Charlliho andílci V

28. prosince 2011 v 23:53 | Leila |  Povídky kapitolovky
část pátá: Bude v pořádku

Když jsme byly ve vesnici, tátu jsem zanechala u jedné z nemocničních sester a běžela za mámou na sál. Před sálem seděl Hokage se svou manželkou. "Leio, aspoň že ty jsi v pořádku." "Nebojte Hokage-sama máma udělá vše aby jí pomohla." Vzala jsem na sebe bílí plášť a vešla na sál. Přpojila jsem se k mámě, i když já sama jsem se necítila přiliš dobře. "Mami jak je na tom." "Musím se zaměřit hlavně na ty popáleniny. Ty si vem na starosti tu ránu na rameno." "Dobře." Začala jsem se soustředit a léčit kamarádčinu ránu na rameni. byla ošklibá. Nejdřív jsem musela obnovit svaly, nervy a také žíly. Pak teprv jsem mohla pomoct kůži, aby ránu zacelila. Najednou Mischell přestala dýchat a vypadalo to, že je s ní konec. Do očí se mi nahrnuly slzy a zařvala jsem "Sakra nikam nechoď, nemůžeš tady své rodiče takhle nechat!!" Nic neprobouzela se. Seypala jsem se s brekem na zem. Máma nevěděla co má se mnou teď dělat. Nejdřív přikryla Mischellino tělo a pak se mě pokoušela odvést ven, ale já tam chtěla zůstat. Šla to teda oznámit jejím rodičům sama. Vyšla ven a "Naruto, Honato" Řekla sklesle. "Mischell to bohužel nepřežila."
Uvnitř Mischell
Seděla jsem zády ke obrovské lišce. Koukala na mě a já jen seděla na zemi a ztrácela se někde ve vzpomínkách. "Haleď, prcku. Co tady děláš? Dochází ti vůbec že nahoře umíráš? "JO, ale co stím mám jako dělat chlupáči " Ježiši, ty jseš mi vážně natvrdlej člověk" Sklonil ke mě hlavu a Vytáhl mě na ní na nohy. "Víš co ti povím, Ty se okamžitě vrátíš nahoru a začneš pořádně bojovat. Je ti to jasný! Nato tě znám už moc dlouho abych věděl že se jen tak lehko nevzdáváš. Pořád si to neuvědomuješ, jsi jediný člověk co si mě hrůzostrašnou devíti ocasou lišku dokázal ochočit a to už něco znamená." To sice jo ale ...." Žádný ale já ti pomůžu zahojit ty rány, ale ty my slíbíš, zě pak začněš bojovat sama jasný jinak si mě nepřej!" Zavřčel až z něj začal jít strach. Usmála jsem se a objala jeho velký čumák. Podrbala jsem ho na líci a on spokojeně zamručel. "Tak už běž, schání se po tobě." Zašala jsem se zvedat a mířit ke stropu. "Jo a Mischell, příště by jsi mi mohla přinýst něco na zub nebo zachvíli zakousnu tebe" Znovu zamručel. Usmála jsem se. "Dobře, příště ti donesu rámen" "Stejná jako její otec" Zamručel si pro sebe a znovu zalehl. Já se vznášela pořád víš až mě obklopilo bílé světlo.

Hinata-san se tam málem zhroutila, ale v tu chvíli jsem slyšela lehké nádechy. Postavila jsem se a viděla jak Mischell dýchá a její rány se hojily sami od sebe. Vyběhla jsem za mámou ven a pověděla jim to. Máma se mnou okamžitě zaběhla dovnitř a podpořily jsme to hojení těch ran. Trvalo to dohromady asi 6 hodin. Mischell je v pořádku. Pak jsme ji opatrně ještě některé nedoléčené popáleniny obvázaly a já si to konečně zamířila ven ze sálu. Hinata-san byla na pokraji zhroucení a vsadila bych všechno, že Hokage-sama si to šíleně vyčítá. Vyšla jsem ven seundala plášť. Posadila jsem se naproti nim a oni vpyly své oči do mě. "Nebojte je v pořádku." Oba byly hrozně štastní a vedle mě si pak přisednul táta. Silně mě objal "Jste obě opravdu dobré." Stoupla jsem si a chtěla ještě něco říct před svým odchodem, ale zamotala se mi hlava. Byla jsem příšerně unavená a mířila jsem si to rovnou k zemi, Hokage byl rychlejší než táta a při pádu mě zachytil. Pak si mě od něj vzal táta a odnesl mě za nějakým doktorem. Asi po 3 hodinách jsem se probudila a rozhlédla se po pokoji. Byla jsem tam sama. Vstala jsem z postele a převlékla se. Doopravdy nesnáším nemocnici i když jsem lékařský ninža. To je ironie, lékařský ninja nesnáší nemocnici. Musela jsem se sama pro sebe zasmát. Vyšla jsem ven a zamířila si to na informace. "Dobrý den, kde bych mohla najít Mischell Uzumaki." "Počkejte moment, je na pokoji 312, ale neměla by mít ještě moc návštěv. Sakura-san řikala, že by měla odpočívat. A to samé byste měla dělat i vy Leilo. Alou spátky do postele." "Ani mě nehne, jdu za Mischell." Došla jsem za Mischell na pokoj a u její postele seděla Hinata-san a Hokage-sama. "Mohu dál." Zeptala jsem se i když už jsem byla vevnitř. "Ale samozřejmě, zachránily jste jí se Sakurou život." Řekl Hokage. "Ale neměla by jsi odpočívat?" "A neměl by jste náhodou vyziřovat nějaké papíry. Radím vám dobře, když tu budete pořád sevět, tak vám toho nabude, že vám z toho půjde hlava kolem." "Máš pravdu." Vstala políbil Hinatu na tvář. Přešel ke mě, položil mi ruku na rameno a poděkoval mi. "Hokage-sama, nesmíte si to hlavně dávat za vinu. Nemohl jste za to." "Diký Leilo, jsi opravdu Sasukeho dvera." Pak odešel. Přešla jsem až k Mischell a zkontrolovala její už jen malé popáleniny. Nebyla po nich už skoro žádná stopa. "Hinati-san, měla by jste jít domů a uvařit si čaj. Uklidní vás to." "Už mluvíš jako tvoje máma a taky jako skutečná doktorka." "Děkuji, ale měla by jste doopravdy jít. Jakmile se probudí, hned vám to zajdu říct." "Tak dobrá, Ahoj Leilo a pozdravuj Sakuru." "Dobře, nascheldanou." Chvíli jsem tam nad ní stála a pak jsem viděla jak jí zacukaly oči. "Hele, jestli nepřestaneš předstírat spánek, dostaneš ránu." okamžitě otevřela oči, protože věděla, že by rána ode mě dost bolela a kort v jejím stavu. "Jak to můžeš vědet, že to jenom hraju." "Znám tě. A teď mi pověz co tě přivedlo zpět prcku. Protože už si byla mrtvá a pak ses najednou probudila." Mischell mi pověděla o tom jak ji Kyubi pomohla a byla jsem doela ráda za to, že její část v sobě má. Pak se ozvalo hlasité zaklepání. Bylo určitě od nějakého muže, prože takhle žena neklepe. "Dále." Řekly jsme jednohlasně. Dovnitř vstoupily Maky a Tsuki. Okamžitě jsem se vrhla Makymu kolek krku a Tsuki objal zas Mischell. Pak mi Maky něco zašeptal do ucha. "Leilo, někdo jménem Kabuto tě schání. Drží tvou rodinu v zajetí a nejen tu tvou, ale i mou. Máš prej za ním okamžitě přijít. Žal bohu neřekl kam." "Jak dlouhej sakra tenhle den jěště bude." Otočila jsem se na Mischell a ta kejvla na souhla. Nejspíš ji Tsuki řekl co se děje. "Kdyby se dělo cokoliv hoši, musíte ji udržet v tomhle pokoji." Zamračila se, ale pak si nejspíš uvědoila v jakém je stavu a nakonec se usmála a poveděla. "Leilo, opovaž se umřít. Nebo tě vsřísim a znova zabiju." Otevřeným oknem jsem vyskočila ven, aby nikdo z nemocnice neviděl, že jsem zmizela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama