Co se to tu sakra děje?

5. ledna 2012 v 20:40 | Leila |  Povídky jednorázovky
"Svět, do kterého se chtěli dívky už od dětství dostat jim právě dal šanci."

"Hele Leilo, nechtěla by jsi se mnou jet tenhle víkend na chatu." "Proč by ne, ale mám jednu podmínku." "Jakou?" "Odvezeš mě tam." Mischelliin smích se rozezněl po celém krámku. Bude to dobrý odpočinek a taky zaslouženém. Tenhle týden jsem se navázala takových kytic a to nemluvim o Mischell. Dostala jedinečnou nabýtku rekonstrukce zámecké zahrady a má s tím dost práce.
V pátek jsme zavřely v krámku dřív a odpoledne jsme se už slunily u Mischell na chatě. Voda v bazéně co měla na zahradě byla akorát a moje záda za to byla vděčná. Večer Mischell prohlásila. "Nedaleko odsud je diskotéka. Vem si na sebe něco pěkného a vyrážíme." "Dobře, ale nejdřív ti řeknu začátek nový povídky, který mě napadl včera, když jsem vázala jednomu muži omluvnou kytici." Posadily jsme se na křesla a já začala. "No tak, jsme tam jako obvykle mi dvě. Žijeme v obyčejném světě. Sedíme v jednom pokoji, ale ty mě najednou přestaneš vnímat, protože zamnou se otevře Senkaimon. Ty mě pak čapneš za ruku a porběhneš jím se mnou." Mischell se najednou zvedla a zamířila za mě. Otočila jsem se za ní a to co jsem viděla se mnou málem seklo. Uprostřed pokoje se otevřel senkaimon. A přesně jak jsem řekla před chvíli, čapla mě za ruku a protáhla mě jím. Když jsme z něj vylezly byly jsme v Soul socienty. Obě jsme na sobě měli shinigamské oblečení a na boku připásané zanpakutó. "Sakra Mischell, co se to tu děje?" "Nevidíš, jsme v Soul society. Copak už jsi nepamatuješ,když jsme ješě chodily do školy, chtěli jsme do tohohle světa jít." "Já vím, ale teď je nám 20." "Ale co už jsme tady. Tak si to tu užijem." Okolo nás se pak oběvilo několik lidí s tajných jednotek a ti nás zatkli a odvedly za hlavním kapitánem Yamamotem. Byla zrovna rada kapitánů, ale ti z tajných jednotek se nedaly odbýt a vtrhli tam s námi přímo uprostřed jednání. "Co si to dovolujete." Zahromoval Yamamoto. "Pane, máme pro to vysvětlení a to jsou tyhle dvě." Stčil nás před sebe a donutil nás si kleknout na kolena. "Jen počkej až se dostanu z těhlech provazů. Nakopu di prdel, že si týden nesedneš." Začala nadávat Mischell. "Tak klid. Kdo sakra jste? A jakto, že máte zanpakutó." Střelil po nás pohledem, Mischell se k ničemu neměla a tak jsem se řeči ujala já. "Moc se omlouváme, ale my taky nevíme co se děje. Seděli jsme v obýváku a povídalysi a v tu ránu se uprostřed místnosti otevřel senkaimon. Byly jsme zvědavé a prošly jsem. Mysleli jsme si, že se nám to jenom zdá, ale když jsme prošly, stáli jsme v jedné zdejší ulici a pak nás obklčily tihlě a odtáhly sem." "Přestaň mi tady lhát děvče." Znova zařval. Moje nervy to ale nevydržely a z očí se mi spustily slzy. "Tak hele, na mě řvát nebudete. Já vám nelžu a za boha nevím co se tady děje. Tak si sakra přestaťe na mě vybíjet váš vztek!" Našla jsem v sobě sílu a přetrhla provaz. Všichni kapitáni byly mimo, ještě nikdo si nikdy nedovolil řvát na vrchního kapitána. "A vy mě laskavě přestante zkoumat těma vašima pohledama, je to vcelku nepříjemný." Otočila jsem se na kapitány a moje oči žhnuly vztekem, ale přeci jenom se z nich několik slz prodralo. "Leilo uklidni se. Tohle bude mít nějaké rozumné řešení." Začala mě Mischell uklidňovat. "Sakra tohle logický vysvětlení mít nebude." Vytáhla jsem zanpakutó a rozřízla jí pouta. Všichni okamžitě zbystřily a chystali se na možný protiútok. "Žádný stach, až tak naštvaná nejsem abych tady začala na někoho útočit." A zandala jsem svou katanu zpět do pouzdra. "Odvaha ti nechybí děvče. A tvoje kamarádka má pravdu, určitě nějaké kloudné řešení to mít bude." Řekl po chvilce Ymamoto. "Kapitán Kurotsuchi se na to rád podívá." Podívala jsem se na něho a jemu se jen zaleskly oči a zamumlal něco ve stylu. "Už se těším jak budu pitvat tyhle dva exempláře." Z toho mi přejel mráz po zádech a neměla jsem daleko do zhroucení a v tu chvíli se do rozhovoru zapojil Aizen. Toho chlápka jsem neměla už jen od pohledu ráda. "A co s nimi bude dál pane.?" "Coby. Budou zařazeni do jednotek a pomáhat se zabíjením holou." Vážně jsem měla blízko ke zhroucení a tak jsem radši řekla. "A co takhle se nejdřív zeptat nás. Já bych se ráda dostala zpět domů" "To bohužel nepůjde děvče. Nikam vás totiž nempustíme." Tak to je doopravdy super, budem s Mischell uzavřeni v cizím světě. "A jak se vlastně jmenujete?" Zeptal se nakonec Yamamoto. "Já jsem Leila Migui a tohle je Mischell Variu." "Nuže dobrá Leilo Migui, tímto se oficiálně stáváš důstojnice 13 jednotky, které velí kapitín Ukitake Juushiro a ty Mischell Variu budeš v mé jednotce, tudíž v první. Tak a teď se rozejděte. Ukitake prosím proveď slečnu Leilu po našem městě a můj podkapitán se zas ujme tadyhle Mischell." Fajn, takže nás rozdělili, to je výborné. Počkat, ale kde budeme vůbec bydlet? "Jo a abych nezapomněl, nemá z vás doma někdo dvě místa, kde by dívky mohly přespat." Do rozhovoru se přidal Byakuya. "Já je k sobě vezmu. Ale jen pod jednou podmínkou." "A jakou?" Zeptala se Mischell, která po dlouhé době promluvila. "Budete se chovat slušne a to především tvoje kamarádka Leila." "Hele, každý může mít jednou nervy v kýbli. A omlouvám se za tu scénku." Pak jsme se všichni rozešly a já šla mlčky za Ukitakem do kasáren jeho jednotky. Akonec prolomil to nesnesitelné ticho. "Je opravdu zvláštní co se tobě a tvé kamarádce stalo." "To mi povídejte." "Ani se nedivím, že jsi takhle vyjela po Yamamotovi, ale nikdo si tohle ještě nedovolil." Začal se smát. "Stalo se tohle už někdy?" "Abych pravdu řekl tak ne. Senkaimon se musel nějak poplést a otevřít se do úplně jiného světa, ale tohle by se normálně dít nemělo. Někdo v tom musí mít prsty." Jo a já rozhodně vím kdo. Jedinej kdo tu dělá ve všem zmatek je Aizen. "Ukitake-san." Ozvalo se najedou za námi. Jasný já o vlku a vlk za námi. "Kapitáne Arzene, co potřebujete?" "Mím jen vyřídit, že Yamamoto-sama si žáda aby Leila-chan přišla hned do jeho kanceláře." Zadívala jsem se na něj zkoumavím pohledem. "To je zvláštní, teď nás právě poslal pryč." "Já vím, ale ještě si na něco vzpomněl a poslal mě pro ní. Vi můžete klidně jít. Já tam Leilu-chan dovedu. A pak jí i ukážu kde jsou vaše kasárny." Ukitake byl zaraženém, ale nakonec na to kývl. "Leilo, dám to malou radu, jestli tě zas něco naštvě tak nevyleť. Tentokrát by to mohlo dopadnout špatně." "Děkuji. Vy jste Kapitán Aizen, který vede pátou jednotku, že?" "Jak to víš?" "Váš plášť. Je tam symbol, který označuje pětku." "Jsi dost všímavá. Tak pojď Yamamoto-sama tě už čeká. Tak naschle Ukitake-san." Když zmizel Ukitake z doslechu hned jsem si začala s Aizenem povídat. "Vsadím se, že mě asi Yamamoto vidět nechce, jinak by poslal svého podkapitána." "Jsi doopravdy všímavá." "A to, že se senkaimon otevřel zrovna u nás, v tom máte taky prsty, že mám pravdu." "Sakra kolik toho ještě víš.?" "Hodně, ale nemůžu nic prozradit, jinak bych narušila průběh děje, ale to že jsme se tu oběvily já s Mischell to už celkem dost narušilo." Byla jsem tak zabraná do rozhovoru, že jsem si ani nevšimla, že jsme v nějaké temné uličce. Aizen mi něco píchnul a já usnula. Probudila jsem se ani nevím kde. Měla jsem spoutané ruce a až moc povolený vrchní díl kimona. "Co se sakra děje. Aizene až já se z toho dostanu tak tě zabiju, ale taky budu muset najít své zanpakutó." Sakra, diť já ani nevím jak se moje zanpakutó jmenu a vůbec co dělá. Když jsem se vytrhla z vlastních myšlenek, tak jsem se rozhlédla po pokoji. Zjistila jsem, že jsem připotaná k posteli. Už chápu to povolené kimono. Z poza rohu vyšel Aizen. Obkročmo si na mě sednul a jeho ústa se začala nebezpečně přibližovat těm mím. Políbil mě, ale když chtěl abych vpustila jeho jazyk, prostě jsem ho do něj kousla. Aizen sykl bolestí a dal mi facku. "Ty a ta tvá kamarádka jste zvláštní. Chci zjistit, kde jste vzaly vaši sílu. Vy o ní sice nevíte, ale uvnitř vás spí obrovská síla. Chci vás prozkoumat, ale chtěl jsem vám to trochu zpříjemnit." "Tak na to okamžitě zapomeň." Nedal se odbýt, jeho ruka začal nebezpečně sjíždět od obličeje níž. Začala jsem kopat nohama a on to nakonec vzdal. Pak vzal injekci, kterou měl opodál připravenou a píchnul mi jí do krku. Okamžitě jsem usnula. Slyšela jsem jenom občas okolní zvuky, rozhovor a taky to jak mi někdo dělá řezné rány na rukou. Pak jsem slyšela čísy rozhovor. "Ukitake-san, když jsem šel doprovdit tady Leilu-chan sem za vámi, potkal nás holou. Nestihl jsem něco udělat a on mě odhodil a já upadl do bezvědomí. Tady Leila na něj byla sama, ale porazila ho. Nakonec když jsem se probudil padla únavou na zem." "Rychle jí vemte sem. Poležte jí támhle a pak rychle běžte pro někoho ze 4 jednotky." Znovu jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se až ráno a příšerně mě bolela hlava. Probudila jsem se a u mě seděl Ukitake. Byla jsem v jeho kanceláři. "Co se to děje? Příšerně mě bolí hlava." Sedla jsem si a chytla se za hlavu. "Leilo, lehni si. Včera jsi se utkala s prvním holou a prý jsi ho porazila, ale byla jsi tak vyčerpaná, že jsi omdlela." No jasně Aizen si umí pěkně vymýšlet. "A co Mischell, určitě už šílí a hledá mě." "Neboj, ví co se včera stalo." "Kapitáne Ukitake…" "Prosím, jen Ukitake." "Dobře Ukitake. Máte tu někde koupelnu? Už asi nestihnu odběhnout pryč. Protože bych měla nastoupit jako důstojník a navíc neznám cestu k domu kde bydlí Byakuya-san." "Jasně, zavedu tě tam, ale pozor. Neměla by jsi se prý moc hýbat, tvoje rány ještě nejsou….." Mezitím jsem vstala. "Zahojené? Jak je to možný, včera jsi měla ještě ošklívé sedřeniny a škrábance jak na nohou tak i na rukou." Aizen měl pravdu, jsem zvláštní, ale co Mischell? Sakra, musím to hned zamluvit, nesmí se dozvědět o tom, že Aizen ckoliv chystá. "No já se už od malička hrozně rychle hojila." Hodila jsem po Ukitakem andělský úsměv. "Aha." Broukl zamyšleně. Nemusíš nad tím přemýšlet, stejně na to nepřijdeš, diť ani já nevím co se to tu děje. "Tak pojď." Zavedl mě do koupelny a odešel zpět do své kanceláře. Hned jak se vykoupu mám za ním ještě zajít. Koupel bodla. Příjemná horká voda mě uklidňovala. Když jsem se vykoupala šla jsem do Ukitakeho kanceláře. "Tak jsem tu." "Pojď dál a posaď se." "Děkuji moc." "Není zač, ale mám na tebe otázku. Říkala jsi, že jste tu od včera a že nevíte co tohle vše znamená. Mám na tebe jednu otázku." Tiše jsem polkla. "Umíš vůbec zacházet se svým zanpakutó?" "No vidíš, to ani já nevím." "Tak to zjistíme. Zajdem na cvičiště a postavím proti tobě jednoho z mích mužů nebo žen." "Tak fajn." Došli jsem na cvičiště a tam se přihrnula celá Ukitakeho jednotka. "Tak o publikum jsem rozhodně nestála." Řekla jsem spíš pro sebe. "Tak třeba ty Kyoko, postavíš se tady Leile." Zvolal Ukitake. "Leilo, Kyoko je jedna z nejlepších žen v jednotce, radši si na ní dej pozor." "Dobře." Naproti mně si stoupla dívka asi stejně velká jako já. "Hele děvče, neměla by jsi se vrátit zpět na akademii? Řekla bych, že tu dlouho nevydržíš. Jseš jen kost a kůže a ty vlasy. Měla by jsi spíš být u Mayuriho jednotky." "No to ani náhodou. Ukážu ti, že i lidi kteří vypadají jako já umí bojovat." Zapáli se ve mně bojový plamen. "Jo a k Mayurimu bych nikdy nešla. Ještě by mě rozpitval." Začala se smát. "Aspoň, že se nencháš jen tak vyprovokovat." Rozeběhla jsem se proti ní a ani ještě nevytyla zanpakutó. Najednou jsem se oběvila hned u ní a uštědřila jí jednu ránu do obličeje. "Použij zanpakutó." Zavolal Ukitake. Vytáhla jsem katanu z pochvy a s čekala až vstane a udělá to samé. V hloubi duše jsem měla hrozný strach, ale na druhou stranu ten plamínek co se ve mně zapálil chtěl boj. Začala máchat mečem jako malé dítě když se ohání klacíkem, takže její rány stály za nic a netrvalo dlouho a už nezmohla nic. "Neříkal jsi náhodou Ukitake, že je to jedna z nejlepších žen ve tvé jednotce." "Ano to říkal a už jsem z ní chtěl udělat podkapitána, ale má smůlu." "A co kdybys se mi postavil ty. S tebou to bude boj o něčem a možná poznám i jméno mé zanpakutó a vyvolám shikai." " Tak dobrá." "Kapitáne, nedělejte to. Víte, že by jste se měl šetřit." Začal nějakej chlap. "Já vím, ale nic se mi nestane pokuď budu bojovat s ní." "Ukitake, ty si mi, ale věříš." "Ty mi nemáš co vyčítat." "To já vím." Usmála jsem se a náš souboj začal. "Tak tohle bude zajímavý." Slyšela jsem jak někdo z ostatních důstojníků řekl. Znova jsem vytáhla zanpakutó a do první rány jsem toho chtěla dát hodně. Když se mi teď podaří ho aspoň trochu oslabit, bude hračka ho porazit. První rána se doopravdy povedla. Sekla jsem ho do nohy. "Kapitáne." "To je dobrý. Rozejděte se všichni, tohle bude na dlouho." "Jen je tu nech Ukitake. Jo a promiň za tu ránu do nohy." "To je dobrý ve skutečném boji tě taky nikdo nešetří a nemysli si, že já budu šetřit tebe." Usmála jsem se a znovu začala útočit. Už jsem měla namále, ale v tu chvíli se čas zastavil a já byla v nějakém lese. Přišla ke mně dívka. "Kdo jsí? A kde to jsem?" "Jsi uvnitř svého nitra a já jsem tvá zanpakutó. Jmenuji se Akatsuchi. Musíš vyvolat shikai, abys ho porazila a já ti mile ráda pomůžu. Tak dlouho jsem spala, že teď si chvi vychutnat první pořádný boj. Hodila jsi si laťku hodně vysoko. Zrovna kapitán a koukám, že ti je dost podobný." Podívala jsem se na ní s otazníkama v očích, ale ona uhla od tématu. "Ta Kyoko byla doopravdy slabá. Někdo jako ona by jsi nezasloužila být podkapitánem. Tak a teď se probuď, musíš dokončit ten souboj." Otevřela jsem oči a byla jsem zas zpět. "Rozpínej se Akatsuchi." Projela mnou obrovská síla a hned jsem věděla co mám dělat. Nebe nademnou se zatáhlo a začali padat malé sněhové vločky. Lidi okolo mě se klepali zimou, ale mě bylo teplo. "Šikovná holka, tak teď by mě zajímalo jak zaútočíš. Tvoje podstata je led, ale jak ho využiješ.?" Pak taky vyvolal shikai. "No přímími ledovými útoky na tebe nemůžu. Tvoje zanpakutó by to pohltila a pak by mi to vrátila ale jednou tak silnější. Budu na tebe muset něco vymyslet." Moje zanpakutó se nějak zvlášt nezměnila, možná byla jen o něco delší než předtím. Nemohla jsem na nic přijít až pak mi nějakej hlásek pošptal. "Zkus sněžné tornádo, to by pohltit neměl." "Akatsuchi sněžné tornádo." Okolo Ukitakeho se začly shlukovat sněžné vločky. Shlukly se až do menšího tornáda. Ukitake ho doopravdy nemohl pohltit, protože to nebyla energie, ale čistě jen sníh. Chvíli to s ním točilo a pak zmizelo a Ukitake spadl na zem. Přiběhla jsem a klekla si k němu. "Jsi v pořádku. Já doopravdy nevěděla co to udělá." Pak mi na krk položil jeho zanpakutó. "Nikdy se nench zmást nepřítelem." "A to jsem taky neudělala, jen otevři oči." Kouknul se a můj meč byl skoro u jeho krku, ale jen tak aby ho necítil. "Tak kdo se pak nechal napálit." Ušklíbla jsem se na něj. "Já mám kam utéct, ale ty ne. Tak co vzdáváš se.?" "Počkej musim si to promyslet." "Nepřítel nikdy nečeká. Tak dělej." "Kapitáne ona by vás nezabila, jen si vymýšlí. Tak se ještě braňte." "Ne Leila má pravdu. Nepřítel nikdy nečeká. Když se někdo ocitne v téhlo situaci není z ní úniku. Vzdávám se." Odvolala jsem shikai a vrátila zanpakutó na své místo. "Musím teď jít na schůzku kapitánu." "Ale co tvoje rána Ukitake?" "Nech mě domluvit a ty mi tam pomůžeš dojít." Pomohla jsem mu na nohy a jeho levou ruku jsem si položila na rameno a mou pravou ruku obmotala kolemjeho pasu a vyrazily jsme. "Tak tohle bude na dlouho. Než tam dojdem tak schůzka skončí." Řekl Ukitake a dodal. "A Yamamoto-sama mě potom seřve." "Hele, tak použijem shumpo." Díky tomu jsme tam byly během chvilky. A při cestě do sálu jsme potkaly Kyorakua. "Ukitake, co jsi dělal?" "Ale no víš….." "Za to mohu já pane." Přišel ke mně blíž a koukal mi do očí. "Ty jsi ta co včera vyjela po Yamamotovi. Holka to chce kuráž tohle udělat. Ale jak to ,že za Ukitakeho ránu můžeš ty." "No trénovaly jsme a já jsem do toho dala až moc energie." "Hahaha." Začal se smát. "To už tě porazí i malá holka Ukitake. To je doopravdy smutné." Smál se tak, že mu z očí začali téct slzy. "Kyoraku-san, jako jeho kamarád by jste ho měl podpořit a ne se tomu smát." Hodila jsem na něj káravý pohled. On mě sjel očima od hlavy až dolů a na nějakou dobu se zastavil u mého hrudníku. To mě naštvalo. "Kyoraku-san, jestli ten svůj pohled nestočíte okamžitě někam jinam už nic jiného neuvidíte.!" Zvedl oči a zas mi koukal do očí. "V tvých očích vidím odhodlání. To je dobré. Nikdy se nevzdávej děvče. Nikdy." He? Kyoraku umí mluvit i trochu vážně? Tak to mě dost překvapilo. "Ukitake, už by jsme měli jít na tu schůzi. Teď už mu pomůžu já, ty bež najít svou kamarádku. V tuhle chvíli není zrovna v moc dobré společnosti." Převzal ode mě Ukitakeho a za chvíli zmizeli v chodbách. Začala jsem hledat Mischellin duševní tlak. Našla jsem ho, ale byl tam s ní ještě někdo, ale nedokázala jsem ho rozpoznat. Hned jsem se za ní vydala. Nebyla moc daleko od kasáren 1. jednotky. "Hej Mischell." Zařvala jsem na ní. Otočila jsem a v tu chvíli jsem spatřila toho komu patřil ten druhý duševní tlak. Byl to Omaeda, zástupce kapitána 2. jednotky a docela živě si dokážu představi co se jí chystal udělat. Přiběhla jsem k nim. "Mischell co se tu děje.?" "Takže se ukázala i ta druhá." Omaedovi začali téct sliny a začal nás přejíždět pohledem. To neměl dělat, za tuhle půl hodinu už byl druhej kdo to udělal, ale tohle byj jen podkapitán takže se nikdo zlobit nebude když mu jich pár vrazim. "Mischell na tři." "Raz…" Omaeda na nás koukal jak na blázny a nevěděl co má dělat. "Dva…" Znervózněl a začal nahmatávat zanpakutó. A na "Tři." Jsme obě zatli pěst a daly mu velkou ránu do obličeje. Skácel se k zemi a my šly pryč. "He už mě to tu štve. Skoro každý koho potkám kouká na mou hruď. Tohle nebylo dneska poprvé kdo by mě někdo sjížděl pohledem." "A kdopak byl ten první. Neříkej, že Ukitake." Musela jsem jí prašti. "Hej za co to bylo?" "Kapitán Ukitakej je moc milý člověk a tohle by doufám neudělal. Ale byl to někdo jinej. Jeho kamarád Kyoraku." "A to jsi ho taky praštila?" "Ne jen jsem asi praštila jeho ego tím, že jsem měla blbou poznámku." "Dobře mu tak." Rozesmála se Mischell. "Hele a kde jsi vlastně včera potkala toho holoua?" "Já ti něco povím, ze včerejška si pamatuju jen to, jak jsme se sem dostaly až po to jak jsem šla s Ukitakem do jeho kasáren." "Nic víc ne?" "Ani ťuk." "To je divný." Zalhala jsem jí, věděla jsem přesně co se stalo, ale nechtěla jsem ji tím zavalovat. "Hele, předtím jak jsi mluvila o Ukitakem, že ty jsi se do něj zamilovala." BUM, věnovala jsem jí další ránu. "Tak to by mě ani ve snu nenapadlo. A i kdyby tak bych u něj neměla žádnou šanci." "No co ty víš, on se k tobě docela má." "Hele a tobě se někdo líbí odsud." "Diť výš pro koho jsem měla vždy slabost, ale on je jako kostka ledu." "Jo tak to bych chtěla vidět jestli pod tebou roztaje." "Neroztaje a navíc se mi libí někdo jiný." "A kdo? Povídej, mě to říct můžeš." "Ty se mi budeš smát." "Ne nebudu, přísahám." "No tak fajn je to Reji Abari." V duchu jsem se dost přemáhala abych nevyprskal smíchy. "Vidíš, směješ se." "To není pravda." "Ale držíš se dobře." "Tak se s ním zkus seznámit." "No tobě se to lehko řekne." "Hele, mi o vlku a vlk za humny." Před námi se oběvil podkapitán 6. jednotky Renji Abarai. "Tak já ti to zařídím." Vyšla jsem trošku rychleji aby mě Mischell nemohla zastavit. "A-ahoj, prosím tě nemohl by jsi nám poradit kudy do kasáren 4. jednotky?" "Ale jistě slečny, pojďte za mnou." "Moc děkujem." Vedl nás různými uličkami až mi z toho šla hlava kolem. "Tady je to hotové bludiště." "To ano. Vy dvě ste ty co se tu včera najednou oběvily. Je to tak?" Ujala jsem se slova, protože Mischell toho nebyla schopna. "Ano je to tak moje jméno je Leila Migui a ta co jen mlčí a snaží se o to mě ignorovat je Mischell Variu." "Moc mě těší, jsem Renji Abarai, a jsem…." "Podkapitán 6. jedotky." "Jak to víš?" Ukázala jsem na jeho rameno a on trošku zrudnul. "Ajo. Jsi všímavější než kdokoliv jiný. A ty Mischell, proč pořád mlčíš." Nadechla se ale nic neřekla. "Ona je mimo, ale za boha nemůžu přijít proč." Otočila jsem se a mrkla na ni. "Asi se do někoho zakoukala. Ale nemůžu z ní vypáčit do koho." Mischell mě už nejspíš probodávala pohledem. "No jen jestli to není můj kapitán." Mischell zrudla, ale nebyla jsem si jistá jestli vzteky. "To ne, to určitě ne. Diť je jako kostka ledu." "Ty máš co mluvit Leilo." "A hele Mischell se končně podařilop najít řeč." Zasmála jsem se. Mischell si mě zatáhla blíž k sobě. "Jak to, že dokážeš být tak v klidu." Zašeptala. "No protože mě se nelíbí tak jako tobě. Ale musím uznat, že je milej." "Tak jsme tady. 4. jednotka. Co tady vlastně potřebujete?" "Jdu si pro něco na bolest hlavy, od včerejška mě nechce opustit. Tak děkujem Renji a zase se někdy uvidíme." "Ahoj holky." "Ahoj." Broukla narudlá Mischell. "Já tě doopravdy zabiju Lei." "To by jsi neudělala." Vešly jsme dovnitř a teď se nám poskytlo jít několika chodbami. "Nevýš náhodou kterou máme jít. Tak hlava mi asi za chvíli pukne." "To doopravdy nevím. Ale jak se říká jdi za nosem." A vyrazila jednou cestou. Šla jsem za ní, protože jsem něchtěla abychom se ztratily. Po dlouhé době jsme na chodbě potkaly člověka. "Ahoj chlapče, prosím kudy se dostaneme za někým kdo by mi pohl pomoct." "No půjdete dál touhle chodbou a pak zahnete do leva. Třetí dveře v pravo." "Moc děkuji." Šly jsme dál a vešly do dveří kam nás poslal ten kluk. "Dobrý den, prosím mohl by mi někdo pomoct?"
"Co potřebujute.?" Zeptala se holka asi tak stejně stará jako já. "Už od včerejška mě hrozně bolí hlava a ne a ne to ustat. Nemohla by jste mi s tim nějak pomoct." "Posaďte se tady na židly." Položila mi na hlavu ruce a začala něco dělat. Tomuhle já nerozumí, tak to ani nemůžu popsat. "Nebyla jste v poslední době pod vlivem nějakých anestetik?" "Ne, nebo tedy o tom aspoň nevím." "Tady jsou prášky. Berte jeden ráno a jeden večer a bolest by měla ustat." "Mockrát děkuji. Nashledanou." "Nashle." Ten parchant Aizen, za tohle mi zaplatí. Že já na něj vůbec myslela. Jakmile jsme vybloudily z budovy 4.jednotky venku na nás čekal Aizen "Ahoj děvčata." Pozdravil mile. "Nazdar" Štekla jsem, nebyla jsem nadšená z toho, že ho vidím. "Co chcete kapitáne Aizene." Řekla zdvořile Mischell a podívala se na mě káravým pohledem. Jen kdybys věděla co mi ten parchant chtěl udělat, tvoje zdvořilost by byla pryč. "Schání vás Yamamoto-san. Tan kdo vás uvídí jako první vám to má říct. Měly by jste tam rychle jít." "Děkujuem kapitáne Aizene. Lei, pojď musíme tam byt co nejdřív." "Jo, ale já mám dotaz, kudy se tam dostanem, protože Aizen už zmizel." "Sakra, prostě jdem a když někoho potkáme, požádáme ho o radu," K Yamamotovi jsme došli po dlouhé hodině cesty. On a Ukitake na nás už čekaly. "Kde jste se toulaly dívky." Řekl ještě klidným tónem Yamamoto. "Byly jsme u 4. jednotky Leilu bolí už od včera hlava tak jsme tam radši zašly." Ukitake na mě hodil výraz typu Proč jsi mi to neřekla. "Ale cesta odtamtaď sem trvá chvilku." "To já vím kapitáne, ale my se tu ještě nevyznáme a musely jsme se ptát na cestu a pokaždé nás poslal někdo jiným směrem." Mischell se nám nějak rozpovídala. Většinou bývala tichá, ale teď. Jenom zírám. "Tak k tomu, proč jsem vás sem nechal zavolat. Tady pod velením kapitána Ukitakeho a kapitána Kuchikyho, který vzdal čekání na vás a šel napřed se vypravíte do severního Rukongaie a vyhledáte holoua, který nedovná prošel sem do Soul socienty." "Ano kapitáne." "Tak a teď běžte." Vydaly jsme se tam kam sme měli a dokonce jsme dohonily i Byakuyu. "Byakuya-san, omlouváme se za spoždění." "To nic není, ale teď si musíme pospíšit, ten holou začal útočit." Ještě jsme zrychlily během chvilky jsme tam byly. Holou byl obrovský, ale u tohohle se říká čím větší, tím slabší. Doufám, že je to pravda.

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama