Leden 2012

NVS-námořní vyšetřovací služba

17. ledna 2012 v 20:28 | Leila
"Dinozzo, Kate. Tyhle dvě dívky jsou naše nové přírůstky." Ukazal Gibbs týmu naše fotky. "Ta menší s dlouhými blond vlasy je Kim. Je to dobrej odstřelovač, takže nás bude většinou od někud krýt při akci. A ta druhá s krátkými černými vlasy je Lili. Je to dobrá analitička a hodí se na boj zblízla, ale bacha, její povaha je většinou chladná." Dal jim pro jistotu malé varování.

Vešly jsme do velké budovy a přešly k výtahu. "Tak co Lili, dnes konečně do nové práce. Jak se těšíš?" "Jo docela se těšim. Jen doufám, že nás nepošlou zas někam jinam jen protože nám ostatní nestačí. Ale mam z toho taky špatný pocit. Určitě se něco stane." "Hele, co jsem ti řikala o tech tvejch špatnej pocitech?" "Že když ho mám, nemám ti o něm řikat, protože se většinou vyplní." "Ano. Přesně o to jsem tě už milionkrát žádala." "Oh, hluboce se omlouvám paní má." Kim se na mě nejdřív podívala zcela vážně, ale pak jsmese obě rozesmály. Vyšly jsme z výtahu a všichni ná nás vrhly svůj pohled. "Aspoň s nima bude sranda." Řekl chlap z Gibbsova týmu. Nasadila jsem vážný a trošku chladný výraz a řekla "Tak to se jěště uvidí." A mrkla jsem na Gibbse. "Takže holky tohle je Kate Toddová a tohle Anthony Dinozza." Pak se z výtahu vynořila známá osoba. Přišla k nám a "Lili, Kim to je ale doba co jsem vás dvě neviděla. Takže vy dvě jste ty dva nový přírůstky." "Už to tak bude." Řekla Kim. "Hele Gibsi, doufám, že se neodkládá ten dnešní paintball." Ptala se Abby. "Jasně, že bude. Chci si ověřit děvčata ve střelbě." S Kim jsme se na sebe podívaly a usmály se. Abby jěště dodala "Takže já Kim a Lili se postaví prot tobě Tonymu a Kate." "Hele to není fér." Ozval se Tony. "To já chtěl být s nováčky." Vrhla jsem na něj vražednej pohled. "A nebo výš co Abby, klidně si s nima buď ta černovláska vypadá docela vražedně." Tak já vystraším chlapa docela mě to rozesmálo. "Hele a v kolik a kde se máme sejít." "Já vás vyzvednu děvčata tady před budovou v osum večer." Řekl Gibs. "Tady tyhle dva stoly jsou vaše. Zabydlete se tu.." "Děkujem. A je tu pro nás rovnou nějaká práce." "Zatím se nic nestalo, takže si klidně dejte voraz krasavice." "Hele Tony, já ti radím dobře. Nedráždi Lili, nebo si to pak odskáčeš." Řekla Kim. Když jsme si sedly trochu jsme si šeptaly "Hele nemohla bych být s tim sexy chlápkem? Prosím." "No tak fajn aspoň si vemem s Abby Gipse a vyprášíme vám kožichy." pak jsem se zvedla a došla za Abby a následně za Gibsem. Pak jsem se vrátila zpět za Kim. "Tak hele žádný problém, oboum to vyhovuje." Den utekl jako voda a my už měli jít na paintball. Ja Abby a Gibs jsme se zamaskovaly aby nas druhy tym nenašel. Kim, Tony a Kate se schovaly za několi nafukovacích překážek. Čekaly až se oběvíme, ale mi nic tak vylezly ze svým úkrytů. Pic a jedna kulička trefila Kate. Kim s Tonym se vratily zpět do úkrytu. "Gibsy, ty s Abby zůstanete tady a ja ze sebe udělám volavku a vy pak sejmete Tonyho a Kim. Ale bacha na Kim, je dost nevyspitatelná." Vyběhla jsem z našeho úkrytu a už mě pronásledovala salva výstřelů. Ano jeden měnaštěstí nezasáhl, ale ani se nikomu nepovedlo trefit Kim ani Tonyho. Chvili na to se strhnul opravdovej boj. Každou chvíl okolo mě lítaly barevný kuličky až jsem v poli zůstala já, Kim a Tony. Sakra to je přesyla, ale přece nezahanbim svůj tým. Budu trpěli, někam si zalezu a jede z nich to určitě nevydrží. A měla jsem pravdu po chíli jsem strefila Tonyho a chudak si teď nejmíň tejden nesedne. Kim mě nejspíš zabije. Pak jsem slyšela jak běží někdo mím směrem a pak těsně okolo mé hlavy proletěla kulička. Koukla jsem se do zásobníku a zbívaly mi 3 poslední kuličky. Rychle jsem se rozhlédla kde je Kim a viděla ji nedaleko ode mě jak si to peláší mím směrem. Zapřela jsem si paitbolovku pevně o rameno aby se mi neklepala a zamířila. První střele se vyhla, té druhé taky. Sakra, jestli se teď nestrefím bude konec. Pořádně jsem zmířila a velká zelené kulička se Kim zosplácla na břiše. Ozval se zvonek a já vylezla ze svého úkrytu a s Kim jsme šly ven za ostatníma. "Tak se zdá, že proti vám nemám šanci." Řekl Tony. "Tak to jsi odhadl dobře fešáku." Chtěla jsem se trošku pobavit. Tony se zarazil a když jsem se podívala na Kim ta rudla vzteky. Mrkla jsem na ní na znamení, že jsi dělám legraci. Přistoupila jsem k Tonymu blíž a zašeptala mu do ucha. "Jestli jí ublížíš, tak tě zabiju. Tohle si zapamatuj." Další ale jěště zaraženější obličej. Pak se ozvala Kim "No jo ja zapoměla, že jsi analitička a že ti nic neunikne." "Hele Kim, znám tě už od mala a vím co se odehravá v tvé hlavě, takže mě doopravdy co se týče tebe nic neunikne." "Hele." Vložila se do toho Abby. "Gibsi, co řikáš na jejich výkon.?" "Já to věděl dávno, jen jsem chtěl aby viděly Dinozza a Kate, co ty dvě umí." "Tak tohle je na nic, Kate jsme horší jak dva nováčci. Musíme se zlepšit." Rejpnul si Tony do Kate. Mě to už nebavilo "Hele Kim, pojedem už domů ne. Pro dnešek by toh adrenalinu bylo dost." Kim přikývla. "Gibsi, hodíš nás prosím zpět k centrále, máme tam auto." "Jasně holky, nasedněte a já hned příjdu." Nasedly jsem do auta a po chvíli přišel Gibs. Ve vysílačce se ozvalo "Jakékoliv volné vozidlo ať okamžite začne stíhat černé chevrolet s lupiči." Koukly jsme se s Kim na Gibse a ten se ihned rozjel. Zastavil u centrály a my vylítly z Gibsova auta. Kim Sedla za volant a já se posadila na spolujezcovo místo. Připásala jsem se s jak už jsem byla zvyklá zapískaly gumy a Kimin zelený ďáblík jak mu říkala se rozjel závratnou rychlostí. Já si vzala na starost vysílačku a navigovala Kim. Je sice o dost menší nežli tedy spíše než kdokoliv u policejních složek ale zato je to výborný řidič. Naprosto hladce sešlápla spojku a přeřadila. "Kim, to auto se řítí po dálnici směrem k hranicím. Musíme ho dostat dřív než se tam dostane. Jinak je po všem" Koukla na mě a usmála se "Nech to na mě." Zatáhla za ruční brzdu a náhon na silný zadek udělal své. Smykem hladce přejela do krkolomné zátáčky v protisměru. Zajely jsme dolů pod silnici a už kličkovaly mezi protijedoucímy auty. Další silný smyk, ona se v tom vážně vyžívá. A během chviličky jsme byly na dálnici. Přeřadila a plynule přidávala plyn. Vyhýbaly jsme se autům kteé tu byly s náma. Bylo to jakoby jsme jely a ostatní auta stála na místě. Skouknu jen tak kolik si to zase řítí, super zas mě chce zabít, víc jak 214Km/h. Pomalu jsme se tlačily dopředu. Zaslechly jsme nad sebou helikoptéru která vše sledovala. Vzala jsem Vysílačku v autě a zavolala ná ústředí ať nás s ní spojí. "Dobrej kapitáne. Kde přesně je to auto?" Co prosím" jak daleko je od toho zelenýho Camara co ho pronásleduje" Asi tak necelé dva kilometry za chvilku by jste ho měly vidět" Dobře díky" zavěsila jsem vysílačku na místo "kim je tak necelí dva kiláky před náma." Kývla a Usmála se. "Drž se bude to hukot" Copak to jde jinak." Usmála jsem se na ní. Přesně jsem věděla co chce udělat. Menší vylepšení na kterém jsme dělaly. Na volantu odjistila krytky. Se zábleskem v očích zmáčkla čudlík. Naše rychlost se drastiky zvíšila. Dojely jsme to auto. jely jsme nyní tesně za ním. Kim se vmísila vedle něj a začala ho na úkor nového lakutlačit ke straně. Už tam skoro byly ale vůbec se jim nechtělo zastavit. Kim se na mě koukla a já se jen odpoutala. "Dobře víš co máš dělat Kim, věřím ti." Kývla a se smíchem kousek odjela od stíhaného auta. Přidala a když už jsme byly tak 8 metrů před nimy. Zatáhle ruční brzdu a strhla volant. Předvedl se krásný smik a nyní jsme jely pozpátku a čelem k pachatelům. Kim pracne jela pozátku a já se do půlky těla vyklonila ven. Služební pistolí jsem zamířila. Prásk! trefila jsem přední pneumatiku. Další dvě rány ty byly mířený do pření části kapoty. Vozidlo přestalo být ovladatelné, z důvodu že v téhle části jsou přístroje. Prozradila mi to Kim je to skvělí mechanik. Jejich auto vletělo do škarpy a se dvěma kotrmelci zůstalo ležet. Nebylo to tak srašné aby se zabily a navíc stoprocentně bezpečné vůči ostatním řidičům. Kim obrátila auto a dojela za nima. Vytáhli jsme je byly tři dvoum jsme daly želízka. Nechápuproč ale ten poslední se snažil utéct. Kimse za ním rozběhla. po několika metrech mu skočila na záda a odrazila se silně nohama od jeho lopatek. On to neustál a skončil na zemi a ona jako mrštná kočka doskočila na všechny čtyři. Přešla k němu a bolestně mu zkroutila ruce za zády. Nandala želízka. Dojely už konečně policisté a s nimi i Gibs s Kate a Tony ve svém černém autě. Převzali si je policisté. Kim se smutně rozešla ke svému autu a přidřepla si k němu. Zkoukla poškrábaný lak a lehce přejela po boku auta. Přešel k ní Tony."Jejky, to půjde opravit klidně ti s tím pomůžu. Tedy hned potom co si zajdeme na večeři " Koukla se na něj s jiskřičkama štěstí v očích. Přikývla "dobře takže, zítra v práci ti řeknu ještě kam půjdeme. Moc se těším" Usmála se a když odcházel řekla neslyšně" Já taky" Pak na mě Kim zavolala, že jedeme domů. Sedly jsme do jejího auta a upalovali domů. Druhý den nás všichni chválili, až mi to chvílema lezlo na nervy. Kim se dohodla s Tonym na tom jejich dnešní rande. Pozval ji do nóbl restaurace. Měli sraz v 6 večer a tady končíme ve 3. To bude zas doma lítat ze strany na stranu a vyšilovat. Dojely jsme domu a Kim si neodpustila jet tou nerychlejší rychlostí co její autičko zvládne. Sakra ona mě fakt jednou zabije. A bylo to přesně jak jsem řekla. Kim lítala už hodinu po baráku a zaboha nevěděla co si na sebe má vzít a žádala mě o radu. Vlezla jsem do jejího šatníku a začala. "Takže jdete do nóbl restaurace, tam za žádnou cenu nemůžeš jít v džínách. Hele Kim kde si vzala tyhle šaty?" "Někdo mi je před nějakou dobu poslala a jako podpis uvedl ten modrookej blonďák. Dodnes nevím kdo to byl." "Aha, takže už máme vybráno." Hodila jsem je po ní a ona se na mě divně zatvářila. "A žádné odmlouvání. Okamžitě si je oblékni." Oblékla se do nich. Pak jsem vzala její líčidla a namalovala ji. zbývala asi hodina do schůzky a já měla co dělat abych Kim přemluvila aby si vzala na sebe ty boty na menších jehlách. Moc jí slušely, ale ona je vůbec nenosila. Nakonec ustoupila a vzala si je. Pak nasedla do auta a odjela. Až do noci se neukázala takže nejspíš zůstala u Tonyho. Zachvíli zas budu bydlet sama. Ráno jsem přišla do práce a viděla jak tam Tony sedí trošku sklíčenej. Jakmile mě uviděl začal "Hej alespoň mohla Kim s těma kopačkama dít vědět a nenechat mě tam čekat. A navíc kde je, to se mi hodlá vyhejbat?" "Počkat, ona tady není. Já myslela, že zůstala u tebe na noc." "Pockat ona nebyla vecer s ebou. Vzdyt na tu schuzku preci sla. Byla usmevava stastna a moc se tesila, celej den o nicem jinem nemluvila. Leda ze" Rychle jsem vzala pager a vyťukala pár písmen kódu. Nic neodpověděla. "To snad ne" "Coje?" Zeptal se mě Gibs."Vzdy se na tenhle kod okamzite ozveme ale ona se neoziva. Muselo se ji neco stat to neni mozny aby neodpovedela"
Jela jsem večer na schůzku, těšila jsem se hrozně moc. Když za mnoujelo černé auto. SPZ jsem neviděla, nejspíš jí ani nemněl. Naboural do mě ze zadu. Předklonila jsem se v důsledku nárazu, znovu a znovu, o co mu sakra jde. Pak mi ale silně praštil ze strany do zadku vozu. a já chytla smik. Auto nebylo ovladatelné a udělalo několik kotrmelců. Vyplazila jsem se z auta. Přešla ke mně zemná postava a než jsem omdlela jak mě bolela hlava tak mě vzala do náruče a někam donášela. Probudila jsem se v nějakém starém skladišti. Bolela mě strašně hlava. Měla jsem obvázanou ruku. Zvedla jsem se ale k posteli mě jako přibil rázný hlas. "Neměla by jsi se hýbat, tak to nedělej. Byla to ošklivá havárka." "Kdo jste, a co po mně chcete!" "Uklidni se, vlastně nic chtěl jsem aby jsi byla se mnou." "A proč bych to jako měla udělat?" "Jsi moje dcera Kim. Jsem tvůj skutečný otec." "Ne to nemůže být pravda mí rodiče, oba, zemřeli dávno při autonehodě."

Bigs se pak začal hrabat ve svém počítači a našel záznam jejího otce. "To snad není možný!" Zahromoval. "Gibsi co našel si něco?" Přiběhla jsem s Tonym rychle k jeho počítači. "Ano, jejího otce před dvěma dny pustily z vězení." Zatočila se mi hlava a cítila jsem jak mě Tony podepřel abych nespadla.

Byla jsem s ním v zavřeném skladě. Nepustil mě z dohledu. Doufala jsem že se Lili dozví kde jsem. Nahmatala jsem u pásku z boty. Nic pager nikde.

Když jsme hledaly jakoukoliv známku kde by Kim nebo její otec mohli být, doběhl k nám Tony. "Našel jsem ho, našel jsem její auto. Bylo jako hromádka pomačkaného plechu. Bylo na rohu Elm Street." Našel jsi něco užitečného." "Vcelku i jo našel jsem navštívenku do klubu Hardl gloss." Skvěle!" Pak mi přišla na pager odpověď. "Lili, jestli chceš Kim jěště někdy vidět, přijď do skladiště za městem a vem sebou i Gibse. Mám s nim nevyřízené účty." Okamžitě jsme vyběhly s Gibsem, Kate a Tonym k autu a jely do skladiště.
Slišela jsem jak přijely auta. pokusila jsem se utéct, ale schytala jsem kulku, ketrá mi prolétla lítkem. Upadla jsem a snažila se hlubokými nádechy a výdechy přetupit bolest. Vytáhl mě na nohy a chytl před sebou okolo ramen. Položil si mě na sebe a pomalu mě tlačil k vratům. Zmáčkl spínač a obrovské vrata skladiště se začaly otevírat. Držel mě pevně a já se jen klepala co se stane. Stál tam Tony Lili a Gibs. Ostatní asi někde byly schovaní a kryli je. "Markusy jsme tu, co po nás chceš." Zavolal Gibs. Lili měla ruku připravenou na akci. Tony tam jen stal a v očích měl hruzu. "Gibsi, teď zaplatíš za to co jsi provedl mé rodině. Ty i tvá dcera. Odvedli jste mi mé štěstí mou radost. Zničili jste vše na čem mi záleželo." "Jak dcera, Gibsi ty máš dceru,......." "O tom si promluvíme později Lilinetto." "Neříkej mi tak." "Markusy, čemu říkáš rodina, Tvoje přítelkyně byla feťačka, sám si jí opustil. A za to že ti odebrali i dceru a šel jsi dovězení, za to si můžeš taky sám." "To ne, to ty jsi mě tam poslal a bezdůvodně!" "Ne nebylo to bezdůvodně, vždyť jsi zastřelil naše, jsi vrah." Udělal krok. Tichím lupnutím odjistil Markus zbraň a přiložil mi jí ke spánku. "Už ani krok!" "Markusy, neblbni, koukni se na sebe, jsi nemocný. Pidívej děsíš své vlastní dítě." Stál a já se celá klepala. "Tati, prosím....... to stačí" Strnul a podíval se mi do tváře. Podíval se do mích uslzených očí. Svěsil zbraň a pustil mě. Odpajdala jsem kousek. "Ona mi řekla tati, jak to zní krásně." Pak se podíval na kaluž pod ním, od krve která mi tekla z lítka. Podíval se na své ruce. na zbraň kterou svýral. "Proboha, co jsem to za zrůdu. Vystřelil jsem na své vlastní dítě." Zvedl pistoli se zbraní a namířil si jí k hlavě. "Nee, tati nedělej to!!!!" Pozdě zazněl výstřel a on se skácel k zemi. Spadla jsem na kolena a dala se do nezastavitelného pláče. Přiběhl ke mě Tony s Lili. Tony schodil svůj kabát a přehodil mi ho přes záda. Zabalil mě do něj, jelikož jsem na sobě měla stále ty šaty které mi končily ještě nadkoleny. Vzal mě do náručí a já se mu zachumlala do jeho náruče ještě hloubjeji. "Tony já.... zmeškala jsem naše rande. Promiň." "Ty jseš mi ale brouček." Usmál se a odnášel mě pryč. Donesl mě do nemocnice a jakmile mě odvezli na pokoj usnula jsem. Ráno se za mnou stavily všichni. Pak jsem si vzpoměla co řekl Marcus. Bodlo mě u srdce. Z očí se mi spustily zas slzy. "Proč mi to saakra neřekl." "Tony, prosím nech nás tu o samotě." Vstal a bez řečí odešel z místnost. "Lili určitě k tomu měl důvody. A nejspíš jeden vím. Nechtěl aby po tobě Marcus šel až ho pustí." "No jo ale on po mě stejně šel a nejen po mě ale i po tobě. " Pak jsem se zarazila. No jo diť Marcus byl její táta. Otočila jsem se na ní a ona hned odpověděla. Vždy ví na co myslím. "Jo sice mě to trápí, ale stalo se. Vybral si to sám" "Aha." Pak do pokoje vešel Gibs a já od něj odvrátila pohled. "Tohle nedělej." Okřikla mě Kim. Pak vzala berle co měla u postele a odešla z pokoje. "Lilineto je mi to moc líto." "Prosimtě jen mi neřikej celím jménem. To přímo nesnáším." Rozesmála jsem se. Bylo vidět, že se Gibs uvolnil, když jsem se zasmála. "Tak hele, je mi jedno jaký důvod si měl k tomu, že jsi mi to neřekl. Ale jsem ráda, že to nakonec prasklo." A usmála jsem se na něj. "Ale jedno slib Lili." "A co?" "Proboha jen to neříkej Tonymu. Ten by z toho udělal novinu století." "No já bych řekla, že už mu to už došlo." A jako na zavolanou vtrhnul do pokoje Tony. "Gibsi, gratuluju k nalezení svého díťete." "Tony pojď sem prosím." Zavolala jsem ho k sobě. Zatla pěsť a jednu mu vrazila. Kim na mě hodila naštvaný pohled, ale pak se rozesmála. "No zlato, čekal jsem že se mě spíš zastaneš a ne že se mi budeš smát." "Hele když ti jednu vrazila Lili, tak sis to nejspíš zasloužil." No s Tonym jsme pak uskutečnily to nevydařený rande, no a pak jsem . No schrňme to teď bydlím u něj.

Konec



Anime- Omen

16. ledna 2012 v 17:36 | Mischell |  Widejka

Co by jste řekli na novou povídku ?

14. ledna 2012 v 4:34 | Mischell
na FF Rychle a zběsile. něco jako mezidíl mezi 4 a 5. No tady je obrazek k ní. Moc jsem si s ním nehrála ale už jee tak ho sem dam taky. čekám na kritiky jestli ano ci ne ji sem davat.

Kde je?!?

9. ledna 2012 v 21:54 | Leila a Mischell |  Povídky jednorázovky
Donesl mě před bránu. Prošli jsme s octli se v Hueco mundo. Ve mě se ronily vzpomínky. Donesl mě do Las Notches. Dovedl mě do pokoje a tam hodil na postel. Odešel a zamkl. Snažila jsem se dostat ven, ale během chvíle jsem to vzdala. Večer mi tam muž s modrými vlasy donesl jídlo a nic neřekl. Nělkolik hodin se nic nedělo. Pak vešel Aizen a opět zamkl. "Potřeboval bych aby jsi mi pomohla vytvořit nové espády." "Ani mě nehne." "Je mi upřímně jedno co chceš ty." Byl u mě a chytnul mě za ruku, začala jsem sebou škubat. Hodil mě na postel a sundal si vrchni díl kimona. Pomalu jsem couvala, alenarazila jsem zády do pelesti postele. Nahnul se ke mě a znemožnil mi únik. "Ne, přestante!" Hrubě mě políbil a začal sundavat tričko. Kousla jsem ho do jazyka a ucítila pachuť krve. Othál se a dal mi facku. Praštila jsem sebou do polštářů. Sundal mi tričko a já tam teď byla jen v kraťáskových spodkách. Uvěznil mě pod svým tělem "Pusťte mě, přestaňte." Nic, stále pokračoval ve své činosti. "Né, dost!" Snažila jsem se ho od sebe odstčit, ale bylo to jako bych se opírala o skálu. "Né prosím, prosím přestaňte.!" Stále si bral své a já se pořád snažila ho zatavit. Když přišel vytoužený konec, byla jsem schoulená v klubíčku na posteli jako hromádka neštěstí. Aizen se oblékl a vyšel ven. Zamkl mě a já přes sebe hodila deku. Pořád za mnou chodil ten muž, našel mě jak se choulím na rohu postele a objímám kolena. Povídal si se mnou. Neodpovídal jsem mu takže si mluvil sám pro sebe. Aizen za mnou ještě několikrát ještě přišel. Bylo to strašné, jakoby mi vždy utrhl kousek duše, byla jsem prázdná. Nic už jsem nedělala, prázdná jsem ležela schoulená a doufala v to jestli mi někdo pomůže.

"To v žádném případě.!" Spražil mě Ukitake. "Tak hele, Mischell znám už delší dobu a rozhodně ji nenchám v Aizenových rukou. Bůh ví co s ní teď dělá. Půjdu i když mi to zakážete.!!" Yamamotovi se skřivila nehezky tvář. "Důstojnice Migui i kdybych někoho poslal do Hueco mundo, vy to nebudete!" "Tak to ne Mischell mi už nesčetněkrát pomohla a já tohle jen tak nenchám. Rozhodně tam půjdu taky." "Ne zůstanete tady! Nechám vás někým hlídat aby jste neutekla.!" "Výte co, průchod do Hueco mundo nebude těžké otevřít a jakmile Aizen zjistí, že jsem se vrátila, určutě si pro mě příjde. Takže bude lepší když něco zničíme v Hueco mundo než tady!" S Yamamotem jsme tam na sebe takhle řvaly. Mě i jemu už přestala docházet trpělivost. V místnosti se střídalo horko a chlad. "Leilo, Sootaicho-dono teď není čas na hádky."Ozval se opatrným hlasem Renji. Já jsem se sklidnila, ale Yamamoto ne a po místnosti se rozlilo příšerné vedro. Nebo se mi to jenom zdálo? S ostatníma to nic nedělalo. Hrozně se mi začla motat hlava. "Yamamoto-san, přestaňte, tohle Leilu zabije. Diť ona je stělesněním ledu." Pokoušely se o mě mdloby. "Řekla si o to sama, já se tu s ní nebudu dohadovat. A takhle ji líp někam zavřeme. Při cestě nebude klást odpor." Nevydržela jsem to příšerný vedro a omdlela jsem.

"Ulqiorro prosím, musím s tebou mluvit."Co potřebuješ Grimmjow" Zajímalo ho co po něm mladší bratr chce. Šel s ním do pokoje, zavřel dveře a zamkl. "Tak co by jsi chtěl?" No musíš mi pomoct. Chci zachránit tu dívku." To nejde, Aizen by nás zabil." Ale kdyby jsi ji viděl. Je drobounká, lehká, ještě jako dítě. Každý den za ní chodím, po každé noci s ním, tím tyranem, vypadá čím dál hůř." Dobře, i kdybych ti slíbil, že ti pmůžu, jak to uděláme.? Jakmile ji vyvedem z toho pokoje, sesypou se na nás arrankaři i espádové. A Aizen s Ginem a Tosenem." Já nevím, počkáme. Určitě se naskytne příležitost kdy zmizíme." Dobře, ale buď v klidu jasný, nesmíš na sobě nechat nic znát, nebo nás všehny zabijou. A nenápadně jí řekni, že jí pomůžeme. Brzy ano. Brácha, dávej si pozor." Děkuju bráško." usmál se a zmizel. Večer jí donesl jídlo jako vždy. Začal si znovu povídat. A pak řekl uprostřed rozhovoru "S bratrem ti pomůžem, brzy neboj."" a pak mluvil dál. Když odcházel uslyšel špitnutí. "Počkej, jak se jmenuješ.?" Jsem Grimmjow." a zmizel. Ona se usmála a zachumlala se do deky. Poprvé za celou dobu se zvedla a pustila se do jídla. Když se Grimmjow procházel po chodbě pro sebe se usmál, přiměl ji promluvit. Už mu asi věří a za to je rád.

Probudila jsem se v temném pokoji. Nahmatávala jsem zanpakutó, ale nikde nebylo. V pokoji najednou někdo zhasnul. Už předtím tu byla docela tma, ale teď jsem doopravdy neviděla ani na krok. Sedla jsem si do tureckého sedu a začala se soustředit. V podvědomí jsem volala na Akatsuchi. "Akatsuchi kde jseš? Akatsuchi?" Tady jsem." Kde přesně?" V Yamamotově kanceláři." Akatsuchi, musíš se zhmotnit jestli tam není a dojít za mnou." Můžu, není tu, ale jak to mám udělat?" Musíš se soustředit a hlavně nesmíš zaváhat. Půjdem spolu." Chytla jsem jí za ruku a vedla jí po lesní stezce. Za chvíli se oběvily dveře. "Nesmíš ani jednou zaváhat až jimi půjdeme." Prošly jsme jimi a já se probrala znova v té místnosti. Už se tady svítilo a na židly tam seděl Byakuya a u něho stál Renji. "Byakuya-san, ráda vidím, že už vám je dobře." Leilo, jsme tu proto aby jsme tě nějakou chvíli hlídaly než zamíříme do Hueco mundo." Takže tam ten starej páprda někoho poslal. Kdy jdete?" Za dvě hodiny." A kdo všechno jde?" Já, tady Renji pak Zaraki, Mayuri, Unohana a můj bratranec Izuna." Izuna je váš bratranec?" Ano. Já i někteří z té skupiny by chtěli aby jsi šla i ty, ale příkaz Sootaicho-dono zněl jasně." A co kdybych utekla.. Nemohly by jste se moc bránit, ani jeden z vás by nemohl použít ani shikai ani bankai. Přeci jenom jsme ve stísněném prostoru." To nepřichází v úvahu aby jsi utekla." Pak se rozrazily dveře a v nich stála Akatsuchi. Přeběhla ke mě a proměnila se zas v zanpakutó. "Rozpínej se Akatsuchi." Nechala jsem je přimrznout nohama k zemi a utekla. Schovala jsem se tak aby mě nemohly najít ajakmile otevřely gargantu rychle jsem běžela za nimi. "Takže jsi se sem dotala." Zasmál se Izuna."Jasně, přece jen nebudu jen tak sedět a nic nedělat." Běžíme za ZArakim, takže o cestu se bát nemusíme." Moc dlouho to netrvalo a mi byly těsně před Hueco mundo. Rozdělily jsme se a každý vylezly někde jinde. Izuna sice trval na tom, že půjde se mnou, ale já ho poslala jinam. Můj průchod se otevřel rovnou v Las notches. Bylo tam několik sloupů. O jeden jsem se opřela,
protže jakmile Aizen zjistí, že jsem tady tak jsem příjde.

U Izuny a ostatních probíhaly boje s různými Espady a k naší straně se dokonce i navrítil Gin. Nechápu, proč šel vůbec s Aizenem když se teď vrátil k nám. Renji okamžitě začal hledat Mischell. Věřím, že on ji najde. Já to mezitím vyřídím s Aizene. Zaplatí za to jak nám všem ubližoval a hlavně jí. Doopravdy za cvhíli přišel. "Ahoj Aizene, přišla jsem si pro Mischell.!!!"

Pokračování příště :D

Jestli se jí něco stane, zabiju tě!

8. ledna 2012 v 15:45 | Leila a Mischell |  Povídky jednorázovky
Bohužel to pravda nebyla. Tenhle holoubyl doopravdy silnej. Ani Byakuya s Ukitakem na něj nestačily. Oba je odhodil a oni upadly do bezvědomí. "Lei, teď je to jenom na nás." "Já vím, nejsem slepá." Byla jsem krapet podrážděná. "Hele Mischell." Ukázala jsem ať jde blíž. "Ty půjdeš ze předu a odvedeš jeho pozornost a já se mezitím proplížim za něj. Ty jsi ještě jméno své zanpaklutó nenašla, ale já ano. Rozpínej se Akatsuchi." Moje zanpakutó se prodloužila a já se vypařila. "Ojeje, děcka mají plán. To jsem zvědav." Mischell doopravdy dobře odvedla jeho pozornost. Všimnul si mě až když jsem mu stála na krku a chtěla ho udeřit, ale onmě chytnul do ruky a odhodil pryč. Já sebou práska kousek od nich a uslyšela jsem KŘUP. Cítila jsem šílenou bolest v levé noze. "Mischell, nejspíš mám zlomenou nohu." "Tak to je super a co já teď.?" "Budeš to muset zvládnout sama. Promiň." Mischell se začla pořídně snažit. "Leilo jsi v pořádku." Otočila jsem se a za mnou stál červenovlasý muž. "Renji, co tady děláš?" "Na otázku odpovídáš otázkou jo. No jakmile jsme ucítil jak se kapitánovo reiatsu kriticky zmenšilo ihned jsem sem vyrazil. A teď má otázka, jsi v pořádku." "No mam asi jenom zlomeou nohu. Ale horčí je, že je na něj Mischell sama." "Ta roztomilá blondýnka.?" "Tak roztomilá." Renji mírně zrudnul. "Já jí jdu radši pomoct nebo ji ten holou zabije." Vyrazil za ní a v tu chvíli Mischell dostala ránu a letěla k zemi.
"Mischell." Zařval Renji a než dopadla na zem tak ji chytil a poodnesl ji kousek dál. Položil ji na zem a šel do boje. Byl, ale moc slabý. Já to sledovala ze své pozice a moc se mi to nelíbilo. Mischell se pak probudila a sledovala to taky. Pak, ale zařvala "Pozor Renji." a po chvíli "néééé."

Přemohla mě zas mdloba. Když jsem otevřela oči předemnou stál muž. "Vstávej holka, nezůstávej tu zbytečně dlouho." "A kdo vůbec jsi.?" "Znáš mě přeci už dlouho, tak vstaň a vyřkni mé jméno!" "Bouchej, Ryokogan!" Zařvala jsem a kolem mě to vybuchlo silou. Rozplynul se dým a já tam stála s černými kraťasy, botami nad koloena. Na zádech plášť. V ruce jsem svírala pistoly a v pouzdře jsem měla další. Namířila jsem na Holowa. Před pistolí se začala tvořit světle zelená koule. Zvětšovala se a pak jsem se usmála. "BUM." Vyletěla a velmi silně to bouchlon a osvítila nás zelené záře. Přeběhla jsem k Renjimu a podepřela ho. Měl ošklivou ránu na celém hrudníku. Oběvila nás kapitánka Soi Fong spolu s jejím oddílem.

Dva muži mi pomohly na nohy, vzaly i Byakuyu a Ukitakeho a donesly nás ke kapitánce Unohaně. Mischell a Renjiho jsem, ale nikde neviděla. Kost naštěstí nebyla zlomená, ale jen naštípnutá a s mím rychlím hojením se to tak do vou až tří hodin zhojí.

Renjiho odnesly dva muži do nemocnice. Proměnila jsem se zpět. Zastoupily mi cestu a vzaly zanpakutó. "Co se tu děje, pusťte mě." "Mischell Variu zatýkáme vás ve jméno 13. dvorních jednotek." "Cože?" Odvedly mě pryč. Pak jsem byla podrobena výslechu. "Tak povídej, kdo jsi?" "Jak už jsem řekla Mischell." "Lžeš! Tvé zanpakutó bylo ztraceno před dlouhou dobou v Hueco Mundo." "Co je to za blbost. Vždyť ho přeci mám." "Našly jsme, že je jedinou střelnou zanpakutó od dob založení Soul socientli. A jeho majitelka zemřela už hodně dávno. Mischell Natsukovariu." Položily předemě složku osoby i s fotkou z akademie. Vypadala přesně jako já, jak je to možný. "Zemřela jako student při jednom cviční, kdy se utrhl holou z řetězu. Zemřela. Tak nám povězte proč vypadáte stejně, proč máte stejné zanpakutó?" "Já nevím, na nic si nevzpomínám." "A od čeho máte tu jizvu na krku." "Zranila jsem se v dětství." "A jak?" "Já nevím, na dětství si nevzpomínám." Byla jsem nervově na zhroucení. Udělala mi v hlavě takový madlajs, že nevím co je pravda a co ne. Ukazovali se mi útržky z minulosti, ale nevím jestli je to skutečné. Kde je Leila, potřebuji pomoc.

Někdo mi dal berle abych mohla tak nějak chodit. Šla jsem se kouknout na ostatní. Byakuya byl stále v bezvědomí spolu s Renjim. Ukitakeho a Mischell jsem nemohla najít. Prošla jsem snad celou budovu. Pak jsem se vydala k východu. Ohlédla jsem se, protože jsem za sebou slyšela kroky. Za mnou nikdo nebyl tak jsem se otočila zpět a v tu chvíli jsem ztratila rovnováhu a šla k zemi. Byl to tvrdej dopad. Ono nestačilo, že mě bolí jedna noha ona musí i ta druhá. Někdo ke mě přiběhl a pomohl mi na nohy. "Proboha co jsi dělala.?" "To ty blbý berle." Zkoumala jsem jestli jim něco neni. Pak jsem se konečně otočila na toho kdo mi pomohl na nohy. Vsadím se, že jsme zrudla od hlavy až k patám. On ale také mírně zrudnul. Zapoměla jsem se držet berlí, protože jsme si hleděly do očí a já se v těch jeho přímo utápěla. Připomínaly mi noční oblohu, ale bez hvězdiček. Nohy se mi zamotaly a já šla znova k zemi. On mě, ale stačil chytit okolo pasu a přitáhnul si mě k sobě. "D-děkuju." "Není zač." "Prosím, neviděl jste tu někde mého kapitána?" "Myslíš Ukitakeho. Ne, ten se většinou léčívá doma." "Aha a takovou malou blndýnku?" "To bohužel ne. Ty se o ně asi hodně bojíš viď." "Ano děkuju. Ale už budu muset jít." Pustil mě a já sebrala berle. "Počkej a jaké je tvé jméno.?" "Jsem Leila a ty krasavče." Zas trošku nabral červené barvy. "Jsem Izuna. Jo a ještě něco, nevíš kde leží Kuchiky Byakuya?" "Třetá dveře v levo." "Děkuju, tak se ještě určitě uvidíme ahoj." "ahoj." Ještě než zašel za roh otočila jsem se na něj a on na mě. Sakra ten byl, ale hezkej. No nic musím najít Mischell. Konečně jsem se dostala k východu. Vyšla jsem k ven a tam stála kapitánka 2. jednotky Soi Fong. "Leila Migui?" "Ano." "Pojď prosím se mnou." "Dobře, ale nejdřív bych...." "Žádne zdržování, pojď hned." Zavedla mě až k sobě do jednotky a posadila mě do jedné místnosti. Bypadala jako výslechová. "Kapitánko Soi Fong, co se tu děje?" "Počkej tady." Chvíli jsem tam zůstala sama, ale pak přišel Omaeda. Měl na obličeji pěknej monokl. "Co se to tu sakra děje." Trochu jsem vybouchla. Nemám ráda když nevím o co jde. "Uklidni se divoško. Mám na tebe jen pár otázek. Odkud znáš Misvhell Variu.?" "Chodila jsem s ní do školy a pak jsme si otevřely spolu krám." "Jaké měla dětství?" "Nevím, když na to přišla řeč, řekla že si nic nepamatuje. Proč se na ní vyptáváte.?" Hodil předemě na malý stolek nějakou složku. Pročetla jsem si ji a jenom valila oči. "Co to má sakra znamenat? To mi jako chcete říct, že je to ona a něco chystá?" "No takhle podobně mi to bylo řečeno." "No to si ze mě děláte legraci. Ona nic nechystá, na to jí až moc dobře znám a kldině se za ní zaručim. I kdž to bude asi k ničemu." "Klid divoško, ale jenom to tvoje doopravdy stačit nebude." Pak vlítla do místnosti nějaká ženská. "Ta dívka, Mischell se začala hroutit." Vstala jsem. "Okamžitě mě za ní doveďte.!" "Ty musíš zůstat tady divoško." "Ne jdu za a vi mi v tom nezabráníte. Vsadim se, že by jste nechtěl druhý monokl. A laskavě mám jméno." "No ona se k tobě ta přezdívka hodí." "Hm. Zbohem Omaedo." Vypelhala jsem se ven z místnosti a šla za tou ženskou.

Nic jsem nechápala, bolela mě hlava. A oni se pořád na něco vyptávaly. "Já vážně nic nevím." Bylo mi úzko z toho, že o sobě vlastně nic nevím. "Co jsi dělala předtím, než jsi začala chodit do školy s Leilou.?" "Já nevím." Bolelo to, rozbrečela jsem se a v krku jsem měla knedlák. Zalkla jsem se, bylo mi úzko. Chtěla jsem u sebe Leilu, chovala se vždy jako moje starší segra. Začala jsem se srašně klepat, nic jsem nevnímala. Mluvily na mě ale nevnímala jsem je. Zapomínala jsem chvilkami dýchat. Přiběhla Leila. "Mischell klid. DÝCHEJ.!" Byla tu, konečně. Zajíkala jsem se. "L-Leilo, že to nění pravda." Prosila jsem jí. Hladila mě po zádech a pořád objímala. Druhou rukou mě hladila po vlasech. "Co je to s ní?" "Špatně zvládá velký stres. Musí okamžitě do nemocnice.!" "Ale ona....." "Hned!!!" Zvedla mě na nohy, ale neudržela jsem se na nich. "Vydrž ještě chvilku." Přemístila se se mnour rovnou za Unohanou. "Kapitánko, pomozte mi." "Co je s ní?" "Má záchvat, prosím pomozte jí." Položila mě na postel a já se strašně klepala. Unohana mi něco píchla a já zavřela oči a pomalu usínala. Byla noc, otebřela jsem oči a ležela jsem v nemocnici. U okna stála osoba s hnědými vlasy. Otočil se a zaleskli se mu brýle. "Kapitáne Aizene? Já....vy......co se to tu děje, ničemu nerozumím." Znovu jsem se rozplakala. "Pššt, já ti věřím. Veřím, ty jsi přece hodná holka." Usmál se. "Vážně, já teď nevěřím ani sama sobě." "Já ti věřím, ještě se tu zastavím." Usmál se a odešel. Za dveřmi se pousmál. "Dobře, ona mi věří a ta druhá ne, budou bojovat mezi sebou a já budu mít volnou cestu."

Hned jak jsem Mischell zanechala v pokoji, odtáhly si mě ještě k výslechu. Nic ze mě nedostaly, protože já doopravdy nic nevěděla. Její život znám jen od doby co jsme se poznaly ve škole. Nakonec předemě hodily ještě jednu složku s názvem Anko Juushiro. Otevřela jsem ji a tam byla fotka malé culíkaté zrzky. "Bylo jí 5 let když se ztratila." Hlavou mi projelo několik vzpomínek, ale jedna ta poslední se mi vybavila nejjasněji. "Bráško, já chci být shinigami jako ty." Skolin se ke mě a někoho mi připomínal. Byl to Ukitake. "Na to si musíš, ale ještě pár let počkat. Zatím můžeš vymýšlet jak k tomu přinutíš tátu." Táta, měl o mě vždy hrozný strach a dokonce mě nikam nechtěl pouštět. "Hm tak jo." Pak se najednou otevřela brána a k nám si to pelášil jeden holou. Bráška mě okamžitě někam skoval. Po nějaké době si tam, ale pro mě přišel hnědovlasý muž s brýlemi. Vzal mě do náruče a utíkal se mnoéu pryč a při tom řekl. "Neboj, tvůj brácha mě pro tebe poslal abych tě dostal do bezpečí." Pak otevřel senkaimon a pronesl mě do normálního světa. Tam mě položil do sněhu a prošel naspátek se slovy. "Neboj, příjdu pro tebe." Čekala jsem tam na něj několik dní. Sice jsem byla ve sněhu, ale na mě to žádný účinek nemělo. Pak mě někdo našel a vzal do rodiny. "Hej divoško?" "Hm." "Tak co nevybavuje se ti něco?" "Ano a to, že mě někdo před hodně lety odnesl ze Seireitei a nechal v normálním světě, ale žal bohu nevím kdo a teď mě omluvte, ale musím jít." Vyšla jsem od tamtaď a Omaeda na mě koukal jako na mimozemšťana, ale Soi Fong už to hodila za hlavu. Neměli už důvod mě tam držet. Berle už jsem nepotřebovala, tak jsem je šla vrátit Unohaně. Pak jsem šla za Mischell na pokoj a v hlavě mi furt běžela ta poslední vzpomínka. Sakra Aizene já až tě potkám už tě doopravdy zabiju. Odloučil mě od rodiny a za to zaplatí. Došla jsem až k Mischell a potichu vešla do pokoje, ale bylo to zbytečné "Koukám, že se ospalec už probral." "Hm. Si ani nedokážeš představit jakej mám v hlavě zmatek." "Ale ano dokážu. Když vidím, že je ti už líp půjdu se mrknout ještě za někím ju, ale neboj vrátím se jen jak to bude možné. A ty zatím odpočívej, žádné překvapení už by tě čekat nemělo." "Hele, tobě se Ukitake doopravdy líbí." "Kdyby si neležěla v nemocnici tak tě doopravdy praštím ahoj." Došla jsem za Ukitakem, teď už se tu vyznám díky mím ztraceným myšlenkám. Zaklepala jsem na dveře a ozvalo se "Pojď dál." Otevřela jsem dveře a vešla. "Ahoj Leilo." "Ahoj, přišla jsem se kouknout jak se ti daří. Přeci jenom rána do hlavy není nic pěkného. Ale třeba to i pomohlo." Zasmála jsem se. "Dobry a co ty?" Řekl s úsměvem, tu mojí poznámku asi ignoroval. "Noha už je v pořádku. I když jsem ještrě tak před 4 hodinama měla naštíplou kost." "A co ostatní.?" "Byakuya-san je spolus Renjim v bezvědomí. A Mischell leží v nemocnici, ale je v pořádku." "Ale stejně ti závidím tvé rychlé hojení.." "Já jsem slíbila ještě Mischell, že se za ní zastavim, tak tobě přeju brzké uzdravení a ahoj." Od něj jsme šla nekratší cestou do nemocnice.

Když jsem se ráno probudila, Unohana mě zkontrolovala. Ležela jsemna posteli a dívala se z okna. Pak přišel kapitán Aizen jak slíbil. "Kapitáne Aizene, velmi ráda vás vidím." Usmál se a sedl si na kraj postele. "Už je ti lépe? Měl jsem o tebe vážně strach." "Už je mi dobře, kapitánka Unohana řekla, že mě co nevidět pustí." "No slyšel jsem, že jsi pěkné kvítko." Nafoukla jsem tváře. "To není pravda." Zavřela jsem oči a a zoližla ruce na prsou. Natáhl ke mě ruku, otevřela jsem oči a lekla se a ucukla hlavou. Položil mi jí na hlavu a usmál se. "Ty jsi vždy tak plachá? Mě se bát nemusíš." Usmál se a sundal si brýle a nasadil mi je na nos. "A víš, že ti to takhle sluší? No já už budu muset jít. Uzdrav se brzy a pak za mnou přijď" "Naschle." Usmál se a šel ke dveřím a v tu chvíli se tam oběvila Leila.

Byla jsem už v nemocnici a vcházela do jejího pokoje. Uviděla jsem Aizena a v tu chvíli moje dobrá nálada zmizela. "Co ty tady chceš!" Zavrčela jsem na něj. "Přišel jsem se kouknout na tvou kamarádku, ale už odcházím." Uhnula jsem mu aby mohl vypadnout. Když okolo mě procházel zašeptala jsem. "Jestli se ji něco stane a uděláš to ty, přísahám, že tě zabiju.!!" Odešel a já šla k její posteli. "Proč seš na něj tak hnusná? Leilo, diť on je hodný." "No dobře, tak já ti to řeknu. Nejdřív jsem tě tím nechtěla zatěžovat kvůli tomu stresu co bych na tebe hodila, ale ja ti to tedy povím." Sedla jsem si a pověděla jí vše až na tu událost před 16 lety. "To ne, to by pan Aizen neudělal. To sis vymyslela." "Nevymyslela. Mischell je to grázl. Ten zlej. Pamatuješ když jsme to sledovaly jako anime, pamatuješ snad jak to skončilo. Já vím, tohle je skutečnost, ale Aizen je pořád stejnej." "Přestaň mi tu lhát!!" Zařvala na mě. "Já ti to neveřím. Kdyby to byla pravda, řekal by jsi mi to hned!" "Mischell, uklidni se." "Ne neuklidnim. Leilo prosím hend odejdi. Nesnáším když mi někdo lže." "Ale já..." "Vypadni." Takhle se ke mě ještě nikdy nechovala. Tohle mi nahrnulo slzy do očí, ale stočila jsem se tak aby to neviděla, nebudu ji dál stresovat. "Tak dobře." Byla bych zašla za Aizenem hned teď, ale neměla jsem na to sílu, nejdřív si odpočinu.

Jak mi mohla takhle lhát. Jsme kamarádky. Já nevím co mám dělat. Večer mě Unohana pustila. Šla jsem pomalu a pak se mi podlomila kolena, opřela jsem se o zeď a ztěžka se mi dýchalo. "Nechceš pomoct.?" Vzal mě okolo pasu a přemístil před Byakuyův dům. "Děkuji pane Aizene." "Noc se nestalo, taky sem mám namířeno." Vešly jsme do domu. Po chvíli se s námi pan Aizen rozloučil a odešel. Všimla jsem si, že si u nás nechal haori. Vzala jsem ho a rychle utíkala za panem Aizenem. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř. "Pane Aizene, zapoměl jste si Ha...o....ri." Pan Aizen držel Leilu pod krkem. Na těle měla několik sečných ran a katana pana Aizena byla od krve. "Ty jsi vážne zvláštní, že minulost se opakuje." Řekl mám směrem. "Mischell zab ho, dělej!" Křičela Leila. "Ne to není pravda! To jsi si určitě vymyslela ty, aby jsi pana Aizena očrnila. Proč.... Proč to děláš, nikdy na tebe nebyl zlý." Bojovaly jsme spolu a když už Leila ležela na zemi.

Ležela jsem na zemi a Mischell se ke mě pomalu blížila. "Tak to ukonči. Uleví se ti, ale ne na dlouho." Zvedla zbraň a namířila ji na mě. "Tak dělej!" Z očí mi vytryskli slzy. "Ne já nemůžu. Máš tady někoho, koho miluješ a on by asi taky nebyl rád, kdyby jsi umřela." "Kdybych mohla vstát, tak tě prašti. Kolikrát ti mám říkat, že ho mám jen ráda a nemiluju ho a ani milovat nemohu, Ukitake je můj bratr, že jo Aizene." Chtěla sklopit zbraň, ale Aizen zařval. "Tak to zmáčkni." Nevím proč to udělala, ale vystřelila. Zavřela jsem oči, ale rychle jsem je otevřela protože jsem slyšela

















hlasité "Néééééé." Předemě si stoupnul Ukitake. "Co tu sakra děláš, měl by jsi se léčit.!" "Přece nenechám nikoho ubližovat moji mladší sestřičce." "Né, počkej, tohle cero je moc silné, to nepohltíš." Ale bylo to mluvit jako do dubu. Snažil se ho pohltit a z části se mu to i povedlo, ale zbytková energie ho odmrštila pryč a on zas upadl do bezvědomí. "Bráško."

Otočila jsem se na pana Aizena. Břicho mi proklála jeho katana. "Překážíš, uhni.!" Vytáhl jí a já se sesula k zemi. Přemítalo se mi před očima plno obrázků. Teď už to bylo srozumitelné. Má minulost, konečně jsem jí poznala. Jako malinká jsem utíkala uličkami menšího města. Mohlo mi být tak 8, nevím to přesně. Žila jsem od narození na ulici, bez nikoho. Nevím kdy, jak a komu jsem se narodila ale stalo se. Utíkala jsem co mi nohy stačily, v ruce jsem pevně svýrala jablko co jsem podctive a pracně ukradla jednomu baculatýmu, nafoukanýmu obchodníkovi. Běžel za mnou a hlasitě pořvával "Stůj, ty jeden darebáku!" Zahla jsem do uličky a zasekla se. Byla slepá, udělala jsem dva kroky zpět a točila se. Cestu mi zatarasil ten obchodník a další dva chlapci c byli vysoký jako hora. "Takže, ty MĚ okrádat nebudeš, tady chlapci ti vysvětlí že se to nebude opakovat" "Trhni si!" Vytáhl mě za ruku nad zem a já se tam mrskala jako ryba na háčku. "Copak je něco špatného na tom okrást zloděje?" "Ty se do toho nepleť!" Štěkl a otočil se pustil mě a zůstal stát se zaraženým dechem. "Co tu potřebují, dvorní stráže?" "Jen malá procházka, Aizene postarej se o to" Všichni se rozprchly a já tam jen seděla a pořád pevně svýrala jablko. Když mě pustil na zem natloukla jsem si koleno. Onen muž se ke mě přiblížil, Rozcuchal vlay na hlavě a usmál se. Stáhl si podkapitanskou šerpu a obvázal mi s ní koleno. Pak mi vzal jablko a zakouzlil s ním v prstech. Najednou měl Jablka dvě a dal mi je zpět do dlaní. "Aizene, pozpěš si" "Ano kapitáne" Zvedl se a odešel rozhodla jsem s že se stanu shinigami, abych ho mohla ještě jednou spatřit. Nastoupila jsem do akademie shinigami a pilně se učila. Když jsme šli jako prváci do cvičiště na pár cvičných Holow doprovázeli nás tři šesťáci. Měli jsme utvořit skupinky po třech. Já byl s dvěma klučinama, se kterými jsem si vcelku rozumněla. KDyž na nás po nějaké době zautočil značně veliký Holow tak zatlačil zpátky. Já se o ně strašně bála. Pak jsem se objevila někde v černém opuštěném domně. V křesle seděl vyskoký muž s dlouhým kabátem a kloboukem. "Kde to jsem?" "Uvnitř svého nitra. Ale nezustávej tu moc dlouho musíš pomoct svým přátelům" A Kdo jsi?" Vždyť ty mě znáš už ze svých snů, tak vztaň a vyřkni mé jméno!" "Bouchej, Ryokogan!" Z mého oblečení se staly černé kraťasy a na zádech jsem měla plášť, Držela jsem v ruce pistoli. Zapřela jsem si jí o Předloktí druhé ruky a Vystřelila na holowa. Strefila jsem ho do hlavy a kus mu z ní chyběl, pak se rozlynul. Promněnila jsem se zpět. V ruce jsem svýrala zampakuto, ne cviční meč, opravdové zampakuto. Přiskočil ke mně jeden šesťák a přemístil se se mnou někam pryč. Vedl mě za hlavním kapitánem. Pustily ho a on si klekl a sklopil zrak já za ním jakožto pouhý prvák jsem si taktéž klekla a mezi zápěstíma jsem se opřela čelem o zem. "Sootaicho-dono, přišel jsem za vámi, protože..." Ano, už se mi to doneslo, děvče pojď blíž." Já se opatrně zvedla a nejistým korkem přešla k němu. "Mohla by jsi mi ukázat ten meč?" Kývla jsem a stále hypnotizovala podlahu. Podla jsem mu ho a on se na něj se zamyšlením podíval. "Hm, je to opravdu tak. Zvládla jsi najít v sobě své zampakuto. Ale co teď s tebou" Chvíli přemýšlel a pak si stoupl. "Učiním tě shinigamim ve výchově. Jelikož jsi splnila shnigamskou zkoušku už několik let předem, staneš se shinigami ale nebudeš plnohodnotným dokud tě jěděn z kapitánů nevycvičí." Kývla jsem. "ale ke komu tě pošlu.... Už vím v 5. jednotce je volné místo. Půjdeš tedy tam." Poslal posla a já se pomalu prodírala bludištěm soul society. Stanula jsem před domem kapitána 5. jednotky. Než jsem stačila zaklepat otevřeli se dveře a ven vyšel bělovlasý muž. "Ale, podívejme se, Aizene přišel ti balíček." Zavolal do domu. Vyšel druhý muž. "Už jsem tě čekal, ty jsi Mischell viď?" Kývla jsem, nevěřila jsem vlastním očím. Je to on. "Aizene, buď na ní hodný, vypadá vcelku mile." "Měj se Gine." Zavedl mě do kasáren, ketré byly hned za jeho domem. "Tady Hiroki ti vše vysvětlí zítra se hlas u mě. Výtám tě v jednotce" a odešel Hiroki mi ukázal můj pokoj a dal mi i shinigami ubor. Byl hrozně milý a stal se mím přítelem hned od začátku. Převlékla jsem se a z kapsy mi vypadl podkapitánský odznak, který už dlouho střežím. Treningi nebyly zas tak strašné jak jsem si myslela. Aizen mě i několikrát pochválil za mé kido. Střílela jsem přesně a dokonale ovládala svůj duševní tlak. Bylo mi 16(tedy 160 ale to zni blbe :))) jednou jsem seděla na břehu jezera na cvičišti. Kukala jsem na západ slunce, bylo to tak uklidňující. Pak jsem za sebou uslyšela kroky. "Je to krásné, že?" Ano, to je" Pan Aizen si ke mě přisedl a podal mi hrnek s čajem. Byl tam se mnou až do setnění. Pak se zvedl ale já pořád seděla a pozorovala hladin jezera. Ucítila jsem nak mi na záda pokládá Haori. "Nebuď tu dlouho, bývá tu velká zima." Pak odešel byla jsem tam ještě chvíli, vnímala jsem okolí, jeho vůni která byla všude okolo mě. Po hodině jsem zvedla a šla do kasáre. Když jsem vešla do pokoje, uvědomila jsem si že mám stále jeho Haori. Vzala jsem ho a šla mu ho odnést. Zaklepala jsem a otevřela dvěře "Pane Aizene nesu vám to Ha....o....ri" Na zemi ležel Hiroky, celý od krve a umíral. Pan Aizen si otřel zampakuto a stál tam nad ním. Hiroki bolestně zachčel a vydal ze sebe pár slov. "Ty pako, zmiz odsud. Uteč!" Aizem mu probodl hrudník a dodělal ho. Přímo před míma očima. Pustila jsem Haori na zem a utíkala co mi nohy stačily. Doběhla jsem na palouk a vydýchávala se. "Vážně umíš dobře utíkat. To ti zůstalo od dětství že." Vytáhl z kapsy odznak podkapitána, jeho znak co mi dal jako malé. "Řekněte že to není pravda Pane Aizene. Že to není pravda!" Co že se zbavím lidí co mi stojí v cestě a maří plány? Ano to je pravda. Je to taková škoda, byla jsi tak šikovná, chtěl jsem z tebe udělat svého podkapitána, ale dnes v noci už jsem tě nečekal. Bohužel dnes zemřeš." Lusk prsty a já vytasila katanu a peně jí sevřela v rukách. Okolo nás se objevilo plno obřích Holow. Přemístil se ke mě a dotkl se mého ramene "Sbohem, má malá shinigami" Sekla jsem po něm ale zmizel. Jednoho z Holow jsem vyřídila ale další mi udělal ošklivou ránu na krku. Přiběhli posily a mě Holow napíchl jako jednohubku na špejly. Odhodil mě a já se s dopadem roztříštila, zemřela jsem. Probudila jsem se na nevárné poušti. Hueco mundo. Silně jsem se soustředila a snažila se s Ryokogan vymyslet plan. Ryokogan použil všechny své schopnosti a přemístil mě do světa živých. Nikde nebyl zmizel a já ztratila pamněť. Našla mě policie. Odvezli do nemocnice a já jim jen řekla že se jmenuji Mischell, ale pak už nic nevím. Konstatovaly že je to Výpadek pamněti po traumatickém zážitku. Policie zjistila že se nikde neztratila dívka se jménem Mischell a mém věku. Šla jsem k milým lidem do adoptyvní rodiny a pak začala chodit do školy. Vzpomněla jsem si na vše. uplně na vše. Ležela jsem obličjem v bahně a koukala jak se Aizen přibližuje k Leile. "Ryo- Ryokogan, pomož Leile, prosím" Jak si přeješ." Zhmotnil se do vé podoby a odrazil na chvilku Aizena a Leila měla dost času projít Senkaimonem. Ryokogan se přemněnil zpět a byl značně vyčerpaný. Aizen mi zvedl hlavu z bahna a podíval se mi do očí. "Co mám s tebou dělat, ne nenechám tě zemřít. Budu tě ještě potřebovat, a ty mi ještě ráda povíš kam jsi jí poslala. A to bude potom smrt jako vysvobození" Temně se zasmál a zytáhl mě a přehodil přes rameno. Strašně to bolelo a já si jen přála aby smrt přišla brzy. Spustily se mi slzy z toho že už podruhé mě tento muž podvedl a pokusil se zabít. Leilo snad jsi v pořádku. zavřela jsem oči a usnula vítaným spánkem.

Díky Mischell jsem mohla uniknout. Předemnou se otevřel senakimon. Prošla jsem jím a oběvila se zas i Mischell na chalupě ve svém normálním oblečení. Sice jsem nikdy ve světě shinigami neměla spránvej oblek. Nosila jsem tam sice dlouhé černé kalhoty, ale hrudník jsem měla obvázaný jenom obvazem. Že já se vůbec divila, že mě většina lidí skenovala pohledem. Ležela jsem tam na zemi a přemítala si poslední boj. "Proč, proč mi nakonec pomolha? Ne nesmím na to myslet. Vrátím se do svého normálního života a na tohle zapomenu." Druhý den když už mi bylo dobře tak jsem se vydala zpět domů. Znovu jsem otevřela krám. Za několik dní to na mě, ale dolehlo a chtěla jsem se vrátit. Přeci jenom jsem našla svou pravou rodinu a možná se i do někoho zamilovala. Sesula jsem se na kolena a brečela jsem. Najednou se ozvalo cink a někdo vešel do
krámku. "Je zavřeno." Zavolala jsem. "Ale já bych někomu rád předal tuto květinu co jsem si vybral a potřebuji poradit jestli je pro ní ta správná." Ten hlas, tak jemný a sametový. Stoupla jsem si a otřela slzy. "Izuno? Ne tohle je jenom sen a ty se co nevidět rozplineš." Znova jsem si sedla na zem. On, ale přešel ke mě za pult a postavil mě na nohy. Jednou ruklou mě chytnul okolo pasu a druhou mi setřel slzy, které si vyloudily cestu ven. Chvíli jsme se na sebe jenom koukaly a on mě pak políbil. "Pořád myslíš, že je to jenom sen?" "Hm, já ti nevím asi ne." "Asi?" Vtisknul mi další polibek. "Ne, rozhodně to není sen. Počka, ale jak jsi se sem dostal." "No Sootacho-dono vyslal většinu lidí hledat tebe Mischell a Aizena. A když jsem byl na místě kde jste bojovali otevřel se předemnou senkaimona něco mi řikalo, že ty jseš na druhé straně a měl jsem pravdu. Teď ale musíš jít se mnou zpět." "Ale, já." "Žádný, ale potřebujeme tě tam. Prosím vrať se už třeba jen kvůli mě, nebo tvému bratrovi a nebo kvůli Mischell." "Ale." "Řekl jsem žádné ale." Vzal mě do náruče, otevřel senkaimon a prošel jím se mnou do Seireitei.

Mučil mě a to jen protože chtěl vedět kam zmizela Leila. Pak na chvíli někam odešel, vyběhla jsem ven a snažila se utéct co nejdále. Když jsem utíkala zakopla jesm, pršelo a já už neměla sílu se z bahna zvedat. Ležela jsem tam jen tak nehnutě. Čekala jsem kdy si pro mě příjde a znovu mě odnese. Slyšela jsem kroky. Plazyla jsem se pryč. Pak mě dvě silné paže zvedly z bahna. Vzal mě do náruče a já se snažila dostat pryč. "Mischell klid to jsem já." "R-Renji. Pomoz mi, jde po mě." "Kdo?" "Já chci pryč, prosím.!" Odnel mě až do nemocnice. Probudila jsem se a u mé postele spal s hlavou na posteli Renji. Pevně mě držel za ruku. Usmála jsem se nad tím pohledem a zavřela oči. Pak jsem se probrala znovu. Renji mě stále držel za ruku a usmíval se. "Dobré ránu, už je ti lépe?" "Mhm. Jak jsem se tu octla." "No hledá vás celé Seireitei, vás tři. Našel jsem tě dost daleko od města, mluvila jsi naprosté nesmysli." "To já dost často." Usmál se a pak vstal a políbil mě na čelo. Kompletně jsem zrudla. Odešel se podívat za svým kapitánem. Potom co mě pustily byl Renji nekompromisní. Tak jsem se tedy přestěhovala k němu. Ani nevím jak, ale cestou z něj vypadlo, že se mu už delší domu líbím. Potěšilo mě to a začali jsme spolu chodit. Jelikož nevím jestli to udělal schválně, ale řekl že má jenom jednu postel a budeme spát spolu. Lehla jsem si a on si lehl ke mě, jeho dlouhé vlasy mě šimrly na zádech a ramenou. Okolo pasu mě objal a přitáhl k sobě. Políbil mě na rameno a potichu řekl. "Dobrou noc lásko." "Tobě taky." Nepouštěl mě z domu. Připravil krásný večer. Po večeři jsme se koukali na film, ale moc jsme z něj neměli. Vroucně jsme se líbali a mazlily. Pak jsme se dostaly do ložnice a Renji mě položil na postel. Lehla jsem si na břicho a Renji mi na záda kreslil všelijaké obrazce. "Mischell, strašně tě miluju." "Já tebe taky." Políbil mě na zádech a položil přes mě ruku a oba jsme spokojeně usnuly. Ráno spal a já jsem si natáhla jeho tročko, které mi končilo těsně pod zadečkem. Vařila jsem mu snídani než půjde do "práce" . "Zlato vstávej, nebo nebudeš stíhat." Zavolala jsem na něj. "Učinění milenci." Otočila jsem se. Byl tam. Ja se sem sakra dostal? Chytl mě pod krkem a já se snažila dostat pryč. "Renji!" Vyběhla a uviděl nás. Přiběhl kousek blíž. "Stůj, nebo se jí už nikdy nedotkneš. Ale musím uznat, že si umíš vybrat Renji." Sjel rukou od hrudníku přes pas a boky. Pak šel nazpět a sebou bral i tričko."Nech toho! Nech ji jít, co vůbec chceš?" "To se dozvíte včas." A pak i semnou zmizel.

Oběvily jsme se rovnou u Yamamota v kanceláři. Izuna mě konečně postavil na zam. "Leilo, kde jsi sakra byla." Zahromoval Yamamoto. Povyprávěla jsem mu všechno co se stalo, aby to pochopil. "Prosím, kde je teď Mischell?" "Měla by být u Renjiho Aba...." "Sootaicho-dono Aizen ji unesl." Vtrhl do místnosti uříceny Renji. "Leilo? Musíme jí okamžitě pomoct.!" "Aizen, já ho doopravdy zabiju." Vzduch v místnosti ochladnul a nebe se začlo zatahovat. Z nebe začali padat malé sněhové vločky. Moje vlasy začaly vlát poryvem větru. "Leilo, uklidni se." Řekl Izuna. Na mou tvář začalo dopadat několik krásně chladných vloček. Izuna mě zezadu objal a azčal mi šeptat du ucha. "Musiš se uklidni, takle ji jinak moc nepomůžeš. Najdeme ji a pomůžem, neboj." Z hluboka jsem se nadechla a v místnosti se začalo oteplovat. Mraky rozehnal vítr. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel bráška. "Ukitake" "Já věděl, že jsi to ty." Pomalu ke mě přešel a pak mě silně objal. "Prosím, už nikam neodcházej." "Neboj, už tu zůstanu." Pustil mě a podíval se mi do očí. "Sotaicho-dono, mohla bych se prosím vydat do Hueco Mundo?" "A co by jsi tam chtěla dělat." To si ze mě dělá srandu, nebo už je doopravdy senilní. "Šla bych pro Mischell."

pokračování příště


Co se to tu sakra děje?

5. ledna 2012 v 20:40 | Leila |  Povídky jednorázovky
"Svět, do kterého se chtěli dívky už od dětství dostat jim právě dal šanci."

"Hele Leilo, nechtěla by jsi se mnou jet tenhle víkend na chatu." "Proč by ne, ale mám jednu podmínku." "Jakou?" "Odvezeš mě tam." Mischelliin smích se rozezněl po celém krámku. Bude to dobrý odpočinek a taky zaslouženém. Tenhle týden jsem se navázala takových kytic a to nemluvim o Mischell. Dostala jedinečnou nabýtku rekonstrukce zámecké zahrady a má s tím dost práce.
V pátek jsme zavřely v krámku dřív a odpoledne jsme se už slunily u Mischell na chatě. Voda v bazéně co měla na zahradě byla akorát a moje záda za to byla vděčná. Večer Mischell prohlásila. "Nedaleko odsud je diskotéka. Vem si na sebe něco pěkného a vyrážíme." "Dobře, ale nejdřív ti řeknu začátek nový povídky, který mě napadl včera, když jsem vázala jednomu muži omluvnou kytici." Posadily jsme se na křesla a já začala. "No tak, jsme tam jako obvykle mi dvě. Žijeme v obyčejném světě. Sedíme v jednom pokoji, ale ty mě najednou přestaneš vnímat, protože zamnou se otevře Senkaimon. Ty mě pak čapneš za ruku a porběhneš jím se mnou." Mischell se najednou zvedla a zamířila za mě. Otočila jsem se za ní a to co jsem viděla se mnou málem seklo. Uprostřed pokoje se otevřel senkaimon. A přesně jak jsem řekla před chvíli, čapla mě za ruku a protáhla mě jím. Když jsme z něj vylezly byly jsme v Soul socienty. Obě jsme na sobě měli shinigamské oblečení a na boku připásané zanpakutó. "Sakra Mischell, co se to tu děje?" "Nevidíš, jsme v Soul society. Copak už jsi nepamatuješ,když jsme ješě chodily do školy, chtěli jsme do tohohle světa jít." "Já vím, ale teď je nám 20." "Ale co už jsme tady. Tak si to tu užijem." Okolo nás se pak oběvilo několik lidí s tajných jednotek a ti nás zatkli a odvedly za hlavním kapitánem Yamamotem. Byla zrovna rada kapitánů, ale ti z tajných jednotek se nedaly odbýt a vtrhli tam s námi přímo uprostřed jednání. "Co si to dovolujete." Zahromoval Yamamoto. "Pane, máme pro to vysvětlení a to jsou tyhle dvě." Stčil nás před sebe a donutil nás si kleknout na kolena. "Jen počkej až se dostanu z těhlech provazů. Nakopu di prdel, že si týden nesedneš." Začala nadávat Mischell. "Tak klid. Kdo sakra jste? A jakto, že máte zanpakutó." Střelil po nás pohledem, Mischell se k ničemu neměla a tak jsem se řeči ujala já. "Moc se omlouváme, ale my taky nevíme co se děje. Seděli jsme v obýváku a povídalysi a v tu ránu se uprostřed místnosti otevřel senkaimon. Byly jsme zvědavé a prošly jsem. Mysleli jsme si, že se nám to jenom zdá, ale když jsme prošly, stáli jsme v jedné zdejší ulici a pak nás obklčily tihlě a odtáhly sem." "Přestaň mi tady lhát děvče." Znova zařval. Moje nervy to ale nevydržely a z očí se mi spustily slzy. "Tak hele, na mě řvát nebudete. Já vám nelžu a za boha nevím co se tady děje. Tak si sakra přestaťe na mě vybíjet váš vztek!" Našla jsem v sobě sílu a přetrhla provaz. Všichni kapitáni byly mimo, ještě nikdo si nikdy nedovolil řvát na vrchního kapitána. "A vy mě laskavě přestante zkoumat těma vašima pohledama, je to vcelku nepříjemný." Otočila jsem se na kapitány a moje oči žhnuly vztekem, ale přeci jenom se z nich několik slz prodralo. "Leilo uklidni se. Tohle bude mít nějaké rozumné řešení." Začala mě Mischell uklidňovat. "Sakra tohle logický vysvětlení mít nebude." Vytáhla jsem zanpakutó a rozřízla jí pouta. Všichni okamžitě zbystřily a chystali se na možný protiútok. "Žádný stach, až tak naštvaná nejsem abych tady začala na někoho útočit." A zandala jsem svou katanu zpět do pouzdra. "Odvaha ti nechybí děvče. A tvoje kamarádka má pravdu, určitě nějaké kloudné řešení to mít bude." Řekl po chvilce Ymamoto. "Kapitán Kurotsuchi se na to rád podívá." Podívala jsem se na něho a jemu se jen zaleskly oči a zamumlal něco ve stylu. "Už se těším jak budu pitvat tyhle dva exempláře." Z toho mi přejel mráz po zádech a neměla jsem daleko do zhroucení a v tu chvíli se do rozhovoru zapojil Aizen. Toho chlápka jsem neměla už jen od pohledu ráda. "A co s nimi bude dál pane.?" "Coby. Budou zařazeni do jednotek a pomáhat se zabíjením holou." Vážně jsem měla blízko ke zhroucení a tak jsem radši řekla. "A co takhle se nejdřív zeptat nás. Já bych se ráda dostala zpět domů" "To bohužel nepůjde děvče. Nikam vás totiž nempustíme." Tak to je doopravdy super, budem s Mischell uzavřeni v cizím světě. "A jak se vlastně jmenujete?" Zeptal se nakonec Yamamoto. "Já jsem Leila Migui a tohle je Mischell Variu." "Nuže dobrá Leilo Migui, tímto se oficiálně stáváš důstojnice 13 jednotky, které velí kapitín Ukitake Juushiro a ty Mischell Variu budeš v mé jednotce, tudíž v první. Tak a teď se rozejděte. Ukitake prosím proveď slečnu Leilu po našem městě a můj podkapitán se zas ujme tadyhle Mischell." Fajn, takže nás rozdělili, to je výborné. Počkat, ale kde budeme vůbec bydlet? "Jo a abych nezapomněl, nemá z vás doma někdo dvě místa, kde by dívky mohly přespat." Do rozhovoru se přidal Byakuya. "Já je k sobě vezmu. Ale jen pod jednou podmínkou." "A jakou?" Zeptala se Mischell, která po dlouhé době promluvila. "Budete se chovat slušne a to především tvoje kamarádka Leila." "Hele, každý může mít jednou nervy v kýbli. A omlouvám se za tu scénku." Pak jsme se všichni rozešly a já šla mlčky za Ukitakem do kasáren jeho jednotky. Akonec prolomil to nesnesitelné ticho. "Je opravdu zvláštní co se tobě a tvé kamarádce stalo." "To mi povídejte." "Ani se nedivím, že jsi takhle vyjela po Yamamotovi, ale nikdo si tohle ještě nedovolil." Začal se smát. "Stalo se tohle už někdy?" "Abych pravdu řekl tak ne. Senkaimon se musel nějak poplést a otevřít se do úplně jiného světa, ale tohle by se normálně dít nemělo. Někdo v tom musí mít prsty." Jo a já rozhodně vím kdo. Jedinej kdo tu dělá ve všem zmatek je Aizen. "Ukitake-san." Ozvalo se najedou za námi. Jasný já o vlku a vlk za námi. "Kapitáne Arzene, co potřebujete?" "Mím jen vyřídit, že Yamamoto-sama si žáda aby Leila-chan přišla hned do jeho kanceláře." Zadívala jsem se na něj zkoumavím pohledem. "To je zvláštní, teď nás právě poslal pryč." "Já vím, ale ještě si na něco vzpomněl a poslal mě pro ní. Vi můžete klidně jít. Já tam Leilu-chan dovedu. A pak jí i ukážu kde jsou vaše kasárny." Ukitake byl zaraženém, ale nakonec na to kývl. "Leilo, dám to malou radu, jestli tě zas něco naštvě tak nevyleť. Tentokrát by to mohlo dopadnout špatně." "Děkuji. Vy jste Kapitán Aizen, který vede pátou jednotku, že?" "Jak to víš?" "Váš plášť. Je tam symbol, který označuje pětku." "Jsi dost všímavá. Tak pojď Yamamoto-sama tě už čeká. Tak naschle Ukitake-san." Když zmizel Ukitake z doslechu hned jsem si začala s Aizenem povídat. "Vsadím se, že mě asi Yamamoto vidět nechce, jinak by poslal svého podkapitána." "Jsi doopravdy všímavá." "A to, že se senkaimon otevřel zrovna u nás, v tom máte taky prsty, že mám pravdu." "Sakra kolik toho ještě víš.?" "Hodně, ale nemůžu nic prozradit, jinak bych narušila průběh děje, ale to že jsme se tu oběvily já s Mischell to už celkem dost narušilo." Byla jsem tak zabraná do rozhovoru, že jsem si ani nevšimla, že jsme v nějaké temné uličce. Aizen mi něco píchnul a já usnula. Probudila jsem se ani nevím kde. Měla jsem spoutané ruce a až moc povolený vrchní díl kimona. "Co se sakra děje. Aizene až já se z toho dostanu tak tě zabiju, ale taky budu muset najít své zanpakutó." Sakra, diť já ani nevím jak se moje zanpakutó jmenu a vůbec co dělá. Když jsem se vytrhla z vlastních myšlenek, tak jsem se rozhlédla po pokoji. Zjistila jsem, že jsem připotaná k posteli. Už chápu to povolené kimono. Z poza rohu vyšel Aizen. Obkročmo si na mě sednul a jeho ústa se začala nebezpečně přibližovat těm mím. Políbil mě, ale když chtěl abych vpustila jeho jazyk, prostě jsem ho do něj kousla. Aizen sykl bolestí a dal mi facku. "Ty a ta tvá kamarádka jste zvláštní. Chci zjistit, kde jste vzaly vaši sílu. Vy o ní sice nevíte, ale uvnitř vás spí obrovská síla. Chci vás prozkoumat, ale chtěl jsem vám to trochu zpříjemnit." "Tak na to okamžitě zapomeň." Nedal se odbýt, jeho ruka začal nebezpečně sjíždět od obličeje níž. Začala jsem kopat nohama a on to nakonec vzdal. Pak vzal injekci, kterou měl opodál připravenou a píchnul mi jí do krku. Okamžitě jsem usnula. Slyšela jsem jenom občas okolní zvuky, rozhovor a taky to jak mi někdo dělá řezné rány na rukou. Pak jsem slyšela čísy rozhovor. "Ukitake-san, když jsem šel doprovdit tady Leilu-chan sem za vámi, potkal nás holou. Nestihl jsem něco udělat a on mě odhodil a já upadl do bezvědomí. Tady Leila na něj byla sama, ale porazila ho. Nakonec když jsem se probudil padla únavou na zem." "Rychle jí vemte sem. Poležte jí támhle a pak rychle běžte pro někoho ze 4 jednotky." Znovu jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se až ráno a příšerně mě bolela hlava. Probudila jsem se a u mě seděl Ukitake. Byla jsem v jeho kanceláři. "Co se to děje? Příšerně mě bolí hlava." Sedla jsem si a chytla se za hlavu. "Leilo, lehni si. Včera jsi se utkala s prvním holou a prý jsi ho porazila, ale byla jsi tak vyčerpaná, že jsi omdlela." No jasně Aizen si umí pěkně vymýšlet. "A co Mischell, určitě už šílí a hledá mě." "Neboj, ví co se včera stalo." "Kapitáne Ukitake…" "Prosím, jen Ukitake." "Dobře Ukitake. Máte tu někde koupelnu? Už asi nestihnu odběhnout pryč. Protože bych měla nastoupit jako důstojník a navíc neznám cestu k domu kde bydlí Byakuya-san." "Jasně, zavedu tě tam, ale pozor. Neměla by jsi se prý moc hýbat, tvoje rány ještě nejsou….." Mezitím jsem vstala. "Zahojené? Jak je to možný, včera jsi měla ještě ošklívé sedřeniny a škrábance jak na nohou tak i na rukou." Aizen měl pravdu, jsem zvláštní, ale co Mischell? Sakra, musím to hned zamluvit, nesmí se dozvědět o tom, že Aizen ckoliv chystá. "No já se už od malička hrozně rychle hojila." Hodila jsem po Ukitakem andělský úsměv. "Aha." Broukl zamyšleně. Nemusíš nad tím přemýšlet, stejně na to nepřijdeš, diť ani já nevím co se to tu děje. "Tak pojď." Zavedl mě do koupelny a odešel zpět do své kanceláře. Hned jak se vykoupu mám za ním ještě zajít. Koupel bodla. Příjemná horká voda mě uklidňovala. Když jsem se vykoupala šla jsem do Ukitakeho kanceláře. "Tak jsem tu." "Pojď dál a posaď se." "Děkuji moc." "Není zač, ale mám na tebe otázku. Říkala jsi, že jste tu od včera a že nevíte co tohle vše znamená. Mám na tebe jednu otázku." Tiše jsem polkla. "Umíš vůbec zacházet se svým zanpakutó?" "No vidíš, to ani já nevím." "Tak to zjistíme. Zajdem na cvičiště a postavím proti tobě jednoho z mích mužů nebo žen." "Tak fajn." Došli jsem na cvičiště a tam se přihrnula celá Ukitakeho jednotka. "Tak o publikum jsem rozhodně nestála." Řekla jsem spíš pro sebe. "Tak třeba ty Kyoko, postavíš se tady Leile." Zvolal Ukitake. "Leilo, Kyoko je jedna z nejlepších žen v jednotce, radši si na ní dej pozor." "Dobře." Naproti mně si stoupla dívka asi stejně velká jako já. "Hele děvče, neměla by jsi se vrátit zpět na akademii? Řekla bych, že tu dlouho nevydržíš. Jseš jen kost a kůže a ty vlasy. Měla by jsi spíš být u Mayuriho jednotky." "No to ani náhodou. Ukážu ti, že i lidi kteří vypadají jako já umí bojovat." Zapáli se ve mně bojový plamen. "Jo a k Mayurimu bych nikdy nešla. Ještě by mě rozpitval." Začala se smát. "Aspoň, že se nencháš jen tak vyprovokovat." Rozeběhla jsem se proti ní a ani ještě nevytyla zanpakutó. Najednou jsem se oběvila hned u ní a uštědřila jí jednu ránu do obličeje. "Použij zanpakutó." Zavolal Ukitake. Vytáhla jsem katanu z pochvy a s čekala až vstane a udělá to samé. V hloubi duše jsem měla hrozný strach, ale na druhou stranu ten plamínek co se ve mně zapálil chtěl boj. Začala máchat mečem jako malé dítě když se ohání klacíkem, takže její rány stály za nic a netrvalo dlouho a už nezmohla nic. "Neříkal jsi náhodou Ukitake, že je to jedna z nejlepších žen ve tvé jednotce." "Ano to říkal a už jsem z ní chtěl udělat podkapitána, ale má smůlu." "A co kdybys se mi postavil ty. S tebou to bude boj o něčem a možná poznám i jméno mé zanpakutó a vyvolám shikai." " Tak dobrá." "Kapitáne, nedělejte to. Víte, že by jste se měl šetřit." Začal nějakej chlap. "Já vím, ale nic se mi nestane pokuď budu bojovat s ní." "Ukitake, ty si mi, ale věříš." "Ty mi nemáš co vyčítat." "To já vím." Usmála jsem se a náš souboj začal. "Tak tohle bude zajímavý." Slyšela jsem jak někdo z ostatních důstojníků řekl. Znova jsem vytáhla zanpakutó a do první rány jsem toho chtěla dát hodně. Když se mi teď podaří ho aspoň trochu oslabit, bude hračka ho porazit. První rána se doopravdy povedla. Sekla jsem ho do nohy. "Kapitáne." "To je dobrý. Rozejděte se všichni, tohle bude na dlouho." "Jen je tu nech Ukitake. Jo a promiň za tu ránu do nohy." "To je dobrý ve skutečném boji tě taky nikdo nešetří a nemysli si, že já budu šetřit tebe." Usmála jsem se a znovu začala útočit. Už jsem měla namále, ale v tu chvíli se čas zastavil a já byla v nějakém lese. Přišla ke mně dívka. "Kdo jsí? A kde to jsem?" "Jsi uvnitř svého nitra a já jsem tvá zanpakutó. Jmenuji se Akatsuchi. Musíš vyvolat shikai, abys ho porazila a já ti mile ráda pomůžu. Tak dlouho jsem spala, že teď si chvi vychutnat první pořádný boj. Hodila jsi si laťku hodně vysoko. Zrovna kapitán a koukám, že ti je dost podobný." Podívala jsem se na ní s otazníkama v očích, ale ona uhla od tématu. "Ta Kyoko byla doopravdy slabá. Někdo jako ona by jsi nezasloužila být podkapitánem. Tak a teď se probuď, musíš dokončit ten souboj." Otevřela jsem oči a byla jsem zas zpět. "Rozpínej se Akatsuchi." Projela mnou obrovská síla a hned jsem věděla co mám dělat. Nebe nademnou se zatáhlo a začali padat malé sněhové vločky. Lidi okolo mě se klepali zimou, ale mě bylo teplo. "Šikovná holka, tak teď by mě zajímalo jak zaútočíš. Tvoje podstata je led, ale jak ho využiješ.?" Pak taky vyvolal shikai. "No přímími ledovými útoky na tebe nemůžu. Tvoje zanpakutó by to pohltila a pak by mi to vrátila ale jednou tak silnější. Budu na tebe muset něco vymyslet." Moje zanpakutó se nějak zvlášt nezměnila, možná byla jen o něco delší než předtím. Nemohla jsem na nic přijít až pak mi nějakej hlásek pošptal. "Zkus sněžné tornádo, to by pohltit neměl." "Akatsuchi sněžné tornádo." Okolo Ukitakeho se začly shlukovat sněžné vločky. Shlukly se až do menšího tornáda. Ukitake ho doopravdy nemohl pohltit, protože to nebyla energie, ale čistě jen sníh. Chvíli to s ním točilo a pak zmizelo a Ukitake spadl na zem. Přiběhla jsem a klekla si k němu. "Jsi v pořádku. Já doopravdy nevěděla co to udělá." Pak mi na krk položil jeho zanpakutó. "Nikdy se nench zmást nepřítelem." "A to jsem taky neudělala, jen otevři oči." Kouknul se a můj meč byl skoro u jeho krku, ale jen tak aby ho necítil. "Tak kdo se pak nechal napálit." Ušklíbla jsem se na něj. "Já mám kam utéct, ale ty ne. Tak co vzdáváš se.?" "Počkej musim si to promyslet." "Nepřítel nikdy nečeká. Tak dělej." "Kapitáne ona by vás nezabila, jen si vymýšlí. Tak se ještě braňte." "Ne Leila má pravdu. Nepřítel nikdy nečeká. Když se někdo ocitne v téhlo situaci není z ní úniku. Vzdávám se." Odvolala jsem shikai a vrátila zanpakutó na své místo. "Musím teď jít na schůzku kapitánu." "Ale co tvoje rána Ukitake?" "Nech mě domluvit a ty mi tam pomůžeš dojít." Pomohla jsem mu na nohy a jeho levou ruku jsem si položila na rameno a mou pravou ruku obmotala kolemjeho pasu a vyrazily jsme. "Tak tohle bude na dlouho. Než tam dojdem tak schůzka skončí." Řekl Ukitake a dodal. "A Yamamoto-sama mě potom seřve." "Hele, tak použijem shumpo." Díky tomu jsme tam byly během chvilky. A při cestě do sálu jsme potkaly Kyorakua. "Ukitake, co jsi dělal?" "Ale no víš….." "Za to mohu já pane." Přišel ke mně blíž a koukal mi do očí. "Ty jsi ta co včera vyjela po Yamamotovi. Holka to chce kuráž tohle udělat. Ale jak to ,že za Ukitakeho ránu můžeš ty." "No trénovaly jsme a já jsem do toho dala až moc energie." "Hahaha." Začal se smát. "To už tě porazí i malá holka Ukitake. To je doopravdy smutné." Smál se tak, že mu z očí začali téct slzy. "Kyoraku-san, jako jeho kamarád by jste ho měl podpořit a ne se tomu smát." Hodila jsem na něj káravý pohled. On mě sjel očima od hlavy až dolů a na nějakou dobu se zastavil u mého hrudníku. To mě naštvalo. "Kyoraku-san, jestli ten svůj pohled nestočíte okamžitě někam jinam už nic jiného neuvidíte.!" Zvedl oči a zas mi koukal do očí. "V tvých očích vidím odhodlání. To je dobré. Nikdy se nevzdávej děvče. Nikdy." He? Kyoraku umí mluvit i trochu vážně? Tak to mě dost překvapilo. "Ukitake, už by jsme měli jít na tu schůzi. Teď už mu pomůžu já, ty bež najít svou kamarádku. V tuhle chvíli není zrovna v moc dobré společnosti." Převzal ode mě Ukitakeho a za chvíli zmizeli v chodbách. Začala jsem hledat Mischellin duševní tlak. Našla jsem ho, ale byl tam s ní ještě někdo, ale nedokázala jsem ho rozpoznat. Hned jsem se za ní vydala. Nebyla moc daleko od kasáren 1. jednotky. "Hej Mischell." Zařvala jsem na ní. Otočila jsem a v tu chvíli jsem spatřila toho komu patřil ten druhý duševní tlak. Byl to Omaeda, zástupce kapitána 2. jednotky a docela živě si dokážu představi co se jí chystal udělat. Přiběhla jsem k nim. "Mischell co se tu děje.?" "Takže se ukázala i ta druhá." Omaedovi začali téct sliny a začal nás přejíždět pohledem. To neměl dělat, za tuhle půl hodinu už byl druhej kdo to udělal, ale tohle byj jen podkapitán takže se nikdo zlobit nebude když mu jich pár vrazim. "Mischell na tři." "Raz…" Omaeda na nás koukal jak na blázny a nevěděl co má dělat. "Dva…" Znervózněl a začal nahmatávat zanpakutó. A na "Tři." Jsme obě zatli pěst a daly mu velkou ránu do obličeje. Skácel se k zemi a my šly pryč. "He už mě to tu štve. Skoro každý koho potkám kouká na mou hruď. Tohle nebylo dneska poprvé kdo by mě někdo sjížděl pohledem." "A kdopak byl ten první. Neříkej, že Ukitake." Musela jsem jí prašti. "Hej za co to bylo?" "Kapitán Ukitakej je moc milý člověk a tohle by doufám neudělal. Ale byl to někdo jinej. Jeho kamarád Kyoraku." "A to jsi ho taky praštila?" "Ne jen jsem asi praštila jeho ego tím, že jsem měla blbou poznámku." "Dobře mu tak." Rozesmála se Mischell. "Hele a kde jsi vlastně včera potkala toho holoua?" "Já ti něco povím, ze včerejška si pamatuju jen to, jak jsme se sem dostaly až po to jak jsem šla s Ukitakem do jeho kasáren." "Nic víc ne?" "Ani ťuk." "To je divný." Zalhala jsem jí, věděla jsem přesně co se stalo, ale nechtěla jsem ji tím zavalovat. "Hele, předtím jak jsi mluvila o Ukitakem, že ty jsi se do něj zamilovala." BUM, věnovala jsem jí další ránu. "Tak to by mě ani ve snu nenapadlo. A i kdyby tak bych u něj neměla žádnou šanci." "No co ty víš, on se k tobě docela má." "Hele a tobě se někdo líbí odsud." "Diť výš pro koho jsem měla vždy slabost, ale on je jako kostka ledu." "Jo tak to bych chtěla vidět jestli pod tebou roztaje." "Neroztaje a navíc se mi libí někdo jiný." "A kdo? Povídej, mě to říct můžeš." "Ty se mi budeš smát." "Ne nebudu, přísahám." "No tak fajn je to Reji Abari." V duchu jsem se dost přemáhala abych nevyprskal smíchy. "Vidíš, směješ se." "To není pravda." "Ale držíš se dobře." "Tak se s ním zkus seznámit." "No tobě se to lehko řekne." "Hele, mi o vlku a vlk za humny." Před námi se oběvil podkapitán 6. jednotky Renji Abarai. "Tak já ti to zařídím." Vyšla jsem trošku rychleji aby mě Mischell nemohla zastavit. "A-ahoj, prosím tě nemohl by jsi nám poradit kudy do kasáren 4. jednotky?" "Ale jistě slečny, pojďte za mnou." "Moc děkujem." Vedl nás různými uličkami až mi z toho šla hlava kolem. "Tady je to hotové bludiště." "To ano. Vy dvě ste ty co se tu včera najednou oběvily. Je to tak?" Ujala jsem se slova, protože Mischell toho nebyla schopna. "Ano je to tak moje jméno je Leila Migui a ta co jen mlčí a snaží se o to mě ignorovat je Mischell Variu." "Moc mě těší, jsem Renji Abarai, a jsem…." "Podkapitán 6. jedotky." "Jak to víš?" Ukázala jsem na jeho rameno a on trošku zrudnul. "Ajo. Jsi všímavější než kdokoliv jiný. A ty Mischell, proč pořád mlčíš." Nadechla se ale nic neřekla. "Ona je mimo, ale za boha nemůžu přijít proč." Otočila jsem se a mrkla na ni. "Asi se do někoho zakoukala. Ale nemůžu z ní vypáčit do koho." Mischell mě už nejspíš probodávala pohledem. "No jen jestli to není můj kapitán." Mischell zrudla, ale nebyla jsem si jistá jestli vzteky. "To ne, to určitě ne. Diť je jako kostka ledu." "Ty máš co mluvit Leilo." "A hele Mischell se končně podařilop najít řeč." Zasmála jsem se. Mischell si mě zatáhla blíž k sobě. "Jak to, že dokážeš být tak v klidu." Zašeptala. "No protože mě se nelíbí tak jako tobě. Ale musím uznat, že je milej." "Tak jsme tady. 4. jednotka. Co tady vlastně potřebujete?" "Jdu si pro něco na bolest hlavy, od včerejška mě nechce opustit. Tak děkujem Renji a zase se někdy uvidíme." "Ahoj holky." "Ahoj." Broukla narudlá Mischell. "Já tě doopravdy zabiju Lei." "To by jsi neudělala." Vešly jsme dovnitř a teď se nám poskytlo jít několika chodbami. "Nevýš náhodou kterou máme jít. Tak hlava mi asi za chvíli pukne." "To doopravdy nevím. Ale jak se říká jdi za nosem." A vyrazila jednou cestou. Šla jsem za ní, protože jsem něchtěla abychom se ztratily. Po dlouhé době jsme na chodbě potkaly člověka. "Ahoj chlapče, prosím kudy se dostaneme za někým kdo by mi pohl pomoct." "No půjdete dál touhle chodbou a pak zahnete do leva. Třetí dveře v pravo." "Moc děkuji." Šly jsme dál a vešly do dveří kam nás poslal ten kluk. "Dobrý den, prosím mohl by mi někdo pomoct?"
"Co potřebujute.?" Zeptala se holka asi tak stejně stará jako já. "Už od včerejška mě hrozně bolí hlava a ne a ne to ustat. Nemohla by jste mi s tim nějak pomoct." "Posaďte se tady na židly." Položila mi na hlavu ruce a začala něco dělat. Tomuhle já nerozumí, tak to ani nemůžu popsat. "Nebyla jste v poslední době pod vlivem nějakých anestetik?" "Ne, nebo tedy o tom aspoň nevím." "Tady jsou prášky. Berte jeden ráno a jeden večer a bolest by měla ustat." "Mockrát děkuji. Nashledanou." "Nashle." Ten parchant Aizen, za tohle mi zaplatí. Že já na něj vůbec myslela. Jakmile jsme vybloudily z budovy 4.jednotky venku na nás čekal Aizen "Ahoj děvčata." Pozdravil mile. "Nazdar" Štekla jsem, nebyla jsem nadšená z toho, že ho vidím. "Co chcete kapitáne Aizene." Řekla zdvořile Mischell a podívala se na mě káravým pohledem. Jen kdybys věděla co mi ten parchant chtěl udělat, tvoje zdvořilost by byla pryč. "Schání vás Yamamoto-san. Tan kdo vás uvídí jako první vám to má říct. Měly by jste tam rychle jít." "Děkujuem kapitáne Aizene. Lei, pojď musíme tam byt co nejdřív." "Jo, ale já mám dotaz, kudy se tam dostanem, protože Aizen už zmizel." "Sakra, prostě jdem a když někoho potkáme, požádáme ho o radu," K Yamamotovi jsme došli po dlouhé hodině cesty. On a Ukitake na nás už čekaly. "Kde jste se toulaly dívky." Řekl ještě klidným tónem Yamamoto. "Byly jsme u 4. jednotky Leilu bolí už od včera hlava tak jsme tam radši zašly." Ukitake na mě hodil výraz typu Proč jsi mi to neřekla. "Ale cesta odtamtaď sem trvá chvilku." "To já vím kapitáne, ale my se tu ještě nevyznáme a musely jsme se ptát na cestu a pokaždé nás poslal někdo jiným směrem." Mischell se nám nějak rozpovídala. Většinou bývala tichá, ale teď. Jenom zírám. "Tak k tomu, proč jsem vás sem nechal zavolat. Tady pod velením kapitána Ukitakeho a kapitána Kuchikyho, který vzdal čekání na vás a šel napřed se vypravíte do severního Rukongaie a vyhledáte holoua, který nedovná prošel sem do Soul socienty." "Ano kapitáne." "Tak a teď běžte." Vydaly jsme se tam kam sme měli a dokonce jsme dohonily i Byakuyu. "Byakuya-san, omlouváme se za spoždění." "To nic není, ale teď si musíme pospíšit, ten holou začal útočit." Ještě jsme zrychlily během chvilky jsme tam byly. Holou byl obrovský, ale u tohohle se říká čím větší, tím slabší. Doufám, že je to pravda.

Pokračování příště

Charlliho andílci X

4. ledna 2012 v 22:08 | Leila |  Povídky kapitolovky
Tak jo máme tu závěrečnou kapitolu :) tak si to užijte a doufm, že se vám tato povídka líbila

část desáta: Odpusťte mi

Táta opatrně vstal z postele a dopelhal se ke mě. "Co se stalo dítě?" "M-Mischell j-j-je mrtvá." Nemohla jsem skoro ani mluvit. V rukou jsem pořád pevně svírala její katanu. Nebyla jsem schopná absolutně ničeho a k tomu mi malý hlásek v hlavě našeptával. "To kvůli tobě zemřela. Kvůli tobě." Táta se mě snažil postavit na nohy, ale nešlo to. "Tati, jak to mám říct jejím rodičům.?" "Nejdřív se musíš uklidnit a jestli chceš můžu to říct já." "Ne tati, tohle musím udělat já a to teď hned." V duchu jsem se povzbuzovala. Vstala jsem a otřela si slzy. Ještě jsem pomohla tátovi do postele a pak jsem jako obvykle vyskočila oknem z nemocnice. Běžela jsem za Hokagem. Vešla jsem do jeho kanceláře. Vešla jsem dovnitř a on zrovna usnul nad několika papíry. Snažila jsem se udržet slzy tam kde maj být. Přešla jsem k němu. "Hokage-sama, prosím probuďte se. Hokage-sama." Otevřel oči a setřel slinu co mu akorát vytékala z pusy. Podíval se na mě a zbledl jako stěna. Slzy už jsem nemohla dál udržet. "Leilo, co se stalo." Řekl vyděšeným hlasem. Hlas ani nohy mě neposlouchaly a já se sesula zas k zemi. Přiběhl ke mě. "Leilo, co se stalo. Pověz mi to." Pak uviděl katanu. Všiml si jí až teď. "Co se jí stalo. Co je Mischell.?" "J-je mi to moc l-líto Hokage-sama, ale Mischell před několika minutami z-zemřela. Dělaly jsme co se dalo i úlomek kosti co se jí zabodával do plic jsem bez komplikací vyndala, ale to nestačilo. Ona to vzdala." Tohle je snad poprvé co jsem viděla Hokageho plakat. "Je mi to doopravdy moc líto. A mám vám předat vzkaz vám i Hinatě-san. Vzkazuje, že vás má ráda a nikdy nepřestane mít." Hokage mlčel a to bylo horší než by cokoliv řekl. "A kde je teď." "Asi mi to nebudete věřit, ale rozplinula se na několik kvítku kamélie a ty odletěly. Zůstala jen po ní takhle katana a bílé kimono. Musíte jít teď za vaší ženou a říct jí to. Musíte teď být spolu." "A co ty Leilo? Zvládneš dojít domů." "O mě si strach nedělejte. Já domů dojdů. Teď běžte za svou ženou a tady máte její katanu." Podávala jsem mu jí, ale on řekl "Mischell by chtěla aby sis jí nechala." "Mockrát děkuji a je mi to doopravdy moc líto." Mě taky." Zašeptal a pak neslyšně odešel. Já tam ještě chvíli seděla na zemi. Pak se s tichounkým vrznutím otevřely dveře a s nima i sldaký auklidňujíci hlas. "Leilo, to bude dobrý." Blíži se ke mě blíž a blíž. "Maky." "Pojď, tvoje máma tě všude schání." Podávala jsem se na něj a chtěla vstát, ale nešlo to. Nohy mě nechtěly poslechnout. Maky mě vzal do náručí, i když jsem se bránila. Donesl mě až domů a položil mě do postele. Už jsem spala, nemohla jsem udržet oči otevřené. Vzal odemě katanu a položil ji na stůl. Posadil se do křesla co jsem měla v pokoji a po chvíli taky usnul. Druhý den ráno jsem se probudila a zjistila, že jsem u sebe v pokoji. Na křesle kousek ode mě spal Maky. Vstala jsem a přešla k němu. Dala mu pusu na tvář a potichu se vytratila z pokoje. Bylo mi pořád do breku, ale oči jsem měla hrozně vyschly, takže žádne slzy nepronikly ven. Hrábla jsem do máminy lékárny a vytáhla kapky na oči. Kápla jsem si do nich a byl to hrozně ulevující pocit. Pak jsem šla do kuchyně a udělala mě a Makymu snídani. Vešla jsem do pokoje a on pořád spal. Postavila jsem snídani na stůl a šla k němu. Klonila jsem se k jeho uchu a zašeptala. "Miláčku vstávej. Už je ráno." Pomalinku otevřel oči. "Dobré ráno miláčku. Udělala jsem snídani." "Leilo, jsi v......." "Ano jsem. Došlo mi, že by Mischell nechtěla abych se trápila tím co se stalo a žila dál. Nikdy na ní nezapomenu. Ona byla jedinečná a se vším mi pomáhala. Třeba jako tenkrát, když mě nevzaly do ANBU. Byla jsem z toho celá špatná, ale ona mi pomohla. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím znova a tentokrát se tam dostanu.!" Po Mischellině pohřbu jsem
začala tvrdě trénovat. Nehodlala jsem to vzdát a s tréninkem mi pomáhal táta i bráška. Máma mi pomohla zas s léčivém jutsu a nakonec jsem se dostala do elitních jednotek ANBU. Můj velitel byl brácha. Když byl večer a já chváli odpočívala šla jsem se ven projít. Došla jsem až k místu kde jsme se potkaly. Měli jsme tam první trénink. Bylo to u toho jezera kde jsme měli to dvojité rande. Mischell tam pobíhala po vodě jako splašená. Přiběhla ke mě a zatáhla mě taky na vodu. Pak tam přišla Shika. Mi jsme přestaly a šly za ní. Vyděli jsme jí poprví a tak jsme se jí zdvořile představily. Ona se představila nám a vypadalo to, že jse štastná. Pak se oběvil sensei. "Dobrej děcka jmenuju se Charlie a odedneška jsem váš velitel. Bude te mě poslouchat na slovo. Budu vás také trénovat i když veřím že o částečný vícvik se už postarali vaši rodiče. Tak bych teď rád věděl co umíte." Když jsme dostaly prví D misi, zvrtla se na misi A. Napadl nás nějakej nukenin z Konohy. Za vzájemné spolupráce jsme já Mischell i Shika držely nepřítele v šachu. Sensei se tam válel na zemi v bezvědomí. Nukenina jsme porazily a když jsme se vrátily do Konohy tak nám všuchni začli říkat Charlliho andílci. Nikdy nepochopim proč, ale to je celkem jedno. "Vidíš Mischell nakonec jsem se tam dostala."

Konec


Naruto :)

3. ledna 2012 v 22:02 | Leila
NarutoxSasuke-
Naruto, Sasukeho nemám moc v lásce

NejixLee-
Lee, je prstě dobrej :D

SakuraxHinata-
Hinata,

KonohaxSuna-
Konoha

RamenxŠpagety-
No špagety, protože jsem rámen ješte neměla, ale chtěla bych ho ochutnat :)
genjutsuxNinjutsu-
Ninjutsu

shurikenxKunai-
Kunai

Sledování onlinexSledování v TV-
Online, mám ráda když mluví japonsky a ty hlasy mi k tomu sedí líp než když to někdo česky nadabuje

Výbušné lístkyxBomby-
Výbušné lístky

OriginalxShippuden-
Shippuden

Hokage.czxKonoha.cz-
Konoha.cz

AnimexManga-
Anime