Charlliho andílci X

4. ledna 2012 v 22:08 | Leila |  Povídky kapitolovky
Tak jo máme tu závěrečnou kapitolu :) tak si to užijte a doufm, že se vám tato povídka líbila

část desáta: Odpusťte mi

Táta opatrně vstal z postele a dopelhal se ke mě. "Co se stalo dítě?" "M-Mischell j-j-je mrtvá." Nemohla jsem skoro ani mluvit. V rukou jsem pořád pevně svírala její katanu. Nebyla jsem schopná absolutně ničeho a k tomu mi malý hlásek v hlavě našeptával. "To kvůli tobě zemřela. Kvůli tobě." Táta se mě snažil postavit na nohy, ale nešlo to. "Tati, jak to mám říct jejím rodičům.?" "Nejdřív se musíš uklidnit a jestli chceš můžu to říct já." "Ne tati, tohle musím udělat já a to teď hned." V duchu jsem se povzbuzovala. Vstala jsem a otřela si slzy. Ještě jsem pomohla tátovi do postele a pak jsem jako obvykle vyskočila oknem z nemocnice. Běžela jsem za Hokagem. Vešla jsem do jeho kanceláře. Vešla jsem dovnitř a on zrovna usnul nad několika papíry. Snažila jsem se udržet slzy tam kde maj být. Přešla jsem k němu. "Hokage-sama, prosím probuďte se. Hokage-sama." Otevřel oči a setřel slinu co mu akorát vytékala z pusy. Podíval se na mě a zbledl jako stěna. Slzy už jsem nemohla dál udržet. "Leilo, co se stalo." Řekl vyděšeným hlasem. Hlas ani nohy mě neposlouchaly a já se sesula zas k zemi. Přiběhl ke mě. "Leilo, co se stalo. Pověz mi to." Pak uviděl katanu. Všiml si jí až teď. "Co se jí stalo. Co je Mischell.?" "J-je mi to moc l-líto Hokage-sama, ale Mischell před několika minutami z-zemřela. Dělaly jsme co se dalo i úlomek kosti co se jí zabodával do plic jsem bez komplikací vyndala, ale to nestačilo. Ona to vzdala." Tohle je snad poprvé co jsem viděla Hokageho plakat. "Je mi to doopravdy moc líto. A mám vám předat vzkaz vám i Hinatě-san. Vzkazuje, že vás má ráda a nikdy nepřestane mít." Hokage mlčel a to bylo horší než by cokoliv řekl. "A kde je teď." "Asi mi to nebudete věřit, ale rozplinula se na několik kvítku kamélie a ty odletěly. Zůstala jen po ní takhle katana a bílé kimono. Musíte jít teď za vaší ženou a říct jí to. Musíte teď být spolu." "A co ty Leilo? Zvládneš dojít domů." "O mě si strach nedělejte. Já domů dojdů. Teď běžte za svou ženou a tady máte její katanu." Podávala jsem mu jí, ale on řekl "Mischell by chtěla aby sis jí nechala." "Mockrát děkuji a je mi to doopravdy moc líto." Mě taky." Zašeptal a pak neslyšně odešel. Já tam ještě chvíli seděla na zemi. Pak se s tichounkým vrznutím otevřely dveře a s nima i sldaký auklidňujíci hlas. "Leilo, to bude dobrý." Blíži se ke mě blíž a blíž. "Maky." "Pojď, tvoje máma tě všude schání." Podávala jsem se na něj a chtěla vstát, ale nešlo to. Nohy mě nechtěly poslechnout. Maky mě vzal do náručí, i když jsem se bránila. Donesl mě až domů a položil mě do postele. Už jsem spala, nemohla jsem udržet oči otevřené. Vzal odemě katanu a položil ji na stůl. Posadil se do křesla co jsem měla v pokoji a po chvíli taky usnul. Druhý den ráno jsem se probudila a zjistila, že jsem u sebe v pokoji. Na křesle kousek ode mě spal Maky. Vstala jsem a přešla k němu. Dala mu pusu na tvář a potichu se vytratila z pokoje. Bylo mi pořád do breku, ale oči jsem měla hrozně vyschly, takže žádne slzy nepronikly ven. Hrábla jsem do máminy lékárny a vytáhla kapky na oči. Kápla jsem si do nich a byl to hrozně ulevující pocit. Pak jsem šla do kuchyně a udělala mě a Makymu snídani. Vešla jsem do pokoje a on pořád spal. Postavila jsem snídani na stůl a šla k němu. Klonila jsem se k jeho uchu a zašeptala. "Miláčku vstávej. Už je ráno." Pomalinku otevřel oči. "Dobré ráno miláčku. Udělala jsem snídani." "Leilo, jsi v......." "Ano jsem. Došlo mi, že by Mischell nechtěla abych se trápila tím co se stalo a žila dál. Nikdy na ní nezapomenu. Ona byla jedinečná a se vším mi pomáhala. Třeba jako tenkrát, když mě nevzaly do ANBU. Byla jsem z toho celá špatná, ale ona mi pomohla. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím znova a tentokrát se tam dostanu.!" Po Mischellině pohřbu jsem
začala tvrdě trénovat. Nehodlala jsem to vzdát a s tréninkem mi pomáhal táta i bráška. Máma mi pomohla zas s léčivém jutsu a nakonec jsem se dostala do elitních jednotek ANBU. Můj velitel byl brácha. Když byl večer a já chváli odpočívala šla jsem se ven projít. Došla jsem až k místu kde jsme se potkaly. Měli jsme tam první trénink. Bylo to u toho jezera kde jsme měli to dvojité rande. Mischell tam pobíhala po vodě jako splašená. Přiběhla ke mě a zatáhla mě taky na vodu. Pak tam přišla Shika. Mi jsme přestaly a šly za ní. Vyděli jsme jí poprví a tak jsme se jí zdvořile představily. Ona se představila nám a vypadalo to, že jse štastná. Pak se oběvil sensei. "Dobrej děcka jmenuju se Charlie a odedneška jsem váš velitel. Bude te mě poslouchat na slovo. Budu vás také trénovat i když veřím že o částečný vícvik se už postarali vaši rodiče. Tak bych teď rád věděl co umíte." Když jsme dostaly prví D misi, zvrtla se na misi A. Napadl nás nějakej nukenin z Konohy. Za vzájemné spolupráce jsme já Mischell i Shika držely nepřítele v šachu. Sensei se tam válel na zemi v bezvědomí. Nukenina jsme porazily a když jsme se vrátily do Konohy tak nám všuchni začli říkat Charlliho andílci. Nikdy nepochopim proč, ale to je celkem jedno. "Vidíš Mischell nakonec jsem se tam dostala."

Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tea Tea | E-mail | Web | 5. ledna 2012 v 14:02 | Reagovat

krása :D krásný pic :D škoda že to končí :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama