PITBULL

2. ledna 2012 v 20:15 | Mischell |  Povídky jednorázovky
Aneb co se všechno může stát, v jeden obyčejný den. Dvěma normálním obyčejným holkám v naprosto obyčejné škole.





Ležela jsem v posteli a zazvonil budík. Neochotně jsem tedy vylezla z postele. Vzala jsem si taštičku s hygienou a přes rameno přehodila ručník. Na chodbě jsem potkala už několik spolužaček. Jelikož bydlím od školy daleko, rodiče usoudily že bude lepší když budu na intru. Zalezla jsem si do sprchy a osprchovala se. Když jsem vylezla zašla jsem si stoupnout k jednomu z mnoha zrcadel. Včistila jsem si zuby a šla znovu zpět do pokoje. Holky vztávají dřív než já ale zato jim zabere strašně moc času s líčení a vybíráním co na sebe. Zakroutila jsem nad tím hlavou jak se hádaly o zrcadlo. Navlíkla jsem si červené kalhoty a přes hlavu natáhla pruhované tílko. Do ucha jsem vrazila bodec, jako naušnici. Vavlíkla prstýnky které mi dělaly už tak z ruky nebezpečnou zbraň. Fungovaly jako boxer ale já je opečovávala. Srovnala jsem si řetízek na krku od strýce a přes zápěstí jsem si uvázala šátek s marihuanama. Nechala jsem ho volně spadnout až k dlani. Jěště jsem vlasy pročísla hřebenem a svázala je ve vysokém culíku. Měla jsem sestříhané vlasy po ramena takže mi některé spadly zpět dolů. Do tažky jsem hodila knížku spolu s noťasem a šla do školy. Když jsem šla městem, zastavila jsem se ještě v pekárně na rohu. Za ty dva roky jsem se tam stala pravidelným zákazníkem. Vdyž jsem vešla tak se na mě prodavačka za pultem hned usmála. Jako obvykle jsem si vzala dva loupáky a Matonku. Když jsem vyšla bylo akorát. Šla jsem ještě dvě ulice a přešla na druhou stranu. Chvíli jsem čekala na nádraží, ale pak jako vždy na čas přijel menší autobus. Vylezla z něj parta dětí a vzadu byla má kamarádka. Byla o hlavu vyšší než já ale nijak mi to nevadilo. Šli jsme pomalu do školy a po cestě jsme si vyprávěli o všem možném. Ve škole jsme si sedli do lavic. Další nudná hodina. Sice jsem vnímala nevím proč ale matika mi šla sama od sebe ale nehodlala jsem si nic psát. Za mnou se postavila profesorka a začala zas ječet. Prej co si to dovoliju, a že prý jestli tu nechci být tak můžu odejít. Tak jsem se tedy zvedla a všichni se na mě podívaly stylem, TO MYSLÍŠ VÁŽNĚ, VÁŽNĚ CHCEŠ ODEJÍT? Já se jen usmála a mířila si to dopředu třídy. Vzala jsem fix a přepsala výpočet který tkvěl právě na tabuli. Šla jsem si zas zpátky sednout . Další hodinu jsme měli tělocvik. Tělocvikářka řekla že budeme hrát bascket. "Super!!" Zařvali jsme s Pájou naráz. Když se vybírali lidi do týmů tak jeden kluk Zavolal naše jména. Měli jsme hrozně rády Bascket a proto jsme vlastně celou dobu trénovaly. Jen co jsme měli volnou chvilku tak jsme vytáhli ze skřínky ve škole míč a bězěli na hřiště zahrát si Street Ball ale nikdy jsme vlastně nehráli sami. Rozehráli jsme to sice sami ale pak se k nám přidávali lidi a byl z tojho menší turnaj mezi bružstvama. "Nemůžeš si vzít obě, to by bylo nefér!" "Tak to teda ne. Ty jsi si vzal do týmu zas Honzu, přes toho kolosa nikdo nepřejde." Ale jojo, tak když jinak nedáš dáš mi alespoň jednu." Dobře to zní líp, a kterou chceš?" Vezmu si Míšu a ty si nech Páju." Tak to teda pr když už mám mít jen jednu tak si vezmu našeho malýho pitbulla a ty si vem Páju, stejnak tam máš sami prcky" Dobře" Řekl rezignovaně. Stoupla jsem si tedy do jednoho týmu a Pája do toho druhého. Když jsem se na ní podívala tak se jí zablízkalo v očích. A já na ní hodila takový ten typický výsmněvný úšklebek. Byl rozhoz a pája chytla míč rozběhla se k načemu koši. Zatarasily jí cestu tak nahrála míč na druhou stranu. Skočila jsem a natáhla jsem ruku. Zachytila jsem míč a běžela na opačnou stranu. Dryblovala jsem mezi ostatníma spoluhráčema. Ty bárníny tam byly akorát tak do počtu. Vyskočila jsem a namířila míč přímo do koše. Zhoupla jsem se na obručí a dopadla zpět na zem. Hodina ubyla jako voda a mi šly zpět do třídy. Přišel třídní, byl to takový šprýmař. Všichni jsme ho měli rádi. Trávil přestávky s námi. Seděla jsem na první lavici a povídala si s partou když mi přišel za záda a pevně chytl za ruku. "Co se stalo?" opáčila jsem se a on mou ruku pusti. "Jak dlouho už máš tohle?" a ukázal na mé nové tetování na pravém rameni. Na rameni byla hlava pitbulla. Měl roztomilý kukuč přesně takový jako na fotce kterou jsem dala tatérovi. Za ním byla rozthaná americká vlajka a z vlajky šel nápis. NAVŽDY MŮJ SPONKEI. Sponkei byl můj pes, pitbull kterého jsem dostala od strýce kdyžmi byli tři roky. Byl stále se mnou i vychovatelky si ho oblíbily (no dobře spíše se ho báli když jsem ho přitáhla na intr) Nikomu by neublížil ani mouše (Pokud by to ale nedostal přímím rozkazem). Měla jsem ho velice ráda. Tyhle prázdniny zemřel. Byl starý, když jsme šli k řece lehl si se mnou po strom a usnul, bohužel už se neprobudi. Byla to pro mě rána. Vyrůstal se mnou jako část mě, a tak jsem si ho nechala vytetovat na rameno aby byl stále se mnou. "Copak, nelíbí se vám. Od tohoto léta." Ale né naopak, je to povedená práce." Zazvonilo a my si sedli na místa. Měli jsme třídního. Chvilku vám vykládal a pak do třídy vrazily ozbrojení muži s kuklami na hlavách. K naší smůle a jejich štěstí na škole bylo velice málo tříd spíše jsme to byly jen my, třída tělocvikářky čtvrťáci a pak tři trídy vošáků. Nahnaly nás všechny do tělocvičny a donutily si sednout. Pája seděla hned vedle mě a konejšil jí Jirka v objetí že to bude dobrý. Jako první se zvedl přídní. Chtěl něco namítnout v tom smyslu že na tohle nemají právo a policie je brzo dopadne ale skácel se k zemi po ráně do tváře pažbou. Jako první jsem se zvedla já a běžela k němu. "Pane Kostoranský!" podepřela jsem ho a pomohla mu se posadit. Teklo mu vcelku dost z nosu. Měl ho spíše zlomený. Rychle jsem ztrhla šátek z ruky a přidržela mu ho u nosu. "Zakloňte hlavu!" Dávala jsem přímé rozkazy protože po takové ráně do hlavy složitější věty mozek prostě nebere. Znám to chodila jsem víc jak sedm let do výcvikováho střediska KAM. To bylo místo pro Lidi kteří se chtěli stát občanskou hlídkou a nebo (Což byl náš případ) pro cvičení policejních psovodů. Pomohla jsem učitely na nohy Hned se k nám seběhlo několik silnějších chalanů, a pomohli mi s ním. Posadily ho k nám studentům a všichni jsme si zpět sedli. \\nemohli jsme nic dělat. Zvedla jsem se a Pája mi chytla ruku tak stejně jako třídní a druhou si přidržoval nos. "Nedělej to jsou nebezpeční." Řekl třídní a Pája jen kývla. Vytrhla jsem ruku a usmála se. "Znáte mě to já taky." Jediná pája věděla o trénování policejních psovodů, a s tím přišel i výcvik muže proti muži. Sice jsem menší ale o těch chlápcích něco vím. Pravidelně sleduji policejní vysílačku a projíždím internet. Bylo jich šest. A sedmí byl někde ve čkole asi jejich vůdce. Přešla jsem k jednomu z nich.

Ten co vrazil našemu třídnímu. Už se napřehoval a zbraň letěla vzduchem. Mířila mi na levou tvář. Zapřela jsem se pravou nohou do podlahy a otočila pasem do leva. (jak říkal náš trenér musíte zavřít pánev) Zvedla jsem ruce a zkřížila jse předloktím před obličejem. Sice to byla rána co zabolela ale nedostala jsem jí naštěstí do tvář. Přetočila jsem zápěstí a uchopila pevně pažbu. Přešlápla jsem si pravou nohou a ukročila k němu. Snižila jsem své těžiště a zakončila kombymaci pořádným loktem do břicha, jak jsem měla loket zapíchlí v jeho břichu vystartoval obllouk který vyrovnal předloktí k ramenu do pravého úhle a on schytal ránu kovadlinou do solaru. Zaskučel. Dvakrát jsem sipřešlápla a byla jsem kousek vedle něj. Schytal dobře mířený kopanec za koleni. Kleknul na jednu nohu. Než jsem ho stačila zřídit ještě víc. Klekla jsem na zem se zaskučením. 3Ílená bolest v levém rameni, druhý muž nyní stál za mnou a otočil zbraň nyní znovu pažbou k sobě. Mířil mi nyní na hlavu. "Ale, ale, ale. Tady je nám někdo bojovný. To nebylo kezké." Tichým lupnutím odjistil zbraň. "Počkejte chtěla jsem si jen promluvit. Byla to čistě jenom sebeobrana, to on tady rozdává rány z bůh darma." Přikrčila jsem se a doufala že to vyšlo. Pověsil si zbraň na rameno a vzal mě za ruku. Silním škubnutím mi pokynul se postavit. Stále měl ruku v mém levém podpaří a nehodlal jí pustit. "Hlídejte je já se hned vrátím" Zavolal ještě. Odcházeli jsme z tělocvičny a já se bála co bude teď. Procházeli jsme chodbami a já se zamyslela kam asi míříme. "Kam to jdeme?" zeptala jsem se opatrně. On se na mě podíval. "Chtěla jsi si promluvit. Tak jdeme za šéfem. Vypadáš jako holka co má všech pět po hromadě. Udělala jsi na mě dojem, pasoval jsem tě na hlavního vyjednávače tak se snaž. Závisí na tobě víc životů než si myslíš." Temně se usmál a mě přeběhl mráz po zádech. Dovedl mě až do ředitely. Ach jak mě tak nenáviděné místo. Otevřel dveře a v jednom křesle seděl ředitel, měl želízka na rukách a muž za nám mu mířil pistilí na hlavu. V jeho křesle za stolem kraloval jiný muž. Byl mnohem větší něž ostatní zakuklenci. Široká ramena, svaly které prosvátaly přes bílý nátělník. Na rameni vytetované čtyři hvětdy ve tvaru šarže kapitána. Musel to výt buď voják a nebo miloval army. Nohy s těžkými botali měl na stole položené. Tato poloha mi silně připomíná tu mou když už mě učitel tak vynervuje že rezignovaně si sednu do téhle polohy a otevřů si rozečtený román. Kouknul k nám ke dveřím. "Kyle co mi to sem vedeš? Co tu dělá to děcko?" Kyle jen polknul, očividně z něj měl rozpekt. Postrčil mě dopředu. "Pane, ona by si s vámi chtěla promluvit. Pořádně zacloumala s Darenem. Byl bych klidnější kdyby byla tady." Stále jsem si svýrala bolavé rameno a jen přemýšlela nad tím jestli jsou ostatní v pořádku.

V tělocvičně

"Auu, ta má ale ránu. Parchant jeden malej." Zaskučel muž který si sundal kuklu, prohmatával si břicho kde ho udeřila. Zaskučel když našel bolavé místo. Tak se zvedl a šel směrem k chumlu studentů. Přidřepl si ktřídnímu a Páje s Jirkou. "Ty krásko, jak se ta Ďáblice jmenuje, Hmm?" nic neříkala byla moc vystrašená. Pitbull zašeptal Jirka který jí stále držel v náručí. "Cože? Neslyšel jsem!" "Říkáme jí Pitbull." Řekl trochu víc nahlas ostatní jen kývli i třídní na to kývl. Tu přezdívku jsem dostala po tom co jsme s partou šli venku a já zároveň venčila Sponkeiho. Narazily jsme na partu nepříjemných chlápků. Chtěli jsme odejít ale zavěsily se na nás a nedovolili odejít. Ani už ani nevím jak se to stalo ale s jedním jsem se dala do křížku. Řekla jsem klukům ať Sponkeiho na chvilku podrží. Museli se vážně namáhat když začal boj Sponkei byl jako pominutý. Další lidi to natáčely na mobily a za chvíly se to rozneslo po celé škole. Když jsem šla druhý den do školy tak ke mně přiběhla kupa dětí. Jeden z nich mi poprvé řekl pitbulle. Vysvětlil to tím že na tom videu máme se Sponkeim stejný výraz a ta přezdívka už mi zůstala. Všichni seděli na místě, a zakuklenci okolo nich chodili a hlídali každého. Starší kluci se snažily uklidnit holky který chytali hysterický záchvaty. Vrátil se tam zpět ten co mě odváděl. Když třídní viděl že se vrací bezemně vydrápal se na nohy. Už mu z nosu neteklo ale měl stejnak celý obličej od krve. Hned ho jeden zatlačil zpět měci studenty. "Kde je? Co jsi s ní udělal?" Začal řvát. "Nic, je teď v bezpečí, pokud se bude chovat slušně." Řekl jen a odešel si sednout na lavičku. Když tu nebyl šéf tak tu šéfoval on.

V ředitelně

Stála jsem u dveří. Ten muž za stolem naháněl hrůzu. Sundal nohy ze stolu. Naklonil se nad stůl a podíval se na mě. Ředitel zpozoroval na mém oblečení krev. S hrůzou vytřeštil oči. Měl na puse lepící pásku s želízky na rukách seděl v křesle. "Děvče posaď se u nás. Copak by jsi mi chtěla říct" Řekl muž temným hlasem při kterém se mi ježily vlasy na zátylku. Rozklepaně jsem se rozešla k druhému křeslu vedle ředitele. Sedla jsem si jak jsem už naučená. Jednunohu pod sebou na sedadle, posazená na níí a tu druhou jsem měla klidně položenou na zemi. Ředitel vše sledoval až se jakoby usmála a zakroutil hlavou. Ať se stalo cokoliv zůstala jsem svá. Mé moto se toho drželo, nikdo mi nestojí za to abych se mněnila. Muž se lokty opřel o stůl spojil ruce a propletl prsty. Položil si tvář na spičku rukou a dlouze se na mě zadíval. "Tak spusť co jsi mi chtěla." Řekl snaprostým klidem. Hluboce jsem se nadechla a pomalu vydechla abych se uklidnila a dala si myšlenky dohromady. Zaměřila jsem na něj zrak. Mile jsem se usmála čistě nevině, nesměl zjistit že z něj začnu tahat informace. "První dvě ohrané otázky. Kdo jste a co chcete?" Usmál se a položil se pohodlně do křesla. "No máte moc krásnou školu to se musí uznat. Stojí tu už dlouho a je proslulá po celý zemi, že?" "Toto ale není odpověď na mé otázky." Řekla jsem s naprostým klidem a též se položila ležérně do křesla. Střelil po mě pohledem. Přešel to a pak se tedy pustil do výkladu. "No, jelikož jsme se rozhodli vypadnout s hromadou peněz za veše výkupný, tak proto jsme si vybrali tuhle školu. Sice jsme myslely že vás tu tedy bude víc, ale to se hold stává." A pak co hodláte odletět někam na ostrov a dožít zbytek života v ráji?" Nevím jak hoši ale já se pokusím najít svou dceru." Ten za námi si nervozně přešlápl. "Pane, je moudré jí všechno říct. Myslím tím...... že" Ale notak Pavle, myslíš si že by nám mohla něco udělat." Kývnul na důkaz tomu že rozumí a dál nás sledoval. "Všiml jsem si že máš krásné tetování. Tvůj pejsek" Ano byl. Už bohužel nežije." To je mi líto, taky mám rád pitbully. Jou velmi věrní a pána se drží až do hořkého konce." To je pravda." A jak ti vůbec říkají, ještě jsi se nepředstavila. Jestli si tu hodláme povídat tak bych nerad abych ti říkal například Bloncko a nebo dítě" Můžete mi klidně říkat Pitbull, pojmenovala mě tak celá škola." Zasmál se až se mu zaklonila hlava. "Tak by jsme mohli posunot náš rozhovor dál, nemyslíte" Řekla jsem opatrně. Znovu se posadil. Než stačil cokoliv říct uslyšeli jsme před školou houkačky. On rychle vztal a přešel k oknu. Chtěla jsem se znovu zvednout, ale zarazila mě ruka našeho ředitele který se na mě podíval. V očích jsem mu viděla strach, nebál se jen o sebe o nás dva ale o celou školu, o všechny studenty a profesory co tu byly s námi. Znovu si sedl a měl zamyšlený výraz. Zazněl megafon. "PROPUSTTĚ RUKOJMÍ A VYJDĚTE VEN S ROKAMA NAD HLAVOU!" Zněl hlas policisty. Praštil rukou do stolu. "Mohla bych si s nimy promluvit. Vyjednala bych podmínky jako prostředník." Zkouknul mě od shora až dolů. "Dobře, budeš fungovat jako náš prostředník, vypadá to že más vcelku výmluvnou pusu, a opovaž se něco podělat jinak to slíznou tvoji spolužáci." Nasucho jsem polkla. Vzala jsem telefon a vytočila číslo na policii. "Prosím přepojila by jste mě na vyjednavače před budovou naší školy." Chvíli jsem čekala. Přešla jsem stelefonem u ucha k oknu. Odhrnula jsem prsty roletu je na jedno oko. "Halo, tady je hlavní vyjednávač, s kým mám tu čest?" Jmenuji se Míša, jsem studentem této školy. Chtěla bych vyjednávat za ty pány." Dobře Míšo, hlavně se uklidni ano, vyřešíme to pěkně v klidu. Jmenuji se Tom, jsem tvůj přítel. Pokus se je přemluvit aby vás pustili." To nejde už jsem to zkoušela" "A co třeba skupinku na tom by jsme se mohli dohodnout ne?" Dobře skusím to." Odložila jsem telefon od ucha ale nachala ho stále zapnutý aby vše slyšel. "Říkají, aby jste propustily alespoň někoho, mého třídního, je zraněný. A mé spolužačky." "Ne v žádném případě. Možná třídního ale to by jsi mě musela hodně hezky poprosit" Po obličeji mu přejel nepěkný výraz. "Mějte se mnou a svými muži schovívavost. Vždyť musíte znát tenstyl bárbínek co jich tu je plno. Pořád hysterčí až vás z nich bolí hlava, věřte znám to jsem s nimi ve třídě už dva roky. " Nahodila jsem takový ten utrápený ton a psí oči. "Samozřejmně to nebude zadarmo" To už byla příslibná kapička, která protrhla hráz.Sežral to i s navijákem. Kývnul. "Hm dobrá, vím jak ty holky dokážou být otravný ale jen je jasný." Vyndal z kapsy vysílačku. Něco do ní zavolal.

V tělocvičně

Chlapek na lavičce si stáhnul vysílačku z vesty a přiložil si jí k uchu. Pak vstal a přešel k dalším třel chlapkům. Něco jim řekl a pak se všichni čtyři rozešli mezi studenty. Vytáhli na nohy všechny holky a pak přešel ke přídnímu s Pájou. Páju vytrhl Jirkovy z rukou a Třídního též vytáhl na nohy. "Co se to děje?" Strčil do něj ať si stoupne k dívkám které ho hned obletěli jako sršni. "Poděkujte tý holčině, vyjednala vám jízdenku ven. Ale jak znám šéfa nebylo to zadarmo" Ušklíbl se a Tlačil jse všechny před sebou. Mířily na ně pistolema aby se o nic nepokusily. Když se blížili ke dveřím zvolal. "Tak mazejte ať vás už nevidím!!" Vyběhli ven a rozběhli se všechny k policistům. Ti je obstoupily a odvedly za hradbu za auta. I Třídní zrychlil krok. Popadl ho jeden policista a on se ještě podíval na budovu. Vedl ho rovnou za doktorem. Dívky dostaly každá deku a rozběhli se za svými rodiči. Za prvním autem všechno dění sledoval i jeden vyšší mladý muž. Měl na sobě ochranou vestu a na hlavě čepici. Vzal do ruky satelitní telefon a přiložil ho k uchu. "Dobrá práce děvče."

V ředitelně

"Dobrá práce děvče." Dobře, domluvila jsem že na oplátku by chtěly velké rychlé auto a volnou silnici." Hm, to by se dalo zařídit. A co chtějí za ostatní." Odložila jsem telefon. "Ptají co požadujete za ostatní?" Muž seděl za stolem a nervozně si hrál s revolverem. Přeběhl mi mráz po zádech při pohledu na tu zbraň. "Hmm, Kolik jsme to říkal Pavle, 5 melounů pro každýho ne. Takže 50 milionů, a možná pustíme zbytek." Kývla jsem že rozumím. "Chtěli by, padesát milionů a nechají ostatní jít." Dobře, chvilku vydrž ano hned jsem tu." Chvilku jsme čekala a pak se zase ozval. "Tak poslouchej, šéfové říkaly že by to tu mohlo všechno být do tří hodiň, vydržíte to tam takovou dobu?" Ano" Pak se zase spojíme dobře? Zatím se měj, žádný strachy dostaneme vás ven." A zavěsil. Stračila jsem telefon do kapsy a otočila se zpět. "Peníze tu budou do tří hodin." Řekla jsem. On vstal a přešel ke mně. Chytl mě na týlu za hlavu a zabořil ruku do mích vlasů. Zvedl mi obličej abych se mu dívala do toho jeho. "No vidíme jak jsi mi šikovná. A teď bych čekal to poděkování za to že jsem propustil tvé přátele." Vážněvám moc děkuji za to že jste je pustil, pane." Hmm, to mi ale nestačí" Naklonil se ke mně a já se začala cukat, jak jen to šlo. Nepomohlo to byl o mnoho silnější jak já. Přiblížil se svým obličejem k tomu mému. Zavřela jsem křečovitě oči, věděla jsem co chce dělat. Natiskl své rty k těm mím, začal se jazykem probíjet dovnitř, chtěla jsem něco namítnout a on toho využil. Náruživě mě políbyl. Znala jsem políbení od svého kluka, něžné, a láskyplné pobíbení. Ale tohle to rozhodně nebylo to samé.Vnitžnosti se mi obracely naruby. Vydržela jsem to když mě pustil. Sesunula jsem se na zem a sedla si. Celá rozklepaná jsem se na něj podívala s nenávistí v očích. On se jen pousmál a sedl si zas na své místo. Vydrželi jsme to už se blížila třetí hodina. Zazvonil mi mobil. Vyhrabala jsem ho z kapsy a přijala hovor. Seděla jsem zas v křesle, nohy nahoře a přitisklá kolena k hrudníku. "Halo?" Ah, Míšo, to jsem já Tom, jsou tu peníze jak jsem slíbil. Teď ať oni dodrží svou část dohody." mhm" Svěsila jsem ruku s telefonem a podívala se na muže. "Jsou tu peníze, teď pusťte všechny jak jste slíbil." Kývl. "Řekni jim ať peníze nechají u dveří do školy, a ať se o nic nepokoušejí, nebo to někdo odskáče. Vyzvedneme si je tam až je budeme mít propustím je." kývla jsem, přiložila telefon znovu k uchu. "Peníze doneste ke dveřím budovy, tam si je vyzvednou. Jakmile je budou mít pustí ostatní. Prý se nemáte o nic pokoušet jinak to někdo odnese" Dobře rozumněl jsem, neboj za chvilku budete venku." Stále opakoval konejšivá povzbudívá slovíčka, jeho melodický hlas byl příjemný a pomáhal mi bojovat se strachem. Jeden Dvaz chlapů šli pro tašky. Jeden mu kryl záda a ten druhý pobral dva obrovské cestovní vaky s penězi. Vlezlo spátky dovnitř. Donesli cenný náklad šéfovy. Ten si vše prohlídl, bylo to v pořádku. Zvedl se od pitlů a podíval se po místnosti. "Sundejte tomu troubovy tu pásku a pusťte ho s ostatními." Řediteli jeden sundal pásku a želízka. Tlačili ho dva muži ven. Ředitel ke mně natáhl ruku se stylem abych šla s ním. Udělala jsem krok ale okolo pasu mě chytl ten obrovskej chlap. "Ne, ty nikamjseš tu jako naše pojistka kdyby se něco semlelo, štěně." Ředitel začal jančit a drát se ke mně ale ti dva chlapy ho táhli z ředitelny pryč. Všechny zbívající děcka spolu s ním vykoply ze školy. Policisté se začali formovat. Zásahovka už netrpělivě čekala. Ředitel k nim doběhl na poslední chvíli, než stihli vyrazit. "Ne počkejte, nemůžete tam jít!! Ještě tam zůstala jedna, nechtějí jí pustit!!!!! Prosím pomožte jí!!!" Vřískal všude okolo. Odtáhli ho policajti do bezpečné vzdálenosti. Tom vytočil číslo. Zazvonil mi mobil. Ten chlápek vy ho vzal a sám ho zvedl. V ředitelně nyní s námi byli všichni útočníci. Byla jsem teď jen jedna malá holka mezi deseti ranaři, všemi vysokými jako hora. Tohle už začalo být zlí. "Míšo, co se stalo?" Sorry panáčku ale tohle štěně půjde s námi, pro případ kdyby ste něco skusily." To nemůžete dostal ste peníze, tak jí pusťte podle dohody!" Hmm možná až bez pronásledování přejedem hranice tak jí pustíme." temně se zasmál a zavěsil. Mobil hodil někam do rohu. Vzal mě za ruku a šel se mnou dolů do nižšího podlaží. Ti ostatní šli s ním. Pobrali tašky a udělaly chuml. Připravily si pistole. Měli každý automatickou pušku a dva náhradná zásobníky na pásku. Předě dveřmi mě chlápek přidržel pod krkem a pomalu mě tlačil před sebou. Ostatní se okolo nás schromáždily v chumlu a každý hlídal jeden směr. Policisti mířili na nás ale nevystřelili. Ten muž si ze mě udělal živej štít. Klepla jsem se. Pak jsem si vzpomněla co nás na tréningu učily. (Nikdy vám nikdo nepomůže, musíte si pomoct sami. Ostatní jsou jen pomocníci vaší vlastní síly) Zapřela jsem se patama o zem a donutila ho zastavit. "Vzpomínáš si na mou přezdívku?" A co s tím běž a neser mě!" Říkají mi Pitbull protože ví že když se někoho chytnu, nepustím dokud nezemře." Vykopla jsem nouhou hodně vysoko a přerazila mi nos. Strčila jsem do něj, poodstoupil dva kroky a já sebou přáskla instinktivně na zem. Napřáhl ruku, než stačil vystřelit tak začala střelba policistů. Když padal k zemi tak ještě se podíval na mě jak se krčím na zemi. Namířil a vystřelil. Dopadl na zem a byl mrtvý. Ostatní jeho kumpáni byly jen lehce zranění. Zařvala jsem na celé kolo od bolesti. Sesypaly se ke mně doktoři. Vsýrala jsem pevně svou ruku. Strašně to bolelo a pálilo. Teklo tam hodně krve. Doktoři se na to podívali, zatímcopolicisté spoutávali zločince. "To bude v pořádku dítě, je to čistý průstřel. Nic ti po tom nezbyde." Vzali mě na nosítka a odvezli k sanitce. Než mě naložili přiběhl jakýsi muž. Nepoznala jsem ho až když poprvé promluvil. "Tome" Ty jsi mi teda číslo." Nevydržela jsem to, toho hrdinstvý bylo dneska až až. Rozplakala jsem se. On mě objal. "Tome, já se tak bála." Klid, už je po všem." Hladil mě na zádech. Pak si mě sanitka odvezla do nemocnice. Tam mi ránu přelepily mašličkama obvátali a ještě prohlédli. Zkonstatovaly že na té ruce mám ještě naštíplou vřetení kost, od tý rány o pažbu. Hezly mi vše zavázali. Před nemocnicí stáli novináři sesypali se na mě jako vosy na med. "Míšo jak jste se cítila, když vás drželi jako rukojmí?" Míšo, co vás přimnělo nastavit vlastní krk za celou školu?" "Míšo,..." Míšo" Táta je odemně odehnal. "Řeknu jen toto, nejsem výmečná, tohle by udělal každý pro své přátele. Když víte koho chránit, najdete silu bojovat se vším." Usmála jsem se a táta mě odvezl domů. Když jsem otevřela dveře přiběhla ke mně máma. "Ach zlatíčko, tak jsem se o tebe bála." Objímala mě a zároveň jí tekli slzy. Seděla jsem u televize a snažila se nějak lidsky najíst u když jsem nemohla používat pravou ruku. Táta se tomu děsně smál a já ho začala peskovat tím že to vůbec není vtipný. Byly zprávy. "A dašlí horkou zprávou je hrdinský čin jedné dívky která, čelila vyděračům a zachránila celou školu. Byla to nesmírně dramatická situace, Vyděrači požadovaly několik desítek milionů za to že nechají studenty školy jít. Dívka se odvážně dohodla se zločinci že ponese odpovědnost za celou školu. Podařilo se jí vyjednat svobodu pro všecny osoby v budově. Výměnou za peníze a odvoz. Když se však vyjednávání zvrtlo a jí jako poslední použily vydrači jako štít aby mohli prchnout. Jak vidíte ze snímků dívka si chvíli povídala s hlavním vyděračem a pak znenadání se mu vysměkla ze sevření kopancem na hlavu.Začala střelba a všechny se podařilo zadržet. Hlavní vyděrač na místě zemřel a dívka utrpěla střelnou ránu na ruce. Když jsme jí pak zachytily před nemocnicí řekla jen: nejsem výmečná, tohle by udělal každý pro své přátele. Když víte koho chránit, najdete silu bojovat se vším... a to byla slova této úctyhodné skromné slečny. A další zprávy. …." Zakroutila jsem hlavou. "Podívej jakto vyzdvyhujou, jen jsem se bála o přátele a začala jednat, a oni z toho udělaj takouvou aféru."No to máš pravdu kdybyzjistila jaká jseš doopravdy, drzá, škodolibá, násilnická,.... tak by ti neříkaly hrdino ale přidali by tě k těm zloduchům:D" Rozchcetal se táta. S mámou to začalo taky škubat. Dala jsem mu simbolickýho pohlavka a on se na mě otočil. "Tomi říká ten kterýmu je 37 a pořád ho musím hlídat jakmalý mimino" S mámou jsme se rozesmáli. Pak se nakonec rozesmál i on. Koukali jsme na film a šli spát. Druhý den mi raději máma pomohla převázat ránu po střele a obléknout se, nandala mi bandáž a táta mě odvezl do školy.

Když jsem přišla pomalu do třídy s pravou rukou v bandáži. Když jsem vešla do třídy všichni začali tleskat. Přiběhla ke mně moje parta a všichni mě objaly. "Notak nechte jí být." Zazněl velmi směšný hlas jako od kačera. Když jsem se podívala komu patří vyprskla jsem smíchy. Třídní měl zavázaný noc a teď z něj měl směšnou bambulku. Přešel ke mně a taky mě pevně objal až jsem sykla bolestí. "Co kdybys šla s námi do tělocvičny." Došli jsme do tělocvičny a tam byla celá škola, Tleskaly a pískali. Začali se mi tvořit slzy. Přišel za mnou ředitel a pevně mě objal. "Ehm, ….." Všichni stichly. "Za neobyčejnou statečnost, a připravenost v situaci, a za to že jsi nás všechny zachránila,....... Ti všichni strašně děkujeme." Usmál se a Otočil se Jirka mu podal krabici která byla zabalená v bílém papíru s červenou mašlí. "A malá pozornost od celé školy" Stáhla jsem výko a za roh se zahákli dvě hnědé packy. Vykouklo malé hnědé štěně Pitbulla s rudou mašlí okolo krku. Skočilo mi do náruče a olízlo celou tváž. Začali mi týct slzy a strašně jsem se rozesmála. Pak mi štěně ředitel podržel a Spolužáci mě zatáhli doprostřed davu. Vyhoupli mě a začali se mnou házet. Smála jsem se a všichni okolo též.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mischell Mischell | 4. ledna 2012 v 15:46 | Reagovat

asi vazne prestanu psat kdyz mi to nikdo necte a nerekne ani jestli je to dobry ci ne od ted pise jen LEILA

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama