Pod maskou

16. prosince 2011 v 22:50 | Leila |  Povídky jednorázovky
Znáte ten pocit, že když ukážete co doopravdy citíte společnost se k vám otočí zády. Já ano, jsem dcera starosty jednoho z velkých měst. Má povaha je chladná a nic mě nezajímá kromě mého tygříka Eona a kamráda Yua. Ale dost dobře jsem se naučila nasazovat citovou masku. Ve škole se chovám jako kašpárek a jsem pro každou srandu, ale doma jsem chladná jako kostka ledu, ale ještě když se mnou je jenom Eon tak jsem úplně jiná ani chladná, ale ani šťastná spíš hodně smutná. Jako dcera starosty jsem naučila být na pozoru a musím se umět ubránit. Takže když du na procházku s Eonem, nebo se jen tak projít, nosím na pásku připnutý samurajský meč.
* * * * * *
Mezitím v Norském Oslu:
"Seržante Mischell, tady je fotka dcery jednoho Amerického starosty. Nebydlí se svým otcem v New Yorku, ale v jedné malé vesničce. Tvůj úkol je ji zabít. Stává se hodně nebezpečnou a jednou by ji její vláda mohla využít proti nám. Její učitel a kamarád se jsmenuje Yu Namiko a je to známí japonský samuraj, ale je mu pouze 22 let." "Hm, vyrážím hned. Naschle šéfe." "Jo a prosimtě, moc nerozrušuj, výš jak to pak dopadá." "Jasný." Zašla pro nějaké věci domů a hned odletěla z Norska.
* * * * * *
Po dlouhé době jsem šla zas s Eonem na procházku. Trénovala jsem ho už když byl malý, takže mě teď poslouchá na slovo. Šly jsme lesem a Eon zbystřil zajíce. "Eone nemíš, doma dostaneš najíst. Zajíčka honit nesmíš." Snažil se zaprotestovat, ale já ho prostě nepustila tak to vzdal. "Sakra, dnes má vlastně přijít Yu. Eone poběž musíme tam být včas nebo mě zase speskuje." Beželi jsme co nejrychleji to šlo, ale najednou jsme uviděly nějakou dívku jak tam bezvládně leží na cestě. "Eone lehnout." Je sice male, ale taky pořádně težká. Nespíš posiluje. Opatrně jsem jí položila na Eona. Vstal a pomalu jsme ji donesly ke mě domů. Daly jsme ji do pokoje pro hosty a pak jsem šla na trénink. "Promiň Yu, že jdu pozdě, ale cestou z procházky jsme s Eonem našly na zemi ležet dívku. Tak jsem jí položila na Eona a teď je v pokoji pro hosty." "Mám se na ní jít podívat?" "Ne už je tam máma." "Tak se pořádně připrav, dnes tě šetřit nebudu." Po dvou hodinách jsem byla hrozně unavená a odnesla jsem si 2 sečné rány stejně jako Yu. Už ho dohánim. Za chvíli budu stejně dobrá jako on. Oštřila a obvaázala jsem si rány a šla se podívat za tou dívkou. Vešla jsem do pokoje a už byla vzhůru. "Ahoj seržante Mischell." Dívka na mě vykulila oči. "Přečetla jsem si to na psích známkách co máš na krku." Prohlídla si mě svýma
křišťálove modrýma očima od hlavy až k patám. "Co dělá Dánský voják v téhle zapadlé vesničce. Co je tvým úkolem." "To ti nemohu říct, je to tajné. A když ty už znáš mé jméno, řekneš mi své." "Jsem Leila, dcera majitelky tohoto domu. Jestli ti ještě není dobře, můžeš tu zůstat, ale jakmile ti bude líp VYPADNEŠ!" Otočila jsem se a odešla. V tu chvíli přišla do pokoje má matka. "Omlouvám se za svou dceru. Od jisté události svoje city v sobě udusila." "Co se stalo, jestli se smím zeptat?" "Před 2 lety před Namikem měla Leila ještě jednoho
trenéra. Hodně mu věřila, ale jednou když byly doma sami se ji snažil zneužít. Ona se bránila a než jsme přijely s jejím otcem domů tak ho zabila." Seděla jsem za dveřma a poslouchala jak můj děsivý zážitek co se onehdy stal máma vypráví uplně neznámé dívce. Když jsem si na to vzpoměla začaly mi téct slzy. Vstala jsem a šla za Eonem do svého pokoje. Ležel jako vždy na svém místečku a já vzala kartáč a šla ho učesat. Eon spokojeně vrčel a to mě hrozně uklidňovalo. Seděly jsme tam něco málo přes dvě hodiny a pak někdo do toho krásného klidu někdo zaklepal. "Dále." Řekla jsem otráveným hlasem. Do mého pokoje vešla Mischell. Teď už měla na pásku připevněný pouzdro s pistolý. "Co chceš!" Řekla jsem, ale neotočila jsem se na ní. "Tak já ti řeknu co je můj úkol. Někdo po tobě jde a mě poslaly abych tě chránila." "Jenže já se o vaší ochranu neprosila, takže můžeš zase klidně odjet." "To budu moct, až mi to nadřízený přikáže. Budeš se semnou muset smířit." Řekla takovým výhrižným toném, až začal Eon vrčet. "Neboj se hochu, tohle škvrně mi nic neudělá, zabila bych ji dřív než by hla prstem. A diť je jí teprv 15, je o rok mladší než já." Eon se obrátil ke mě a olízl mi polovinu tváře. Začala jsem se smát, ale pak jsem zcela zvážněla "Eone, co jsem ti o tomhle řikala." Hodil na mě omluvný pohled a já se znovu rozesmála. Vstala jsem a dala mu pusu na čumák. "Počkej tu na mě." Pak jsem uklidila kartáč a vyšla s Mischell ven. "Tak hele, jestli mě porazíš fajn zůstaň tu a chraň mě, ale jestli ne tak se zbalíš a odletíš tam odkud si přišla." "Tak fajn." Zavedla jsem ji do tělocvičny a hodila po ní samurajský meč. "máš dobrej koníček." Vytáhla meč z pochvy a čekala na mě až se připravim. Vzala jsem si svůj oblíbený meč. Má na čepely jemné zoubky, které lidské oko hned nezaregistruje. Byla jsem připravena. "Tak můžem začít." Křikla jsem na ní. Ona se rozeběhlamím smerem a začla útočit. "Nejsi špátná Leilo, ale máš ještě co dohánět." Ksakru, kde se to naučila. Mě trvalo 3 měsíce než jsem se dokázala aspoň trochu vyrovnat Yuovi. Konec, ležela jsem na zemi a snažila se popadnout dech. "Tak co vzdáváš se?" Přiložila mi ostrou čepel ke krku." "Máš mě chránit ne, tak dej ten meč pryč. Večere bývá přesně v 6 hodin, takže jestli zmeškáš tvoje vina. Nic už pak nedostaneš." Se vší silou jsem práskla dveřmi svého pokoje, až jsem chudáka Eona k smrti vyděsila. "Promiň Eone, ale když já jsem tak naštvaná. Bohužel tu ta bloncka bude muset zůstat. Ale naštěstí je zítra škola a já se jí apoň na chvíli zbavim. Druhý den ráno jsem rychle naházela věci do tašky a vypálila do školy. Když jsem vešla do naší třídy málem to se mnou seklo. V mé lavici seděla Mischell. Šla jsem si sednou. "Co tady sakra děláš, myslela jsem že tady od tebe budu mít pokoj!" "Říkala jsem, že tě mám chránit ne a to dělám." Pak se ke mě přiřítil Jimi, čapl mě za ruku a co nejrychleji mě vyvedl ze třídy. "Záchrana v pravou chvíli, tahle holka už mě od včéra sleduje a vůbec nevím co po mě chce. Moment a proč si mě vlastně tak rychle vytáhl ze třídy." Že já se vůbec ptala. V tu chvíli propojil naše rty, ale já ho od sebe odstrčila. "Co to sakra děláš? Myslela jsem, že jsem si to vyjasnily už dávno." "Promiň." Řekl provinilím hlasem. "Tak fajn." řekla jsem milím hlasem a usmála se na něj. "Jestli to už neuděláš, přehlédnu to ano." "Díky Leilo, já věděl že ses dobrá duše, ale udělal jsem to protože po mě jede Lili a já se jí nemůžu zbavut. Prosím hraj to se mnou aspoň." "Dobrá, ale jen do doby než ti dá pokoj." Dala jsem mu pusu na tvář tak aby to Lili ze třídy viděla a šla si zas sednout. "Žeby slečna ledová roztála a podlehla půvabu kluka." "Jestli ještě jednou něco takového řekneš budeš to ty po kom někdo půjde." "Tk sorry no." Mischell zmlkla a v tu ránu se do třídy přiřítil profesor na chemii. Bože jak já ho nesnáším.
Mischell během dne poznala i mou lepší stránku, čili tu pocitovou masku ktreou si každý ráno před vchodem do školy nasazuju. Po 14 dnech už mi její přítomnost nelezla tak na nervy jako ze začátku a trochu jsems e s ní začala i bavit. Po půl roce už jsem si vůbec nemusela nasazovat masku jako předtím. Ta dívka mě změnila. To co se před dvěmi lety stalo jako by se z mé hlavy vypařilo. Ale asi jsem se moc otevřela jednou když jsem procházel teď už okolo pokoje Mischell zaslechla sem jakýsi rozhovor. S někým telefonovala. "Ale pane, ona není tak nebezpečná jak všichni tvrdí. Já prostě si myslím že...." Pak na chvíli utichla a ani nedokončila větu. "Ano pane udělám to. Dnes večer ji zabiju." Tohle mě srazilo na kolena. Okamžutě jsem vyběhla z domova a utíkala co nejrychleji pryč. Někam hodně daleko, nejradši už bych se nikdy nezastavila. Pak najednou prásk. Naprala jsem to do jednoho stromu. Pak jsem za sebou uslyšela známí dívčí hlas. "Mischell zůstaň tam kde jsi. Za žádnou cenu se ke mě nepřibližuj!" Řekla jsem se slzami v očích. "Jsi podrazák. Jestli mě máš zabít udělej to hned a nečekej." "Takže jsi to slyšela. Leilo, sice jsem vždy rozkazy plnila hned a neváhala jsem. Jenže tebe jsem poznala trochu víc než ostatní. A vím, že ty by jsi se nikdy nenechala navést vládou k něčemu co bys nechtěla. A proto tentokrát rozkaz neposlechnu." "Ale svýmu šéfovi jsi řikala do telefonu něco jiného." "Jasný, ale už nějakou dobu vymejšlim to jak se z toho vykroutit. Ale zatím mě nic nenapadlo." "A hele mě zrovna něco napadlo." "Tak povídej." Pak jsem si uvědomila jak vlastně na tý zemi ležim. Hlavu jsem měla v kaluži bláta a nohy měla nějak pofidérně zkroucený. "Ale až mi pomůžeš na nohy." Usmála se a podala mi ruku. Chytla jsem se jí a ona mi pomalu pomohla na nohy, ktery se mi pak stejně znova podlomily, ale spoň už jsem neležela. "Tak z tohohle bude pěkná boule. Hele radši budeme ještě chvíli sedět, docela dost se mi motá hlava a moje nohy chůzi teď nevydrží." "Tk fajn." Kecla si vedle mě a když už jsem jí chtěla říct co jsem vymyslela pod krkem se mi najednou oběvilo ostří samurajského meče. "Všude jsem tě hledal Leilo." "Yu co to skara blbneš, okamžitě dej tewn meč pryč." "Milá Mischell, situaci jsi odhadla správně. Doopravdy po ní někdo šel a nebyla jsi to jenom ty." "Yu o čem to tady sakra mluvíš." "O tom, že tě chce někdo vidět mrtvou." "Hm.....Takže další mistr mě zradil. Já se snad budu učit sama." Mischell okamžitě vystřelila na nohy a vytáhla pistoly. "To bych nedělal, jestli chceš aby to přežila. A ty okamžitě vstaneš a půjdeš se mnou." "Ráda bych, ale nohy pro dnešek vypustily chůzi. Nemůžu se ani hnout." Yu udělal jeden ze svých fantastických úšklebků. Kdyby mi nešlo o kejhák tak by se snad začala i smát. Čapl mě za límec a táhnul mě pryč. Pak přišel na to, že doopravdy nekecám a přehodil si mě přes záda. "Jestli se chceš podívat na to jak ji zabiju, přijď dnes večer do starého skladiště za městem." Pak mě hodil do auta a odvezl mě pryč. Mischell večer opravdu přišla, ale nevypadal moc přívětivě. Znovu jsem ucítila čepel na svém krku. ůJeště jeden krok bloncko a bude to mít za sebou hned.Chtěl jsem ji totiž vyzvat na fér souboj." Mischell se zastavila a Yu mi rozřízl pouta a nakonec po mě hodil můj oblíbený meč. "Říká se, že tímhle mečem jsi zabila svého posledního učitele. Ukaž mi jak jsi to udělala. Chci vidět ve tvých očích hněv a bolest kterou ti způsobil." Nebylo težké rozvzpomínat se jak jsem se v tu chvíli cítila. Rozeběhla jsem se proti němu a začala útočit. Nic, proti němu nemám žádnou šanci. Ležela jsem na zemi a čekala poslední ránu, když v tom jsem uslyšela výstřel a pak cinknutí. "Tak to ne, ty ji nezabiješ." Její dřív krásně modré oči zrudly a její rychlost byla jiná. Normálně bych ji já v normálním rychlostním běhu předběhla, ale tohle bylo jíné. Až jsem se trochu bála. Přiběhla k němu a její ruka projela jeho hrudí jako kdyby někdo zapíchl krásně nabroušný nůž do másla. Z těži jsem se postavila a začala na Mischell mluvit. Jednou se zmínila o nečem jako stavu šílenství a taky řekla, že kdyby se to stalo znovu že mám okamžitě zdrhnout, ale to jsem nemohla. Přišla jsem k ní blíž a ona na mě pohlédla těma rudýma očima. Sálalo z nich čisté šílenství. "Mischell, probuď se. Vzpamatuj se." Šílene se na mě usmála a chtěla mi nejspíš udělat to samé co udělala Yuovi, ale já naštěstí včas uhla, ale nohy to nevdrželi a já sebou zas praskla na zem. Přistoupila ke mě blíž. "Mischell, jsi poslední člověk kterému důvěřuju. Jestli mám umřít tak to doopravdy jedine tvou rukou. Zavřela jsem uslzené oči a čekala kdy to příjde, ale nic. Když jsem je znovu otevřela. Nademnou stála zas ta mála bloncka. Vyskočila jsem na nohy a objala ji. Byla vcelku mimo a došlo jí, že zas měla záchvat šílenosti. Řekla jsem jí co udělala. Okamžitě pak byla v obraze. Museli jsem někam zakopat Yuovo tělo a utřít krev ve skladišti. Snad na to nikdo nepříjde. Když to slyšel její šéf všechno to zametl pod koberec a nikdo jménem Yu Namiko nikdy neexistoval a taky uznal, že nemá cenu mě zabíjet, ale větší cenu mě má chránit. Mischell nakonec zůstala tady se mnou a díky ní už nemusím své pravé city schovávat za pitomou masku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama