravdu. Jde po tobě jistá osoba a já musím zařídit aby toho nechala." "Tati jde po mě Ororchimaru že je to tak." "Koukám, že ti doopravdy nic neujde." "Taky jsem sae učila od nejlepšího." "Leilo, jednu věs ti řeknu než odejdu." Přistoupil až ke mě a objal mě. Pak
jěště řekl. "Nikdy se nenech zaslepit nenávistí a pomstou." Pak jsem ucítila ránu do zátilku a upadla do bezvědomí. Ráno jsem se probudila a myslela si, že to byl jen sen, ale to by mě nesměla tak příšerně bolet hlava. Okamžitě jsem se převlékla a pořádně se vyzbrojila. Pak jsem rychle běžela k Hokagemu, ale on tam nebyl. Zamířila jsem si to tedy k němu domů. Otevřela mi paní Hinata. "Prosím je doma Mischell, a nobo Hokage-sama?" Hinatě se začaly koulet slzy z očí, dívala jsem se na ní nechápavým pohledem. "Promiň Leilo ale večer se Mischell nevrátila domů a pak do domu přiletěl kunai s dopisem že jí unesly." "Cože?!!??!" "Ano a její otec se jí vydal v noci hledat, ale doteď se nevrátily. Nevíš o někom kdo by jí mohl ublížit?" Zakroutila jsem se záporem hlavou. Vzpomněla jsem si na minulou noc na mého tátu. "Táta šel večer něco si vyřídit s Orochimarem, Myslíte že to s tím má něco společného?" "Možné to je napíšu to mému muži" Pozvala mě dál a postavila přede mě čaj. Mezitím napsala na kousek papírku zprávu a stročila jí za obojek na noze jednoho z jestřábů. Vzala si ho na ruku a přešla k oknu. Vyletěl ven a zmizel.

Charlliho andílci II

27. prosince 2011 v 19:14 | Leila |  Povídky kapitolovky
část druhá: Další dvojité rande

Dnes k nám má pijít Naruto, Hinata a Mischell. Já s Mischell se, ale vypaříme hned jak to půjde. Byla jsem v koupelně a díky tomu, že jsem zaspala jsem dost meškala. Akorát jsem se utírala a v tu chvíli do koupelny přešl Naruto. Rychle jsem se zahalila ručníkem. "Hokahe-sama." Okažitě zavřel oči a ptal se. "Neni tu Mischell?" A začal couvat zpět. "Ne tati já jsem tady a přestaň šmírovat Leilu." Zařvala Mischell. Naruto okamžitě když vyšel zavřel dveře do koupelny. Já se v klidu doutřela a oblékla si na sebe jemně růžové šaty a vyšla ven. "Teda holky, já vás nechápu, vy se snad někym chytsáte." "Ale vůbec ne tati." Řekla rychle Mischell, ale bohužel to uslyšel můj
táta a začal.
"A Leilo, kam že to jdete?" Mischell odpověděla za mě jak to většinou dělala. "No jdeme jen ven. Máme s někým sraz." "Mischell! Zmlkni, nebo nikam nakonec nebudu moct." "Leilo..." Chtěl jěště něco říct táta, ale přišel tam naštestí Itachi a zastal se mě. "Tati jen ji nech jít, ti za kterýma jdou jim nic neudělaj. Moc dobře je znám a oba ví, že kdyby něco udělaly mé sestřišce, tak že bych je asi zabil." Mrknul na mě. "Tak co myslíš Naruto. Můžeme je nechat jít." "Když se jich zastal i Itachi tak jo." S Mischell jsme udělaly rychle pár pečetí a v obláčku kouře zmizely. "Teda, ještě že se nás doopravdy vrácha zastal, jinak by mě táta nakonec nikam nepustil." "Hele támhle jsou, tak jste nakonec dorazily." "Moc se omlouvám, ale je to moje chyba, že jdeme pozdě. Trošku jsem zaspala a pak jěště do toho táta, ale to je jedno." Každej chytil jednu z nás za ruku a už nás vedly pryč. Došli jsme k nádhernému jezeru. Jěště, že jsem si vzala plavky. U jeho pobřeží byly dvě lavičky a stůl a na něm něco k pití. Sedly jsme si na lavičky. Mischell vedle Tsukiho a já vedle Makyho. Vypili jsme pití a potom jsme se zvedla a sundala šaty. "Tak kdo se půjde koupat." Usmála jsem se na ostatní. Mischell udělala to samé co já a kluci pak nakonec taky. Než jsme, ale s Mischell doběhly do vody kluci nás vzaly du náručí a nesly nás na jednu skálu. "Opovažte se." Zavyhrožovala Mischell. "Chtěly jste se koupat, tak se půjdeme koupat. Pak se odrazily a všichni jsme si to mířily k vodě.Vedle mě se ozvalo hlasité šplouchnutí, ale já s Makym do vody nedopadla. Místo toho mi věnoval dlouhý a krásný polibek. Při tom se, ale nejspíš přestal soustředit na svou čakru v nohách a my taky nakonec skončily ve vodě. Mischell s Tsukim se dlouho nevynořovaly tak jsem se koukla pod vodu. Hned jsem se, ale vynořila. Přeci jen nebudu šmírovat, když tady nahoře mám taky jednoho krasvce. Když jsme vylezly z vody, zjistily jsme že je 10 večer a je tma. Sakra, už jsme měla bejt dávno doma a nejen já, ale i Mischell. Rychle jsme se začaly sušit a oblékat. "Sakra, táta mě zabije." Zaklela jsem. "To nejsi sama, ale ten můj bude nejkdřív mít kázání a až pak mě zabije." Zachochotala se Mischell. "Hele kluci je nám to líto, ale jestli co nejdřív nedorazíme domů, rodiče nás přetrhnou jak hady." Obě jsme jim daly pusu a rychle běžely domů. Na jednom rozcestí jsme se, ale musely rozdělit. "Tak ahoj zítra Leilo." "Ahoj." Když jsem dorazila domů bylo půl jedenáctý, ale kupodivu táta nestál u dveří a nevyhlížel mě. "Koukejme kdo se nám vrátil." Málem jsem vylítla z kůže když táta vyšel z jednoho stínu v obývacím pokoji. "Tati, promiň zapoměla jsem na čas." Nahodila jsem provinilý oblčej. "Jestli za to doopravdy stojí, tk to nevadí. Na mé tváři se oběvil úsměv a pak jsem mu skočila kolem krku. "Jsi přece moje holčička. Sice mám o tebe hrzonej strach, ale jestli ho máš ráda tak to nevadí. Ale koukej ho přivíst ukázat." "Tak fajn a kdy?" "No třeba zítra na oběd?" "Zeptám se ho, ale nic neslibuju. Itachi a ty prosím přestaň odposlouchávat a pojď sem. Ty potkáš Makyho zítra dřív jak já, prosím vyřiď mu, že ho zveme zítra na oběd." "No a jak dlouho už spolu jste?" Zeptal se táta. "No už asi měsíc." "A to jsi to dokázala tajit tak dlouho, myslel jsem že můj sharingan odhalí každé tajemství co se v tobě skrývá, ale vypadáto, že asi ne." "Tati, občas zapomínáš, že už taky umím ovládat sharingan a můžu si pohrávat s tou myslí pomoci genjutsu. Ty jsi to tam viděl, ale já to udělala tak aby jsi si to nepamatoval a nebo myslel, že se ti to jen zdálo." Ušklíbla jsem se na něj. "Koukám, že mé drhorozené dítě mě začíná přebýhat." "Tak teď přeháníš a co Itachi." Brácha mi dal ruku na rameno a pověděl. "Leilo, to ty jsi zdědila plnou moc sharinganu. Já se s tím tvým nemohu měřit. Tohle si už konečně zapamatuj." "No jo, já si du lehnout dobrou." Zalezla jsem k sobě do pokoje a práskla sebou na postel.

Charlliho andílci

26. prosince 2011 v 23:00 | Leila |  Povídky kapitolovky
Naruto I část
první část: Minulost se opakuje

Před hodně lety muj otec Sasuke Uchiha chtěl utéc za Orochimarem, ale to se mu díky Narutovi
součastnému Hokage nepovedlo. Vrátil se zpět a po několika letech založil rodinu s Haruno Sakurou, s moji mámou. Mám staršího bráchu Itachiho (Ano, Sasuke ho takhle pojmenoval kvůli svému zesnulému bratrovi.) a pak mladšího brášku Naruta.(Ano jmenuje se po našem Hokage. Je to dík za to, že v Narutovi našel doopravdového kamaráda, kterej by pro něj udělal všechno.) Lidé v mém okol řikaj, že jsem se prý hodně potatila a taky, že je to pravda. Mám prý i silnější sharingan než brácha Itachi. Máma mě učí lékařské jutsu a řiká že jsem v něm dobrá. Jednoho dne bych jí mohla i prý překonat. Sensei mého týmu se jmenuje Charlie. Náš tým se skláda ze mě, pak z Mischell (Dcera Naruta a Hinaty. A taky zdědila otcovu vůli se nevzdat. Někteří lidé ji také řikají
malá Kyubi a bodeť by ne. V jejím čakrovém oběhu se nachází a trocha Kyubiho čakry, kterou převzala od táty.) a pak tu máme Nara Shiku. (dcera Temari a Shikamara.) Ano náš tým se skláda ze tří holek. Je to neobviklé, ale už na nás nezbyl žádnej kluk.



"Hej Mischell, počkej na mě." "Dělej Leilo, pospěš si. Máme novou misi." Nahnala jsem do nohou nějakou čakru a během vteřinky jsem byla u ní. "Dnes jdeme samy." "Ze by nam tvuj tata Hokage dal volnou ruku nesvázanou senseiem." "No jo, alepoň budeš moct použít plnou sílu svého sharinganu." "Hele a to ti jako u ANBU povolují tyhle mise se mnou a týmem.?" "Někdy jo a někdy ne jak jsi už mohla zjistit." "To je pravda. A kam vlastně jdem?" "U hlavní brány na nás čeká jeden muž, kterého máme chránit před jedním ninjou, kterej ho už prý nějakou dobu sleduje." "To bude zas jako minule. Pamatuješ, jak se nám tamten blbec kteryho jsme měli chránit pořád pletl do cesty a řikal nám jak co máme dělat." Byly jsme kousek od hlavní brány a Mischell se zarazila. "Minulost se opakuje Leilo, koukni se tam. Nebo tedy spíš radši nekoukej." Otočila jsem se a myslela jsem že to se mnou sekne. "Ne znova už ne." Chlap nás zahlédnul a zamával nám. "Ahoj děvčata. Nebylo vás posledně víc?" "Pane, tenkrát nám bylo 13 a byly jsme genini." "A ted je vám kolik?" Mischell nakrčila nos a řekla. "Je nám 15 a jsme chunini!" "No jo, ale stejně by jste měli mít vedoucího jonina." "Hele pane neřeknu jak se jmenuju, jestli nám zas chcete kázat, tak si to dělejte za nás. My tu nemusíme bejt." Vyjela jsem po něm. "Leilo, to chce klid. Nepletvej na něj hlasivky. Prostš ho odvedeme tam kam chce a pak si půjdem po svém." "Hm, tak jdem! Už chci být zpět. Doufám, že jsi nezapoměla na čem jsme s kýmsi domluvené. Nerada bych to zmeškala." Vyrazily jsme na cestu, kterou nám popsal. Bydlí v nedaleké malé vesnici, takže by jsme to mohly mít rychle sfouknutý. Šly jsme tam dva dny a už jsme tam skoro byly, ale do cesty nám skočil jeden ninža ze skryté kamené vesnice. "Upřímně ti radim kamaráde, zmiz odsud, nebo to špatně dopadne." Řekla výhružně Mischell. "Cha, takové dvě děcka porazím ani ne za minutu. "Hele udělejte to.........." "SKLAPNI!!!" Zařvaly jsme s Mischell jednohlasně. "Hele Mischell, pamatuješ tu sestavu jak jsme posledně trénovaly. Když vynecháme to co tam dělá Shika, tak to taky půjde." "Tak dobře." Moje oči zčervenaly. "Hele Mischell použiju ty víš co, tak kdybych tak trošku zkolabovala tak se nediv." "Hele už to mám ozkoušený a taky vím co tě hned probudí." "Mangekyou sharingan." "Aha tkže jedno děcko je Uchiha, ale jakto že může ovládat tak silný sharingan?!" "Výš tady Leila je považována za zázrak Uchihů. Nikdo prý nedokázal ovládnout sharingan tak silně jako ona." Odváděla Mischell pozornost kameného ninži. "Dokázala probudit mangekyou jen silou své vůle." Proplížila jsem se za něj, ale držela jsem si bezpečnou vzdálenost. "Mischell teď" Ninža se rychle otočil na mě a Mischell přiběhla k němu a podrazila mu nohy. Pak jsem byla na řadě já. Skočila jsem vysoko do vzduchu a začala nabýrat rychlos. Dopadlo to tak, že jsem v plné rychlosti dopadla loktem na ninjův hrudník a nejspíš jsem mu tim zlomila několik žeber. Pak jsme ho s Mischell přivázaly k nejbližšímu stromu a nechaly ho tam do doby než půjdem naspátek. Můj sharingan měl jenom odvést pozornost a hned potom co jsme ho svázaly jsem ho vypnula. Doprovodily jsme muže až do jeho vesnice a lšy hned zpět pro toho ninju z kamené. Našly jsme ho tam kde jsme ho nechaly. Ošetřila jsem mu zlomené kosti. Kdyby umřel do doby než dorazíme do vesnice, nemohly by jsme se dozvědět co po něm chtěl. Dorazily jsme spět do vesnice a odvedly ninju dza panem Ibikim, ten se o něj už postará. Dorazily jsme domů právě včas, zítra večer se s nimy máme sejít.